Jako kruhy na vodě

V letošním roce jste spustili pod hlavičkou Divadla Archa Putovní laboratoř divadelní praxe. Oč jde?

V Putovní laboratoři divadelní praxe se sčítá zkušenost umělců, kteří tvoří v Divadle Archa, s jejich pedagogickou činností na Mezinárodní letní škole divadla v sociálním kontextu. Mezinárodní školu jsme založili před čtyřmi lety, jezdí k nám mladí umělci z celého světa, aby se seznámili s metodami dokumentárního a sociálně specifického divadla. Členy Putovní laboratoře jsou hudební skladatel Jan Burian ml., Jaroslav Hrdlička, který se zabývá videoartem, a já coby divadelní režisérka. Kromě jiného v současné době pracujeme na projektu Lidé lidem, který iniciovala britská organizace British Council a jenž se odehrává v Ostravě a v Ústí nad Labem.

Co je konkrétně předmětem práce?

Jedná se o divadelní postupy, takže výsledkem je samozřejmě scénická prezentace. Základem je myšlenka, že divadlo je umělá sociální situace, v níž se mohou setkat lidé, kteří by za normálních okolností své životní zkušenosti nesdíleli. Já sama vnáším do projektu otázku, jakým způsobem získáváme téma, jak vzniká text, pokud není předem napsaná hra. Nevy­­učujeme techniku, neuplatňujeme naše vlastní estetické názory ani ne­­ukazujeme, jak správně dělat divadlo. Snažíme se účastníkům dílen pomoci objevovat vlastní schopnosti. Cílem je, aby je zkušenost z naší společné práce obohatila a aby ji byli schopni dál vy­­užít – umělecky, v sociální práci či při jakékoli činnosti mimo divadlo. Není to však arteterapie. Netaháme z lidí žádná traumata. Vytváříme nový prostor pro komunikaci a nástrojem této komunikace je právě divadlo.

Jak proběhl „nábor“ do projektu? Jak se o něm cíloví účastníci dozvěděli – tedy s kým spolupracujete?

Organizace British Council oslovila Divadlo Archa jako uměleckého garanta. Protože jde o velmi citlivou práci s lokálními aktivisty, nemůžeme takovou práci organizovat z Prahy. Vždy potřebujeme spolupracovníky přímo v místě, až díky nim se dostaneme k aktivistům, kteří posléze pracují s cílovou skupinou. Jsou to takové kruhy na vodě, které se pomalu šíří.

V Ostravě je naším partnerem Nezávislé kulturní centrum Cooltour a v Ústí nad Labem jím je Veřejný sál Hraničář. Účastníky našich dílen jsme vybírali na základě zaslaných motivačních dopisů. To neznamená, že jsme se snažili splnit jejich přání, naopak pokud jsme viděli, že se někdo zajímal o hudbu, záměrně jsme jej zařadili do jiného ateliéru, aby rozšířil spektrum zkušeností, s nimiž pak může ve svém pracovním i osobním životě fungovat. I z divadelní praxe vyplývá, že čím větší rozsah přístupů divadelník obsáhne, tím lépe pro jeho tvůrčí činnost.

Dílny v Ostravě se například účastnili dva muži s dlouholetou zkušeností života na ulici, kteří bojují za nový zákon o sociálním bydlení. Jednomu z nich bylo téměř sedmdesát let, a navíc měl fyzický handicap. Spolu s nimi se dílny účastnily studentky divadelní vědy olomoucké univerzity, sociální pracovnice a romští aktivisté. Společně jsme si kladli otázky: V čem si lidé, kteří se zde setkali, mohou být navzájem prospěšní? Kde vznikne společné téma u takto nesourodé skupiny lidí? Co nás může inspirovat k pořízení zvukové nahrávky? Jak z ní vytvořit hudbu? Jakou funkci může mít video? Jak zpracovat osobní zážitek do obecného sdělení?

Jakými pravidly se proces vaší práce řídí?

Klíčový pojem je extrémní naslouchání. Cílem není předvádět dominantně na scéně, co umělecky cítím a co chci světu sdělit. Východiskem naší práce je schopnost vnímat citlivě všemi smysly okolí. Zní to možná banálně, ale vyžaduje to celý soubor metodických kroků. Učíme studenty vědomě zaznamenávat, co se odehrává kolem nich, a následně to zpracovat. Aby toho mohli dosáhnout, musí umět pracovat se zorným polem, kopírovat rychlost a rytmus pohybu druhého, vnímat okolní barvy či architekturu prostoru, ve kterém se nacházejí. Inspirací k mé práci je systém úhlů pohledu americké režisérky Anne Bogart.

Důležitým pravidlem pro naši práci je sdílení. Většina cvičení probíhá ve dvojici. Platí zde zákon, že pokud něco od druhého požaduji, musím mu i něco nabídnout. To platí i pro naše vlastní umělecké projekty dokumentárního divadla. Nelze z lidí tahat příběhy a pak si je pro sebe umělecky zpracovat. Vytvářet představení dokumentárního divadla znamená sdílet společné téma. Je to výměna, spolu­autorství. V našem výukovém programu se samozřejmě snažíme, aby si účastníci kursů od nás něco odnesli, ale podobnou porci dostáváme od nich zpět.

Princip extrémního naslouchání otevírá obrovský prostor kreativity a učí člověka uvěřit, že může být tvůrcem. Inspirací je mu daná situace, prostředí a komunita, ve které se nachází. Nemusí se trápit tím, že nemá předem spoustu nápadů. Stačí, když vnímá všemi smysly, je otevřený k dialogu, k respektu k tvorbě toho druhého, k domluvě v konkrétních životních situacích. To má samozřejmě mnoho společného se sociálním cítěním a souvisí i s otázkou: Co já mohu společnosti vrátit zpět? Divadelní prostředky umožňují, aby to nezůstalo skryto.

Sociálně specifické divadlo – proč právě takové označení?

Nejsme sociální pracovníci, neděláme ani sociální divadlo v tom smyslu, že bychom pracovali s jednou sociální skupinou. Sociálně specifické divadlo podává určitou zprávu o sociálním kontextu a o konkrétní situaci ve společnosti, v níž se nacházíme. Samozřejmě pojem dokumentární divadlo také používáme, ale snažíme se vždy vysvětlit, že smyslem není získávat a zpracovávat pouze příběhy ulice.

Čím si vykládáte zájem veřejnosti o tento druh divadla?

Lidé, zdá se, začínají být unaveni divadlem jako místem, kam si člověk přijde za velké peníze sednout, nechat se pobavit a pak odejde domů. Samozřejmě takové divadlo se bude dělat i nadále, ale jsem přesvědčená, že potřeby společnosti v roce 2019 jsou naprosto odlišné. Lidé potřebují jiný kontakt s uměním a jiným způsobem porozumět složité skutečnosti, která nás obklopuje – globalizovanému a zrychlenému světu, zahlcenému množstvím témat. Snad ani nepotřebují za každou cenu participovat na uměleckém díle, ale chtějí mít prostor k tomu fyzicky a emocionálně se přiblížit aktuálním společenským tématům.

Mají ale takto využívané divadelní metody opravdu nějaký reálný dopad?

Uvedu příklad. Bruselské centrum BOZAR nás pozvalo, abychom ke stému výročí konce první světové války udělali divadelní formát pro konferenci, která tam měla proběhnout. Vymysleli jsme pět interaktivních vizuálně­-hudebních stanovišť a použili jsme právě princip putovní laboratoře, kdy jsme otevřeli dílnu dobrovolníkům. Vyškolili jsme je a tito lidé potom dále pracovali s publikem. Téma se týkalo proměny evropských hranic během století. To, co publikum vytvořilo, pak prostupovalo celou konferencí, která následovala. Ve výsledku publikum nemělo pocit, že jen naslouchá nějakým vědcům, ale samo už mělo fyzickou a emocionální zkušenost s tím, o čem se hovoří.

Na základě tohoto projektu nás pozvali do Evropského parlamentu, abychom na podobném principu vytvořili interaktivní program k nastávajícím evropským volbám. A najednou si člověk říká: Aha, možná tu jde o nějaký obecný princip, který funguje nejen při práci v uprchlických táborech nebo v „laboratoři“ v Ústí nad Labem, možná se takto dají propojit lidé na mnohem obecnější bázi. Jde nám o to vytvořit situaci důležitých setkání. Na různých úrovních se tak mohou potkat třeba intelektuál s umělcem, konzervativní soused s čerstvým přistěhovalcem bez znalosti jazyka. Je to zcela nový formát divadelního jazyka. Pro nás je nejdůležitější, že naše metoda překračuje ustálené společenské hierarchie.