Silvestrovská noc Marvelu

Dvaadvacátý příspěvek do filmové franšízy Marvel Cinematic Universe (MCU) Avengers: Endgame do značné míry skutečně znamená konec hry. MCU završením zápletky Avengers: Infinity War (2018) sice zdaleka nekončí – dokud superhrdinové ze stáje Marvel Comics budou společnosti Disney vydělávat, nic podobného nehrozí –, nicméně Infinity sága, jež odstartovala před jedenácti lety filmem Iron Man, je nyní uzavřenou kapitolou. Celá řada superhrdinů tvořících jádro Avengers se na konci Endgame odebrala do hrobu či do důchodu, a i když se ještě letos v červenci dočkáme druhého Spider­-Mana, řada vedlejších postav se přesouvá na méně prestižní seriálové pole. V blízké budoucnosti by podle všeho měly vzniknout nejméně tři filmy ročně, jestli ovšem bude jejich rámcem podobně epické střetnutí, jakým byl boj s Thanosem o osud vesmíru, v této chvíli možná netuší ani sám Kevin Faige, šéf filmové divize Marvelu.

Pravidla pokračování

Klasická poučka o sequelech hollywoodských blockbusterů říká, že v každém pokračování musí být „všeho“ víc. Přinejmenším v jednom směru Endgame zmíněné pravidlo prolamuje: postav není více než v Infinity War, ale naopak méně. Thanosovi se totiž podařilo na jejím konci obyvatelstvo vesmíru zredukovat na polovinu a hrdiny MCU jeho genocida zasáhla zřetelně nadproporčně. Děj se díky tomu sice nerozpadá na výrazně méně linií, redukuje se ale počet těch, kteří musí během stopáže stihnout alespoň jednu pořádnou rvačku nebo výraznější konverzační přestřelku.

Protože mnohé linie z prvního dílu dál nepokračují (jejich protagonisté se totiž vypařili), většina postav se už stihla seznámit a celkový rámec určuje Thanosův úspěch, je výchozí pozice Endgame přímočařejší. V Infinity War platilo, že Thanos byl centrem, kolem něhož se rozvíjel propletenec vendet a rodinných traumat, v Endgame jsou z podstaty věci pomstychtiví a traumatizovaní všichni. Thanose sice zbylí Avengers odpraví v prvních deseti minutách filmu, kameny nekonečna jsou ale zničené, a tak přeživší polovině vesmíru nezbývá než si zvykat na život s posttraumatickým syndromem. Šance zvrátit selhání v záchraně méně šťastné druhé půlky přichází s Ant­-Manem, kterému se pět let po konci prvního filmu konečně podaří uniknout z říše kvant, v níž zůstal uvězněn na konci snímku Ant­-Man a Wasp (Ant­-Man and the Wasp, 2018). Cestování v čase, které je kýženým řešením, ale v Endgame nepřináší žádnou sofistikovanou kvazivědeckou hru s časovými liniemi. Cílem je oživit všechny pět let poté, co je Thanos vymazal z existence, a tak se tým, jehož jádro tvoří Iron­-Man, Captain America, Thor a Hulk, vydává shánět kameny nekonečna do různých minulostí.

Endgame má při svých třech hodinách víc než slušné tempo, komediální pasáže vyrovnávají patetické a potenciálně emocionálně zdrcující momenty, protože s některými hrdiny a hrdinkami MCU se rozloučíme navždy. V porovnání s Infinity War se redukuje Starkova uplakanost, Thor je stále stejně vtipný, Captain America stále stejně odhodlaný, navrch dokáže pro jednou být nejenom voják, ale ve vtipné variaci výtahové scény z Návratu prvního Avengera (Captain America: The Winter Soldier, 2014) také špion. A jako jediný se v minulosti porve sám se sebou. Thanos se z malthusiána stává platonikem s cílem vyhladit celý vesmír, aby pak ve sladké nevědomosti založil vesmír nový. Bitva, která je s ním na konci svedena, je vizuálně ještě monumentálnější a delší než ta na konci Infinity War a je v ní koncentrována většina hvězdných momentů všech přítomných superhrdinů.

Fenomén MCU

K nejvýraznějším z těchto hvězdných okamžiků patří jednoznačně scéna, v níž se k ochraně Spider­-Mana sešikují všechny superhrdinky MCU. Scéna, jednoznačně usilující o feministické vyznění, přes svou působivost podtrhuje, že většina ženských postav má v MCU přinejlepším roli sidekicků. Samostatného filmu se dočkala zatím jen Captain Marvel, a i ta to stihla až necelé dva měsíce před Endgame. To by se ale v budoucnosti mělo změnit. Ústředními postavami většiny filmů Infinity ságy byli skutečně stereotypní hrdinové americké popkultury: bílí, svalnatí, egocentričtí a lehce přihlouplí třicátníci. Už v její poslední, třetí fázi byla ale jejich převaha postupně redukována. Většina nových sólovek totiž přinášela odlišné hrdiny: krom zmíněné Captain Marvel to byl teenagerovský Spider­-Man či africký Black Panther.

Toto rozšiřování superhrdinského pole nesouvisí jen s politikou identit, i když ta nepochybně hraje svou roli, jak je patrné z toho, že studio Disney dbá, aby film s černým hrdinou režíroval černý režisér a první superhrdinku MCU na plátno (spolu)uvedla žena. Neméně podstatná je ale snaha rozšířit potenciální fanouškovskou základnu a současně využít emancipační rozměr, který „menšinové“ postavy mají. A vzhledem k tomu, že komerčně nejúspěšnějším filmem MCU v USA se stal Black Panther, tato strategie očividně funguje.

Posun v záběru MCU ale přišel v posledních letech i v oblasti žánru. Patos hrdinů, již čerpají svou motivaci ze ztráty blízké osoby nebo rodinného traumatu, už trochu zadrhával a nejlepší filmy třetí fáze, druzí Strážci galaxie (Guardians of the Galaxy 2, 2017) a Thor: Ragnarok (2017), vsadily na humor. Ohlášený snímek s kung­-fu superhrdinou Shang­-Chim pak může být příkladem, jak spojit dvě rozšíření pole v jednom snímku. Vytěžit žánr martial arts filmů a zopakovat úspěch Black Panthera na asijský způsob (pochopitelně jde zejména o čínský filmový trh) ovšem nebude tak jednoduché vzhledem k tomu, že backstory Shang­-Chiho čínští fanoušci považují za urážlivý. Trend přizpůsobit přiblížit úspěšnou franšízu co nejširšímu globálnímu publiku je ale jednoznačný.

Jak dlouho ještě?

Velkolepé finále dosavadní trojice fází MCU je doslova „too big to fail“. O Endgame platí totéž co o Ininity War: je vlastně obdivuhodné, že celý ten cirkus drží pohromadě, i když je to hlavně díky neustávajícímu proudu relativně promyšlených atrakcí, gagů a tentokrát i emocí, než že by tříhodinový film aspiroval na víc než završit dosavadní filmografii MCU velkolepým pomníkem. Sotva ale bylo možné čekat něco jiného. Film, kterým vyvrcholila nejúspěšnější franšíza současnosti, prostě nemohl nepřipomínat silvestrovskou noc: směs bilancování minulosti a nejasného očekávání budoucnosti, doplněnou řadou drinků a zakončenou velkolepou sérií výbuchů. I se vší inflací, s níž Endgame obchází všechny potenciální konflikty, což má vyvažovat spousta fanboyovského pomrkání a citací. Dosavadní tržby MCU činí téměř devatenáct ­miliard dolarů (a kdovíkolik na merchandisingu a licencích) a díky Endgame se určitě přehoupnou přes dvacítku. Nadcházející seriály, věnované některým vedlejším postavám filmů, zase udrží vzpomínka na Infinity ságu, i kdyby další vývoj MCU zamířil jinam. Po několika amerických televizních společnostech se totiž do vlastní produkce pouští i samotná firma Disney a seriálu s filmovým obsazením se má dočkat třeba Loki, Hawkeye nebo Bucky s Falconem.

Po Endgame na pořad dne přichází otázka, jakým směrem půjdou superhrdinské filmy dál. Komiksový svět Marvelu disponuje mnoha dalšími hrdiny a také padouchy, kteří by mohli v následující dekádě usilovat o zničení vesmíru. Opakování sekvence „origin, týmovka a finální bitva“ už ale nejspíš nebude stačit.