Historii píšou ženy

Co pro vás znamená feminismus?

Zcela zásadní je pro mě rovnost. Ukážu to na příkladu naší kapely. Jsme čtyři a je správné, abychom všichni dostali za práci zaplaceno stejně. To ale znamená, že si spravedlivě rozdělíme úkoly. Nezáleží na tom, jak jsou mí spolupracovníci staří ani kolik mají zkušeností, vždy se od sebe navzájem můžeme učit a komunikujeme spolu jako rovný s rovným. Elitářství mi vadí. Pozvání na akce, kam mají přístup jenom osoby se zvučným jménem, odmítám. Na druhou stranu pro některé lidi nejsem dost sexy a cool. Nenosím minisukni, nelíčím se ani se nesnažím dělat lacinou zábavu, abych získala sponzory. Jsem lesba, je mi skoro padesát – vím, kdo jsem a co dělám, a z toho neslevím. Bojuji za práva žen ve Střední Americe, kde stále vládne machismus a ženy se denně stávají oběťmi násilí. Od dětství věřím, že jsou to právě ženy, kdo ve skutečnosti píše historii. Ve svých písních se snažím toto přesvědčení probudit i v ostatních.

Stihla jste si během svého pobytu v Praze udělat nějaký obrázek o feminismu v Česku?

Z toho, co jsem viděla, si myslím, že jste na dobré cestě. Zdá se, že mladých, nadšených feministek přibývá a že jich bude přibývat i nadále. V hnutí je síla a naděje. To se ukázalo při feministickém pochodu 8. března v Praze – přišlo dvakrát více lidí než minulý rok. Cítila jsem optimismus a jsem ráda, že jsem mohla dalším lidem předat své poselství – to je koneckonců účel mého turné. Vážím si toho, že jsem zde mohla reprezentovat hlas Nikaraguy.

V Nikaragui má silnou tradici hudební žánr trova. Písničkáři čerpali z lidové tvorby a byli „hlasem lidu“. Jak je to třicet let po skončení Sandinistické revoluce – má tato tradice své následovníky? O čem se zpívá dnes?

Dnes je v popředí zábava, show převálcovala hodnotu sdělení. Většina kapel se dnes spokojí s tím, že se uspořádá velká party, kde se beze smyslu konzumuje, co přijde pod ruku, a o obsah písní se nikdo moc nestará. Spousta hudebníků sice ve svých textech zmiňuje životní prostředí, ale ani v tomto ohledu jsme příliš nepokročili. Pokud jde o technickou stránku, tam lze pokrok bezpochyby pozorovat, ale co do obsahu je to ubohé – téměř všichni sklouzli ke konzumerismu. To není náhoda. Cílem těch, kdo jsou u moci, je omámit mladé pozlátkem slávy a umlčet je konzumem.

V písni Con la misma moneda poukazujete na sexismus, který převládá mezi mnohými populárními latinskoamerickými kapelami. Jak vnímáte v tomto ohledu současnou nikaragujskou hudební scénu?

V Nikaragui vzniká až příliš hudebních projektů, v nichž hraje hlavní roli picardía, šibalství – typické jsou slovní hříčky a dvojsmysly. Je ale potřeba dávat pozor, aby se to nepřehouplo do sexismu. Za písničky, které jsou u nás populární, se někdy musím stydět. V dvojznačnosti se často zcela ztrácí zodpovědnost. Vidím to kolem sebe bohužel čím dál častěji.

Loni v dubnu došlo v Nikaragui ke dvěma událostem, které rozpoutaly rozsáhlé protesty. Nejprve vypukl v přírodní rezervaci Indio Maíz ničivý požár, který měl pravděpodobně souvislost s obchodními zájmy vlády, a pak přišel prezident Ortega s návrhem reformy zákona o sociálním pojištění. Během protestních akcí zemřely stovky lidí, tisíce jich byly zraněny. Ortega je nicméně i nadále prezidentem – i přes nesčetná obvinění z porušování lidských práv.

Že Ortega povede vládu tímto směrem, se dalo čekat už od jeho zvolení v roce 2007. Obklopil se funkcionáři, zbavil se opozice a zajistil si absolutní moc. Ovládá podniky i média… Brzy po jeho nástupu mi stejně jako ostatním lidem, kteří se pohybují v hudbě, začaly chodit nabídky na vystoupení na propagandistických kulturních akcích. Nabízeli nám hodně, ale nikdy jsem se nezaprodala.

Politické a sociální poselství vašich písní je jasné. Ve skladbě Transparencia se obouváte do prezidenta a vlády, textem Que se vayan zase zjevně reagujete na události loňského dubna…

Transparencia a Que se vayan vznikly v různých obdobích, a tedy i v odlišných kontextech. Nicméně pocit, že žijeme v diktatuře, mám už dlouho. A mluvím zde o diktatuře globální. Obě písně odsuzují moc a machismus, není to nutně jen protest proti současné nikaragujské vládě.

Otevřeně vystupujete proti výstavbě Nikaragujského průplavu a účastníte se protestních akcí za práva žen. Jako jedna z mála umělkyň v celém středoamerickém regionu se otevřeně hlásíte k homosexualitě. Cítíte se v nebezpečí?

Proti vládě vystupuji už devět let. Z Nikaraguy jsem odjela loni v květnu a v současné době se tam nemohu vrátit. Spoluhráči z kapely by ale po turné rádi jeli domů. Máme v zemi rodiny, přátele, závazky… Musíme tedy dobře volit slova a dávat si pozor, kde co říkáme. Mám spoustu známých, kteří jsou v podobné situaci jako já. Probíhají debaty s mezinárodními organizacemi, posílají se dopisy, ale diplomacie je pomalá. Kdybych se vrátila, nikdo mi nemůže zaručit bezpečnost.

Jak jste se vlastně dostala k muzice?

Vyrůstala jsem na vesnici a doma jsme neměli hudební nástroje. Když mi bylo asi deset, odjela jsem na rok ke strýci do Chile. Mí bratranci chodili do hudební školy, hráli na kytaru a nosili domů sešity s písněmi. Já jsem si je půjčovala a vždycky jsem písničky uměla dřív než oni. Ve škole jsem ráda zpívala, ale na kytaru jsem se začala učit hrát až později. Svou první skladbu jsem napsala asi až ve čtyřiadvaceti. Když u nás probíhala revoluce, účastnila jsem se odboje. V té době nás všechny ovlivnil protestsong, teď mě inspiruje i karibská hudba nebo rap.

Jak se vám hraje pro Evropany? Rozumějí textům?

Velmi důležitý je humor, pracuji s ním jak v textech, tak ve svých videích. Smíchem člověk překoná strach. Nikaragujská španělština je plná slovních hříček, a tak není vždy snadné napojit se tímto způsobem na zahraniční publikum. Nějak se to ale daří. Pokud je to možné, snažím se před koncertem uspořádat diskusi, abych lidem přiblížila kontext svých písniček. Ale například v Německu je hodně příznivců latinskoamerické kultury, kteří umějí španělsky, takže tam mám dobré publikum. Nedávno jsme hráli v Kolíně nad Rýnem v punkovém klubu; byli jsme tam dva písničkáři a dvě rapperky a měli jsme největší a nejrůznorodější publikum, jaké ten klub kdy zažil. Líbí se mi, když se míchají různé žánry. Vznikne energie, která všechny spojuje.

A jaké bylo české publikum? Věděli lidé, kdo jste a o čem zpíváte?

Koncert v Praze jsme si užili, byla tam skvělá atmosféra. Publikum bylo hodně rozmanité, přišlo hodně Latinoameričanů. Kubánky dokonce vylezly na pódium a zpívaly s námi. Kolik z těch lidí mi rozumělo nebo jestli o mých projektech něco věděli, to netuším. Právě proto mám ráda povídání na začátku našich koncertů. Ale v Sušici a Plzni jsme si to užili snad ještě víc. Nepřišlo sice tolik lidí, ale bylo vidět, že si nás váží a že je zajímáme. Je skvělé, že jsme poznali i menší města.

Hodně využíváte sociální sítě, používáte dokonce výraz „internetová válečnice“…

Používám „lajky“ místo zbraní. Internet je mocný nástroj. Jako nezávislá umělkyně propaguji sama sebe a média v tom hrají stěžejní roli. Mám zkušenosti z publicistiky, kterých teď mohu využít. Marketing není jednoduchý a je potřeba se pořád učit. Na festivalu Jeden svět jsem například navštívila seminář o youtuberství. Někteří lidé si myslí, že si jezdím po Evropě, pařím a vydělávám velké peníze. Ale být nezávislou umělkyní není jen tak. Člověk musí hodně investovat – čas, peníze, energii –, a ne vždy se to vyplatí.

Kdo vás podporuje?

Většinu toho, co dělám, financuji ze své kapsy. Ale také mi pomáhají přátelé, známí a různé malé organizace. Je to taková nezávislá síť vzájemné spolupráce. Bez solidarity bych tuto ani své předchozí cesty nemohla podniknout.