Žít katastrofu

V lednu loňského roku posunul americký Bulletin jaderných vědců ručičku proslulých „hodin posledního soudu“ na obálce časopisu na pozici dvě a půl minuty před celou. Od roku 1947, kdy byly hodiny vytvořeny, byla minutová ručička blíž půlnoci jen jedinkrát. Mezi důvody pro své rozhodnutí zmínil výbor vědců existenční ohrožení lidstva změnami klimatu a narůstající napětí mezi Spojenými státy a Severní Koreou po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. „Pravděpodobnost globální katastrofy je velmi vysoká. Neprodleně musí být provedena opatření ke snížení míry rizika,“ uvedl. Titulky novin z poslední doby takové chmurné soudy potvrzují. Pokud si připomeneme sérii hurikánů, která zpustošila karibské ostrovy, rekordní lesní požáry v jižní Evropě a na západě Spojených států, mohutné sesuvy půdy v západní Africe či monzunové záplavy v Jižní Asii, zdá se jisté, že jsme v uplynulém roce byli svědky neobvykle vysoké frekvence i intenzity pohrom zaviněných klimatickými výkyvy. Už loni v říjnu bylo zřejmé, že se rok 2017 nejen připojí k létům 2015 a 2016 jako nejteplejších ze tří nejteplejších let v historii, nýbrž že se také – přinejmenším ve Spojených státech – vyznamená jako nejdražší co do škod způsobených extrémním počasím.

Zpátky do prvohor

V poslední době velmi rychle přibývá empirických důkazů o tom, že katastrofické změny klimatu způsobené lidskou činností nadále nelze považovat za hrozbu týkající se vzdálené budoucnosti. Jsou tu. Hořce ironickým dokladem této skutečnosti je případ z norských Špicberků. Tamní nouzové úložiště miliard odrůd zemědělských plodin, zbudované pro případ regionálních či celosvětových ekologických katastrof, vyplavila voda z okolní, dříve věčně zmrzlé půdy, která náhle začala tát. „Nepočítali jsme s tím, že by někdy mohlo nastat tak extrémní počasí, aby permafrost roztál,“ vysvětlil zástupce norské vlády. Ta takzvanou Noemovu archu pro rostliny postavila před pouhými deseti lety. Tak rychle se mohou věci změnit.

S tím, jak se vedlejší důsledky dvou staletí kapitalistického rozvoje a jeho strukturální závislosti na spalování fosilních paliv začínají po celé planetě projevovat stále nepředvídatelnějším a ničivějším počasím, lidstvu postupně dochází, že se změny klimatu staly mocnou silou, s níž je třeba počítat v každodenní realitě. Nedávná lékařská studie v časopise Lancet například uvádí, že narůstající teploty ovzduší už teď poškozují zdraví milio­nů lidí po celém světě. Neúrody prohlubují podvýživu, horka vedou k infarktům, šíří se nakažlivé choroby.

Až na jednu, zato ale výraznou výjimku, jíž je Donald Trump, se dnes hlavy všech států světa alespoň formálně hlásí k závazku z nedávno ratifikované Pařížské dohody snížit emise skleníkových plynů dostatečně rychle na to, aby nárůst globálních teplot oproti předindustriálnímu průměru do konce století nepřekročil již tak nebezpečné oteplení o dva stupně Celsia. Ve skutečnosti ovšem nedělají nic, co by mohlo zabránit i mnohem horším scénářům, než jaké byly představeny. Analýzy Světové banky varují, že v současnosti směřujeme k oteplení o víc než čtyři stupně Celsia – což by podle profesora Kevina Andersona z britského Tyndallova centra pro výzkum změn klimatu znamenalo podmínky „zcela neslučitelné s existencí jakéhokoli uspořádaného, spravedlivého a civilizovaného mezinárodního společenství“. Přitom odhady Světové banky jsou často považovány za příliš opatrné. Mnozí odborníci varují, že dosavadní vývoj může vést k ještě o poznání horším důsledkům. Kupříkladu Mezinárodní agentura pro energii uvádí, že pokračování současných trendů by do konce století způsobilo oteplení až o šest stupňů, což by převážnou část pevninského povrchu planety učinilo neobyvatelnou nejen pro lidi, nýbrž pro většinu živočichů vůbec. Když se naposledy globální teploty vyšplhaly tak vysoko (bylo to na konci prvohor v období permu, tedy před více než dvě stě padesáti miliony let), vymřelo devadesát procent tehdejších zvířecích druhů.

Spektákl konce světa

A na obzoru se rýsuje celá řada dalších ekologických krizí. V listopadu 2017 podepsalo na patnáct set vědců ze 184 zemí světa „Otevřený dopis lidstvu“. V něm varovali před potenciálně katastrofálními důsledky pokračujícího odlesňování a před počínajícím šestým masovým vymíráním druhů v dějinách Země. K tomu je třeba přidat tenčící se zásoby pitné vody, vyčerpání zemědělské půdy, úbytek rybích populací, zamoření prostředí plastem a chemickými látkami. Ještě naléhavější než to všechno se pak zdá vymírání včelstev a polétavého hmyzu vůbec – jen v Německu ho podle jedné nedávné studie za pouhých sedmadvacet let ubylo až pětasedmdesát procent. Komplexní dopady všech těchto závažných změn na divoké ekosystémy i zemědělskou výrobu nedovedeme přesně předpovědět, lze však čekat, že budou neobyčejně ničivé, pokud ne přímo katastrofální.

Jak povědomí veřejnosti o stavu světa narůstá, množství lidí se zmocňují akutní pocity úzkosti. Společnost pozdního kapitalismu se zdá být postižená jakousi samovolně se prohlubující poruchou – jako by bezohledný, nekrofilní samopohyb globálního kapitálu neodvratně poháněl lidstvo směrem k propasti ekologického sebezničení. Výsledná trudnomyslnost a všeobecný pocit bezmoci, způsobený několika desítkami let neoliberální ofenzivy proti všem formám demokratické iniciativy a kolektivního jednání, se zažraly hluboko do naší politické psychologie. „Zdá se, že dnes nikdo nemá kontrolu,“ prohlašoval nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman. „To je dnes hlavní příčinou strachu.“

Pravda je, že temné dystopické imaginárno se v kolektivním podvědomí naší společnosti rozmáhá již po nějaký čas. Radikální kulturní teoretik Mark Fisher, jenž počátkem loňského roku spáchal sebevraždu po dlouhodobém boji s depresí, hovořil v této souvislosti o „kapitalistickém realismu“ – tak nazýval všeobecně rozšířené přesvědčení, že i když kapitalismus svou systémově podmíněnou potřebou donekonečna růst pravděpodobně odsuzuje lidstvo k vymření, lepší uspořádání nicméně není myslitelné. Dostali jsme se do situace, v níž je zkrátka, jak to před patnácti lety vyjádřil americký myslitel Frederic Jameson, „snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“.

Skutečnost, že v některých ohledech už začínáme symptomy takového zúčtování pozorovat, ovšem panství kapitalistického realismu zatím podle všeho jen upevňuje. Ponurý „spektákl konce světa“ se nyní odehrává přímo před našima očima, valí se na nás z popkulturních trháků i stále paničtějších novinářských titulků. „Katastrofa,“ píše Fisher s odkazem na mistrovský dystopický snímek Children of Men (Potomci lidí, 2006), „nás nečeká v budoucnu, ani nenastala někdy dříve. Namísto toho je námi žita, ze dne na den. Nelze určit žádný konkrétní moment zkázy. Svět nekončí explozí, nýbrž pomalu hasne, rozkládá se, uvadá.“

Globální ekologický apartheid

Ve světle znepokojivého politického vývoje posledních let, pod vlivem hlubokého chaosu, do něhož byl poválečný liberální řád uvržen brexitem a následně Trumpem, získává představa života v katastrofě naléhavou přesvědčivost. Když loni v říjnu zasáhl pobřeží Irska hurikán Ophelia (nejsevernější tropická bouře v dějinách) a na Sahaře se hustá oblaka větrem zdviženého písku spojila s dýmem a popílkem ze španělských lesních požárů, načež zalila londýnskou finanční čtvrť City strašidelným žlutavým přísvitem, sociální sítě v Británii se zaplnily žertováním o blížící se zkáze civilizace. Ironický nadhled však jako by v sobě nesl odraz apokalyptického ducha doby, který se stal podle všeho na počátku 21. století dominantním rysem kulturní atmosféry.

Ani vládnoucí elity nezůstávají náladou sociálně­-ekologického katastrofismu nedotčené. Zdá se naopak, že ti nejbohatší z nás jsou si velmi dobře vědomi toho, kam směřujeme, a připravují se na nejhorší. Dokladem narůstající nervozity elit je takzvaný survivalismus (soukromé přípravy na civilizační kolaps) v prostředí amerických superboháčů. Loňská reportáž v časopise The New Yorker kupříkladu popisuje, jak miliardáři z Wall Street a Sillicon Valley rychle ztrácejí důvěru ve schopnost demokratických vlád a politiků udržet situaci pod kontrolou a zařizují se po svém. Boháči, jako třeba zakladatel PayPalu Peter Thiel, si budují luxusní soběstačné rezidence v opuštěných jaderných silech či zapadlých oblastech Nového Zélandu, v nichž plánují přečkat očekávané násilí, chaos a institucionální kolaps, vyvolané klimatickou katastrofou či jaderným konfliktem. Financial Times píší dokonce o „nejnovější módě mezi superbohatými – připravovat se na kolaps kapitalistického systému“.

A tím se dostáváme k jádru věci: počínající katastrofa neohrožuje všechny stejně. Stejně jako každá jiná krize kapitalismu bude mít i klimatická, potažmo ekologická krize hluboké sociální a politické důsledky. Podobně jako tomu bylo za krize finanční před deseti lety, škody dopadnou převážně na bedra těch, kteří nejméně přispěli k jejímu zavinění, kdežto ti nejvíc odpovědní jistě využijí svých prostředků k vynalézání chytrých způsobů, jak následkům alespoň dočasně uniknout. Předtím, než narůstající hladiny oceánů, spalující vedra a občanské války promění podstatnou část planety v neobyvatelnou pustinu, budou nejbohatší vrstvy usilovat o vytvoření globálního ekologického apartheidu. Šířící se společenská nestabilita a nevyhnutelná masová migrace se stanou záminkou pro další utužení autoritářského vládnutí a rozšíření bezpečnostního aparátu militarizované policie, zavedení masového špiclování, nasazení bezpilotních letounů, budování koncentračních táborů a zadrátování hranic.

Hnutí za klimatickou spravedlnost

Změny klimatu tedy v posledku nelze chápat odděleně od společenského, politického a ekonomického kontextu. K tomu patří i strukturální násilí neoliberálních úsporných programů podle šokové doktríny, systémová logika extraktivního průmyslu, globální nerovnost a vykořisťování Jihu Severem, praxe fosilního průmyslu, investiční politika velkých bank a finančních skupin i hluboce zakořeněné třídní, rasové a genderové nerovnosti, jež leží v jádru kapitalistické společnosti. Jak zdůrazňuje environmentální historik a kritický geograf Jason Moore, existuje „hluboká spojitost mezi biofyzikálními změnami, problémy a krizemi na jedné straně a ústředními institucemi světové kapitalistické ekonomiky – finančními trhy, nadnárodními firmami či zemědělskými koncerny – na straně druhé“. Jinak řečeno, krize ekologická je neoddělitelně spjata s všeobecnou krizí pozdního kapitalismu.

Z toho vyplývá, že je třeba nejen snížit emise oxidu uhličitého, nýbrž také konfrontovat mocenskou nerovnost v základech naší společnosti a postarat se o to, aby ti, kdo nejvíc profitovali z těžby, prodeje a spalování fosilních paliv, platili náklady na adaptaci na změněné klimatické podmínky a celosvětový přechod k obnovitelné energetice. V tomto úsilí se nemůžeme spoléhat na dysfunkční mezinárodní rozhovory, spekulativní zázračné technologie ani na deklaratorní závazky ke snižování emisí. Nezbytně potřebujeme široké občanské hnutí za klimatickou spravedlnost. Prosadit je totiž třeba nejen nezbytnou revoluci v energetice, nýbrž také velkorysý transfer technologií a dlouhodobou výplatu adekvátních finančních reparací. Těmi je zapotřebí vyrovnat nezměrný klimatický dluh, jejž mají majetné vrstvy globálního Severu vůči chudým obyvatelům Jihu, ale i Severu – především pak vůči příslušníkům původních národů, které stojí v první linii boje proti extraktivnímu průmyslu již od dob evropského kolonialismu.

Změnit systém

Už dlouho je zřejmé, že drobečková reformní politika ani korporacemi živený utopický technooptimismus nemohou proměnit strukturální příčiny ženoucí lidstvo vstříc ekologické kalamitě. Jak dokázala nedávno publikovaná studie, 71 procent všech emisí oxidu uhličitého připadá na vrub pouhé stovky megakorporací. Z toho je evidentní, že tu nemáme co do činění s malthusiánskou krizí z přelidnění, jak nám dosud tvrdí někteří liberální ekologové, nýbrž s nefalšovanou marxovskou krizí z nadměrné akumulace, která zavinila „nenapravitelnou trhlinu“ v metabolických vztazích mezi lidstvem a zbytkem přírody. Stručně řečeno, nežijeme v antropocénu, nýbrž v kapitalocénu – nové geologické epoše, v níž kapitalistický princip „akumulace pro akumulaci“ přetváří biofyzikální procesy v celém planetárním prostředí natolik, že se další existence samotného kapitalistického systému stává neslučitelnou s přežitím lidstva jako druhu.

Jediné udržitelné řešení tudíž leží v hluboké proměně celé globální politické ekonomie a tržních společenských vztahů, jež ji podepírají – zcela změnit se musí formy výroby, distribuce a spotřeby. Jakkoli již nelze změny klimatu docela zastavit a ekologickou destrukci planety úplně zvrátit, stále ještě se můžeme vyhnout těm nejhorším následkům, přizpůsobit se nevyhnutelným změnám a odvrátit úplný civilizační kolaps. Bude si to nicméně žádat skutečně revoluční přestavbu energetických, dopravních a výrobních systémů, již bezpochyby není možné uskutečnit bez epochální konfrontace s koncentrovanou mocí globálního kapitálu. Nejde tu jen o fosilní korporace, ale rovněž o globální finanční trhy, zemědělské koncerny, letecký, automobilový a další průmysl – a ty budou zuby nehty bránit svá privilegia včetně práva znečišťovat zemi, oceány a atmosféru i za cenu zničení životních podmínek většiny lidské populace. Pokud bychom se chtěli střetu s nimi vyhnout, zbudou nám jen prázdné řeči či marné údržbářské práce na marginálních vylepšeních.

Debatě o konkrétních návrzích a detailech energetické transformace či dalších nezbytných politických intervencích se nevyhýbejme. Zásadní však je zdůrazňovat, že klimatická krize má hluboce sociální a politickou povahu a že ji nelze řešit, nepodaří­-li se nám znovu proti moci kapitálu zdola vystavět moc demokratickou. Současně je třeba odmítat převládající ideologickou interpretaci klimatické krize, která zcela opomíjí systémovou povahu problému a namísto nezbytné transformativní společenské změny předepisuje individuální odpustky, tržní reformy, zázračné technologie a další komodifikaci přírody. Proti těmto neoliberálním bludům je třeba pevně trvat na svém. Skutečnou katastrofou je kapitalismus a jediným východiskem je změnit systém, ne klima. Jakkoli neuskutečnitelné se to může z hlediska převládajícího kapitalistického realismu zdát, přežití našeho druhu – i milionů dalších – nyní závisí na tom, zda se nám to podaří.

Autor působí na London School of Economics a je šéfredaktorem magazínu ROAR.

Z anglického originálu Living Through the Catasthrophe, publikovaného v magazínu ROAR č. 7/2017, přeložil Josef Patočka. Redakčně upraveno.