Soumrak českých hospod?

„Víš, proč mám ráda český hospody?“ ptá se mě německá kamarádka Lisa. Zavrtím hlavou. „Protože se mi libí, jak tam potkáš patnáctiletý pankáče i důchodce, všichni jsou promíchaný,“ vysvětluje lámanou češtinou, „a teď se podívej kolem sebe.“ Sedíme v berlínském baru, jenž se ale vzhledem podobá spíš české hospodě. Stěny jsou obložené dřevem, točené pivo teče proudem. Je pátek večer, je narváno, ale ani po bedlivém zkoumání nenacházím mezi hosty nikoho, kdo by vypadal, že je mu přes čtyřicet. „A takhle je to tady všude, máš hospody jenom pro mladý, nebo jenom pro starý, vždycky jenom pro někoho,“ povzdychne si Lisa.

Laboratoř Karlín

Od našeho berlínského rozhovoru uběhlo už pár let. V pražském širším centru mezitím při­­byly desítky bister, polívkáren a kaváren, ale také hospodských řetězců napodobujících onu „klasickou českou hospodu“, jen v navoněnější, sterilnější a především dražší formě. Výčepy a putyky naopak mizí. Proměna některých čtvrtí, někdy příliš zjednodušeně označovaná jako gentrifikace, už je tak velká, že se stala celospolečenským tématem. Proměnu pražské gastro­mapy možná nejlépe ilustruje fakt, že jedna z hospod, o které se v posledních letech nejvíc mluvilo, byla ve skutečnosti jen jednorázovým výstavním projektem.

Hospoda U hada existovala jen jeden měsíc, během října roku 2017 v karlínské galerii VI PER na dohled od Negrelliho viaduktu. Jindy naprosto minimalistický bělostný prostor se proměnil v dokonalý obraz české hospody – zdi pobité palubkami, okrová výmalba, dřevěný nábytek a barový pult ze skutečných karlínských hospod. Nechyběl jukebox, fotbálek, Leninova busta ani umělé kvítí. Hada vytvořili Adam Walzel a Kateřina Vídenová z Mobilní architektonické kanceláře (MAK) v reakci na dramatické proměny Karlína v posledních letech. Povodeň v roce 2002 totiž změnila čtvrť k nepoznání. „Objevila se tu úplně jiná zástavba, než jaká tady bývala dřív, kdy byl Karlín spíše dělnickou čtvrtí,“ vyprávěl mi předloni Adam. „Koluje tu najednou mnohem víc peněz než kdykoli v minulosti a to mění celou strukturu restauračních zařízení, provozoven i obyvatelstva, všechno je tu čím dál dražší.“

Po povodni radnice a realitní kanceláře využily příležitosti a mnoho starých domů zbořily a původní obyvatele, hlavně Romy, vystěhovaly. Na uvolněných parcelách rostou další a další obří kancelářské komplexy, jejichž přítomnost nezůstává bez následků. „To, že tady zmizely krátce po sobě dvě známé lidové hospody, U Fandy a U Zpěváčků, je jedna z nejmarkantnějších věcí,“ myslí si Adam. Někomu se možná mohl Had jevit jako líbivá exploatace, zbývající karlínští starousedlíci se ale aspoň pár týdnů mohli zase scházet tak jako dřív.

Hospoda jako obývák

Dveře se u Hada celý měsíc netrhly, za pí­pou stál Josef Vrňák, dlouholetý provozní od Zpěváčků, a velká část osazenstva pocházela právě z řad jeho bývalých štamgastů. „Mně nevadí, že jsou tady ty nový baráky, vypadá to dobře. Ale nemělo by tu bejt jenom to, mohly by nám tu zůstat i ty hospůdky,“ lehce si mi stěžoval u Hada jeden z postarších hostů. „Pivo si můžu dát kdekoli, ale ke Zpěváčkům jsem chodil, protože tam vládla rodinná atmosféra. Je to v podstatě stejný jako bejt doma v obýváku,“ vystihl jednu z hlavních sociálních funkcí hospody jeho mladší souputník.

Zpěváčci, na jejichž legendární status upomíná třeba i song U Zpěváčků ve tři ráno od undergroundových Hally Belly, ovšem zavřeli z daleko prozaičtějšího důvodu, než je přeměna Karlína na skleněné kancelářské peklo. „Barák koupilo bytový družstvo. Lidi si stěžovali, že tam děláme hluk, že je tam cejtit kouř, a tak jsem musel skončit. Teď je tam křesťanská poradna pro děti,“ shrnuje Josef Vrňák nesnáze, se kterými musí hospodští bojovat ve všech systémech. Proměnu Karlína, kde žije od roku 1980, ale pociťuje takřka každý den. „My se tady už skoro nenajíme. Zkuste si do těch nóbl podniků přijít v montérkách. Uvidíte, jak se na vás budou koukat. Nevím, jestli si myslej, že jsou něco víc…“ zamýšlí se Josef, který se teď živí jako instalatér, „já bych ale stejně to, co tam servírujou, do pusy nevzal.“

Zásadním kritériem dobré hospody je dobře natočené a vychlazené pivo. „Hospoda má mít sklep. Jak to teď maj všichni strčený pod barem a chladí to nějakým biogénem, to už není vono, to jsou takový umělý hospody,“ vysvětluje Josef. Stejně důležitá je ale i dostupná cena. Josef doporučuje třeba podnik U Kapitána, jednu z posledních karlínských putyk, kam se hodně štamgastů od Zpěváčků přemístilo a kde mají Gambrinus desítku za 26 korun. „Minulej tejden jsme ale byli u Zábranskejch a tu samou desítku tam točej za 37! To utáhnout s našima důchodama…“

„K nám chodili mladý, starý, dělníci, instalatéři, inženýři, doktoři, kamarád Míra, starej gynekolog. Nedělali jsme rozdíly, všichni jsme si tykali. Nepamatuju si jedinou rvačku,“ zdůrazňuje Josef inkluzivní charakter svého podniku. Ke Zpěváčkům se podle něj nikdy nechodilo jen sedět a pít. „Vždycky od pátku do soboty do večera jsme hráli nesportovky – Člověče, nezlob se, šipky, sirky, karty nebo i různý vědomostní hry. Bylo to na body a ty se přičítaly i za pivo. Za desítku jeden, za dvanáctku jeden a půl,“ zasvěcuje mě Josef do pravidel. „Lidi pak schválně pili dvanáctku, aby nahnali body, takže v sobotu už bejvali trochu zmožený.“

Josef je přesvědčený, že hospody mizí i proto, že mladší generace mají radši kavárny, bistra a restaurace. Teenageři dnes asi opravdu chodí po škole spíš do kavárny než na pivo, putyky ale mají pořád dost mladých štamgastů i provozních. Tomáš, poslední šéf dalšího karlínského kultovního výčepu U Fandy, je taky teprve třicátník. Hospodu, která fungovala celá desetiletí v jednom z oblouků Negrelliho viaduktu, znal každý, kdo aspoň jednou v životě jel do Prahy autobusem. Fanda musel skončit v roce 2017, když začala generální oprava viaduktu, od té doby se Tomáš snažil sehnat v Karlíně místo pro novou hospodu. Neuspěl ale ani po roce a půl intenzivního hledání. „Majitelé domů chtějí v Karlíně naprosto přemrštěný, nereálný nájmy, a navíc nejsou ochotný pronajmout prostor za účelem obyčejný hospody. Kdybych řekl, že budu provozovat pobočku Lokálu nebo nějaký bistro, tak mi to klidně pronajmou,“ myslí si Tomáš. „Nakonec jsem to vzdal. A pak jsem objevil Nusle.“ Komu se stýská po Fandovi, může teď chodit do Špeluňky pod náměstím Bratří Synků.

Všichni jsou si rovni

Nusle Tomášovi připomínají starý Karlín. „Je tam stejný složení obyvatelstva, normální lidi, který tam žijou po generace, znaj se a v tý čtvrti zůstávaj. To se v Karlíně ztratilo, já už tam nemám jedinýho spolužáka.“ Povídání o hospodách se zase nevyhnutelně stáčí směrem k proměně města. Někdy se může zdát, že na Karlín se upírá až moc pozornosti a na ostatní čtvrti, které také čelí mnoha problémům, se zapomíná. Ale i Tomášovy zkušenosti ukazují, že Karlín je jako laboratoř, kde v umělých podmínkách nasimulujete procesy tak, aby všechno fungovalo rychleji a intenzivněji než v reálném světě. „Celý život žijete v normálním městě, chodíte tam do školy, do krámů, na pivo. A pak se z ničeho nic objeví strašně moc cizích lidí, který jsou odnikud, mají lepší auta, jsou hezky oblečený. A najednou to vaše květinářství, na který jste zvyklý, je pryč, papírnictví je pryč, řezník je pryč. A místo nich se objeví luxusní restaurace. Asi je to přirozený, ale v Karlíně se to stalo hrozně rychle. Moc rychle naráz.“

Tomáš opustil Karlín nejen pracovně, před časem se totiž přestěhoval na Prahu 7. Letná nebo Holešovice se přitom často uvádí jako příklady čtvrtí, kde postupující gentrifikace vytlačuje původní, chudší obyvatele. Tomáš s tím ale úplně nesouhlasí. „Tady je to ještě normální, lidi se tu zdraví na ulici, učitelky znají rodiny dětí, který učí.“ A přestože Letná i Bubny jsou plné trendy barů a drahých bister, stále se tu drží i staré hospody. Jako třeba U Divadla, kde nás obsluhuje výčepní ve vestičce a s účesem „vpředu práce, vzadu zábava“ a kde se většina hostů evidentně zná. Dá se tedy česká hospoda nějak definovat? „Nakonec se tam slezou lidi všech profesí. A po pár pivech jsou si fakt všichni rovný. Všichni plácaj stejný nesmysly,“ zamýšlí se Tomáš. „Taky se tady domlouvaj kšefty. Cokoli potřebujete, tak tady seženete – zedníka, instalatéra, opravu auta. Všichni bydlí v okolí, tak je to jednoduchý. To je ta česká hospoda.“

Jen o pár desítek metrů dál mi to samé povídají štamgasti od Antoníčka. V jarní podvečer je hostů plný chodník a jen letmým pohledem zjišťuju, že tu pivo pijí dvacátníci i šedesátníci, manuálně pracující, kancelářské krysy, pankáči i cyklisti. „Poprvé jsem tady byl, když mi bylo dvanáct a táta mě posílal pro pivo,“ hned mi začne ochotně vyprávět štam­gast, který už bude mít šedesátku nejspíš za sebou. „Vyměnili vokna, ale jinak je to tu stejný. Támhle na rohu jsme bydleli a támhle měla teta lékárnu,“ zasvěcuje mě do historie rodiny i čtvrti.

I ostatní se shodují, že kromě dobrého piva je k Antoníčkovi táhne dobrá společnost. „Chodím sem, protože tady bydlím a všichni se tu známe. Nemusím se s nikým domlouvat, když se tady cestou z práce zastavím, tak tu vždycky někoho potkám,“ říká pán středního věku s notebookem přes rameno, a potvrzuje tak nedávnou studii Oxfordské univerzity. Podle psychologa a antropologa Robina Dunbara výzkum probíhající mezi tisícovkami Britů odhalil, že lidé, kteří navštěvují pravidelně svůj lokální podnik, „(…) mají více dobrých přátel, na jejichž podporu se mohou spolehnout, jsou spokojenější se svým životem a jsou více ukotveni v místní komunitě“. Komunita a sousedství jsou dnes populární pojmy a na jejich podporu se shánějí dotace a vypisují granty. Fungující společenství přitom v našich městech i vesnicích dávno existují i bez nich. Současné změny, v jejichž důsledku z částí měst mizí diverzita a starousedlíci jsou odsouváni ze čtvrtí, kde často žili celý život, naopak sousedské komunity likvidují. Právo na vlastní hospodu je tak součástí dnes tolik diskutovaného práva na město. A právo na město není nic jiného než právo na domov.

Autorka je redaktorka Rádia Wave.