Digitální výzvy

Celá desetiletí trvalo budování digitálních repozitářů a stanovování obecných zásad, jak k těmto zdrojům přistupovat a jak je využívat, nemluvě o rozvoji komunikačních, prezentačních a publikačních nástrojů, bez nichž by sdílení a šíření informací v humanitních vědách bylo nemyslitelné. Každá z těchto technik zároveň představuje interpretační akt. Každý přesun z analogového do digitálního prostředí je překlad, který inscenuje online setkání s artefaktem. Pokročilé webové technologie pak online zkušenostem dodávají společenský rozměr. Tento vývoj bude nepochybně pokračovat a objeví se další funkční možnosti, stejně jako nová omezení, nedostatky a hluchá místa.

Ovšem ve chvíli, kdy se ustaví nové normy a postupy a techniky se stanou zažitými, jejich východiska mohou přestat být vidět. Úsilí kriticky reflektovat, inovovat či změnit zavedenou praxi může ustat. Digital humanities, digitální humanitní vědy, jsou stále ještě v plenkách, ale jakmile se ze spojení „dělat humanitní vědy digitálně“ stane cosi obvyklého, jejich schopnost sloužit jako pohon inovací bude v ohrožení. Nedospěje pak éra digital humanities rychle ke svému konci? Možné to je. Anebo z ní třeba jako bájný Fénix povstane nový duch experimentování – pokud ovšem bude „digitální provádění humanitních věd“ doprovázet táž atmosféra novátorství, která poháněla první generaci digitálního výzkumu. Bude to každopádně vyžadovat tvůrčí a experimentální přemýšlení.

Nové dovednosti

Udržet si kritičnost a odvahu experimentovat znamená vznášet námitky vůči přejatým tradicím, dokonce (či především) i těm, které vymezila zakladatelská generace digital humanities. Novátorské formy zapojení veřejnosti, nové publikační modely, imaginativní způsoby strukturování humanitní praxe a nové způsoby argumentace zaujmou čestné místo po boku průkopnických projektů první generace. To s sebou přinese nároky na dovednosti, které nutně nemusejí být spjaty s tradičním humanitním vzděláváním, jako je designování, programování, statistická analýza, vizualizace dat nebo data mining. Výsledkem bude rozvoj nových, pro humanitní vědy specifických modelů vědění a interpretace v digitální sféře. Interpretace nutně vyjde z kontaktu s komputačními metodami přehodnocena, stejně jako se výpočetní metody přetvoří ve styku s humanitním způsobem myšlení.

Humanitní vědy musí pro každý obor definovat specifické oblasti, na něž se komputační praxe zaměří. Pokud tak ale učiní, používané nástroje a zpracovávaná témata se mohou stát závislými, či naopak zcela nezávislými na společenském diskursu, jako se to stalo jazyku kritické teorie a kritiky kultury. Humanitní vědci se sice už učí programovat, musejí ale ještě začít s tvorbou vlastních programovacích jazyků, které se budou umět vypořádat například s takovými základními aspekty kulturní komunikace a tradičních předmětů humanitního zkoumání, jako jsou nuance, flexe, podtext, ironie nebo ambivalence.

Navigace po světě informací má i nadále statickou strukturu, třebaže ji vnímáme dynamicky. Uživatelé se jen zřídkakdy zabývají ontologiemi (natož aby je měnili), které ovlivňují ukládání a zobrazování informací – jejich reakce neovlivňují podobu informační architektury, jen obsah, který poskytuje. Zkoumání lidské kulturní stopy však dokazuje, že informační struktury jsou vždy založeny na klasifikačních systémech a reprezentacích znalostí, jež se napříč kulturami a dějinnými údobími, či dokonce mezi různými jedinci v rámci jediné kultury liší.

Datové stroje

Spolu s tím, jak se lidé a „datové stroje“ stávají v rámci kulturní praxe, společenské zkušenosti a humanitního výzkumu rovnocennými partnery, nemusejí už humanitní vědy být jen „vědami o člověku“. Rozsah toho, co je hodnoceno jako lidská zkušenost (a je tedy předmětem humanitního výzkumu), proto brzy dozná výrazných změn. Ostatně, kognitivní obzory digitálních badatelů už nyní procházejí hlubokou proměnou vlivem schopnosti „datových strojů“ přepínat mezi makroskopickým pohledem na masu textů, dat a obrázků a mikroskopickými jednotlivostmi konkrétního dokumentu či předmětu. Důvěra ve schopnost počítačů agregovat, syntetizovat, a dokonce selektovat znalosti bude v následujícím století jistě dále narůstat. Představa strojového jednání a rodícího se strojového vědomí možná zavání vědeckofantastickým fantazírováním, ale nezamýšlenými důsledky se to v budoucnosti může jen hemžit.

Budeme si číst strojové analýzy a výtahy ze značkovaných textů, strukturovaných dat a zpracovaného přirozeného jazyka s pocitem, že hovoříme se schopným partnerem, kterého si přitom budeme představovat jako prodlouženou ruku vlastních kognitivních schopností? A tento partner nám bude nejen podávat informace, ale ke každému našemu dotazu předloží alternativu a návrhy ke zvážení? Možná nás svedou makro­- a mikrokončiny vnímaného spektra reality, velká a malá data. Nebo budeme mít sklon přehlížet oblast mezi nimi, v níž se většina lidské zkušenosti utvářela po celá tisíciletí. V království zoomu a jeho pravidel se za chvíli může lineární čtení zdát staromódní. Na druhé straně samy tyto technofilní projekce mohou brzy zastarat a působit jako kuriózní relikty období, v němž čtení v rozšířeném poli ještě nebylo normou.

Big data v humanitních vědách

Zastánci analýzy velkých dat usilují o využití schopnosti počítačů plnit úkoly, které přesahují hranice běžného humanitního bádání, a volají po úzkém spojení s kvantitativními společenskými vědami. Hledí za hranice kvalitativního či interpretačního zaměření tradičního humanitního bádání a dávají přednost standardním sociálněvědním statistickým metodám, makroanalýze a popisu, aby zkoumali takové problematiky, jako jsou vzorce šíření kulturních forem, podoba literárního trhu a čtenářské návyky nebo třeba posuny ve fyzických a dalších vnějších atributech estetických objektů.

Primární důležitost výzkumu velkých dat odmítají ti digitální humanitní vědci, kteří takové metody pokládají za epistemologicky naivní a jejich výsledky obvykle za triviální, samozřejmé či pochybné. Tvrdí, že nástroje empirických věd – statistické grafy a vizualizace, tabulky a schémata, diagramy a mapy – jsou přesvědčivé jen díky předpokladu, že informace jsou nezávislé na pozorovateli a vyrůstají z reality. A přestože jsou ochotni připustit, že tyto techniky hrály a budou hrát důležitou úlohu v šíření digitálního humanitního výzkumu, zároveň tvrdí, že takové nástroje jen stěží postihnou složitost románové konstrukce postav či postupnou proměnu státníkovy dikce den ode dne a dokument od dokumentu, až nakonec přejde v politický obrat. Ve stopování tohoto pomíjivého vesmíru znaků jde o mnohem víc než o rozpor mezi kvalitativními hodnoceními a kvantitativními omezeními analytických nástrojů či grafických znázornění převzatých ze společenských věd. V sázce je jedinečný závazek humanitních věd zápasit s nejistotou, nejasností a složitostí; modelovat nesouměřitelné temporality a ontologie; zkoumat nejen geografie, ale také psychogeografie a temná zákoutí lidského já; věnovat pozornost ne­­opakovatelným a neobvyklým jevům. Takové závazky jsou zatěžkány zvláštním významem proto, že jsou úzce spjaty s kritickou funkcí, kterou si moderní humanitní obory uchovávají v současné společnosti – s jejich zastáváním se odlišnosti a neobvyklosti, s jejich útoky na ustálená společenská chování a normy, s jejich schopností ozvláštnit a historizovat společenské instituce. A tak zuří lítá bitva, při níž obě strany vpadávají do tábora protivníka, zatímco někde mezi nimi se nachází zbloudilý kočovný kmen digital humanities. Potácí se sem tam mezi dvěma zlomy a spojuje mikro­- a makroanalýzu a kvantitativní s kvalitativním v naději, že to mezi nimi zajiskří, že dojde k velké syntéze a zásadnímu průlomu.

Zmnožení autorských stop

Různá pojetí autorství ve výzkumu digital humanities se již nyní přiklánějí k proměnlivým, iterativním a distribučním modelům. Ať už se projevuje v jakémkoli médiu, autorství se čím dál častěji chápe jako výsledek týmové spolupráce, kdy jednotlivci vytvářejí materiály v rámci skupiny, která svébytné identity spojuje v jeden společný subjekt (jako laboratoř či výzkumná skupina). Autorské stopy nikam nemizí, naopak se v celku společné identity množí a lze je vynést na povrch analytickými nástroji, jež umožňují vystopovat nanojednotky autorství jako izotopy duševního vlastnictví, jejichž otisky lze extrahovat z pletiva diskursu.

Tyto otisky se ovšem samy ukážou jako nestálé, až si humanitní vědci uvyknou na práci s pružnými a modulárními diskursivními jednotkami, nebo si dokonce začnou kombinatorický styl psaní užívat. Generativní procesy kompozice a algoritmické kritiky se pak mohou stát běžným postupem s tím výsledkem, že se starý hypertextový model modulů, jednotek, uzlů a spojení vrátí, ovšem oproštěný od potřeby podrobných návodných navigačních systémů. Spíše než do zahrady, v níž se cestičky rozvětvují, se čtenáři a spisovatelé vydají do kombinatorických matic, kde lze asociační cesty a argumentační struktury získávat ze sémantické sítě společného, uživatelsky uspořádaného díla.

Odbornou autoritu pak můžeme pojímat ani ne tak v rámci prověřených platforem, jako jsou univerzity, ale spíše coby veřejnou performanci, v níž se odborník jako průvodce po humanitních vědách přidává k imaginací nadanému vypravěči coby hlasateli dějin a kultury. Modely kolektivního autorství, „hemživé“ psaní a kolektivní produkce umožní propojení kusých příspěvků v syntetické celky. Spolu se zapojováním spisovatelů a autorů do společenských sítí v rámci kompozičního procesu však určité projevy skupinového myšlení mohou vymazat některé základní stavební kameny autonomního myšlení. Prediktivní modely tvůrčího a imaginativního života mohou vést k tvorbě agonistických přístupů, které budou překvapivě generativní a iterativní.

Jelikož jakákoli práce s digitálním světem po sobě zanechává stopu v podobě dat a metadat, bude hrát čím dál důležitější úlohu zapomínání, záměrné přehlížení, ignorování, ba dokonce vymazávání. Školáci i badatelé budou muset více zapojovat kritický úsudek, který posuzuje zdroj a bere v úvahu další rysy spolehlivosti. Stále ještě nepředvídatelné důsledky sociálních médií a jejich tendence podporovat stádní chování a davové pohnutky mohou v oblasti kultury ustupovat – anebo naopak sílit do té míry, že po jakémkoli individuálním názoru nebo talentu zůstane jen stopa v podobě odkazu ve sdíleném poli.

Reforma autorského práva

Tvorba globálních, obecně sdílených kulturních statků má potenciál rozšířit kvalitu, hloubku a dosah humanitního výzkumu. Také dává naději na nové umístění humanitních věd ve veřejném životě a je dost možné, že propojí práci profesionálních a amatérských výzkumníků. Archivní projekty využívající crowdsourcing už začínají přitahovat nadšené vědce­-občany. Děti školou povinné a jejich učitelé jsou nyní schopni pracovat s prvotními zdroji a činit objevy podobné těm, které činí amatérští hvězdáři při pozorování noční oblohy. Komunity vytvářejí a spravují vlastní archivní zdroje, podporují kulturní vědomí a pocit občanského vlastnictví kulturního dědictví.

Plné uskutečnění této povšechné vize se však potýká s celou řadou překážek, především s omezením volného oběhu kulturního dědictví posledních pětasedmdesát let. Omezení autorských práv již vedlo mnohé digitální humanitní vědce tomu, aby své experimenty zaměřili na analýzu kulturních materiálů 19. století či se odvážně hlásili o právo náležitě používat novější materiály s vědomím toho, že univerzity nejspíše nepodpoří jejich pohled na věc a že dříve či později přijde příkaz projekt stáhnout. Kvůli autorskému právu se musí akademické snahy obvykle vyhýbat i rozsáhlé oblasti aktuálního kritického a vědeckého bádání, i když jsou tyto materiály mnohdy přístupné přes online repozitáře. Dokonce i nekomerční užití digitálních zdrojů je nadále rozporuplným tématem a předmětem vyjednávání s vlastníky digitálních repozitářů. Celá vědní pole (současné umění, současní autoři, velká část populární kultury a témata, u nichž jsou primární materiály v korporátních rukou) zůstávají mimo dosah akademiků, a buď se musejí provozovat v utajení, či za horentní sumy peněz. Badatelé se musí brodit kalnými vodami pozapomenutých či chráněných děl, u nichž se vlastnictví, povolení a práva chápou velmi nejednoznačně.

Systém autorského práva je naprosto špatný a výrazně brání inovacím na mnoha úrovních. Digitální humanitní vědci nebudou mít na výběr a budou muset nadále prolamovat barikády v zájmu otevřeného přístupu, reformy autorského práva a vytvoření obecně sdílených kulturních statků.

Hromadění dat

Centralizované praktiky sběru dat, jejich zpracování a uchovávání, které se rozvinuly za posledních pár století, mohou za nejvýznamnější počin v oblasti znovunabytí a zpřístupnění historických pramenů v dějinách lidstva. Současně nás ale zavedly do slepé uličky. Už jen šíře a hloubka dosud shromážděných dat, narůstající množství potenciálních předmětů určených k uchování a vysoký stupeň redundance typický pro současné archivní korpusy přesahují možnosti institucí paměti a vedou k nepřetržitému hromadění nevyřízených záležitostí.

Existují dvě řešení. Pružné modely dlouhodobého uchování a zpracování informací je nutné rozvíjet tak, aby svedly dohromady badatele, archiváře, kurátory, knihovníky i členy široké veřejnosti. Takové modely musejí zrušit předchozí nastavení a učinit novou normu ze zběžného automatického zpracování, zatímco plné zpracování a uchování musí vyhradit jen pro vybrané sbírky. Pomocí technik jako generování automatických metadat, označování uživatelů a crowdsourcing je nutno urychlit a usnadnit přístup konečnému uživateli. Archiv zaměřený uživatelsky – tedy nikoli dokumentově či předmětně – se musí stát pravidlem. Pryč je éra archivů coby nedobytných pevností.

Úplná konzervace a dlouhodobé uchování všeho je samozřejmě nemožné – ovšem tak tomu bylo vždy. Instituce paměti se odjakživa aktivně zapojovaly do výběru, který se obvykle odehrával za zavřenými dveřmi. V digitální éře se tento proces demokratizuje a právě digitální humanitní vědci se podílejí na procesech archivace a kurátorství sbírek, ale také podnikají klíčová rozhodnutí, co se týče záchranných postupů a kritické reflexe úlohy zapomínání a ztrácení.

Digitální archivy mají jedinečně křehkou existenci. Data začnou záhy zastarávat a každé jejich přenesení přechází v transformaci, neboť žádný soubor nezůstává navždy identický. Vědomí, že úkol kulturní paměti není nikdy zcela kompletní, ale jen výběrový, že to, čím jsme, určuje stejně tak to, co s námi zůstává, jako to, co mizí, je základním principem humanitního bádání a ukazuje na situovanou povahu veškerého vědění. Zkoumání toho, co bylo vymazáno, sehraje ústřední úlohu v budoucnosti digital humanities, a stejně tak bude důležité i budování sbírek, kurátorství, interpretace, výklad a výzkum historických předmětů.

Podnikatelská kultura

Vzrůstající význam digital humanities přináší další nesnáze a komplikace, nabízí ale i příležitosti. Relativně přímé cestičky, kterými se vydávají dnešní doktorské programy, jsou pomalu nahrazovány klikatými stezkami vinoucími se mezi aplikovaným a základním výzkumem, mezi oblastmi tvorby, vyrábění a myšlení, mezi prací coby výzkumem a výzkumem coby prací. „Vnější“ dovednosti – tedy zdatnost v designování, počítačové vědě, mediálních praktikách, kurátorství či knihovnictví – hrají čím dál významnější úlohu i v humanitní specializaci. Výsledkem je větší proměnlivost profesních profilů mladých humanitních vědců a také větší pružnost na pracovním trhu. Mladí humanitní vědci nemají už průpravu pouze pro akademickou dráhu, vyznají se nejen v teorii, ale i v praxi, a tak se volně pohybují mezi institucemi paměti, průmyslovou a akademickou sférou. Digital humanities opouštějí představu učence coby tituly ověnčeného mudrce zalezlého v badatelně a směřují naši pozornost k takovým pracovníkům, jako jsou komunitní archiváři, kurátoři, designéři se zájmem o práci na humanitních projektech nebo mezioborově zaměření programátoři. Toto rozšíření představy, co znamená být badatelem, se překrývá s propouštěním fakultního personálu a jeho nahrazováním externími pracovníky na všech úrovních akademie. Zde jako jinde lze existencí digital humanities podložit ty nejlepší i nejhorší úmysly, což po těch, kteří budou stát v jejich čele, vyžaduje, aby si byli vědomi nejen nadějí, jež digital humanities vyvolávají, ale i jejich úskalí.

Převládající badatelská kultura digital humanities bude každopádně podnikatelská, velice podobná kultuře designové či jistým oblastem současného inženýrství a přírodních věd. Akademické dráhy se budou vinout kolem otázek typu: Kde jsou nejzajímavější příležitosti? Kde se nalézají nejbohatší archivní depozitáře? Co lze finančně podpořit? Která laboratoř provádí nejzajímavější výzkum? Vědomí identity digitálního humanitního vědce se nebude příliš zakládat na oboru či odborné specializaci. Spíše bude spočívat ve sdílené praxi, kde mají prvotní význam nástroje a metody, kdežto předměty zkoumání jsou druhotné.

Mají­-li humanitní vědy vzkvétat, a ne jen přežívat ve výklencích na okraji, budou muset zkrátka prokázat svůj přínos vědění a společnosti digitální éry. To znamená utvářet – a nikoli jen papouškovat – jazyk naší doby.

Z knihy Digital Humanities (The MIT Press, Cambridge 2012) připravované k českému vydání Nakladatelstvím Academia, přeložil David Vichnar. Redakčně upraveno.