Lisa Hanawaltová mezi komiksem a animacíDříve, než ji zviditelnily seriály BoJack Horseman a Tuca & Bertie, vysílané na Netflixu, si kalifornská autorka Lisa Hanawaltová vydobila pevnou pozici na nezávislé komiksové scéně. Její knihy plné polidštěných zvířat, záchodového humoru, popkultury a obsedantních výčtů lze číst jako kreslené stand upy.
Nový seriál Lisy Hanawaltové Tuca & Bertie. Foto Netflix
Cesta od devátého umění do televize není neprošlápnutá – především ve druhé dekádě tvůrci komiksu výrazně proměnili estetiku animovaného seriálu. „Velkou dvojkou už nejsou DC a Marvel, ale Cartoon Network a Nickelodeon,“ napsala před lety Heidi MacDonaldová pro magazín Slate. Publicistka a významná organizátorka komiksové scény přitom narážela na nepřehlédnutelnou migraci mladých autorů a autorek k animované tvorbě pro přední stanice zaměřené na děti a mládež. Týkalo se to především těch, které podobně jako Lisu Hanawaltovou, tvůrkyni kultovního BoJacka Horsemana (od roku 2014), angličtina označuje slovem „cartoonist“, tedy auteurské větve, jejíž zástupci mají kromě karikaturní kresby či deformování reality cit také pro dokonalé prolnutí obsahu s formou.
Z komiksu do animace
Vyčerpávající výčet jmen a seriálů by připomínal přehled, kdo je kdo mezi třicátníky indie komiksu: na scénářích a designu Času na dobrodružství (Adventure Time, 2010–2018) se podíleli Jesse Moynihan, Luke Pearson, Seo Kim, Sam Alden a coby největší hvězda současného alternativního komiksu i Michael DeForge. K melancholické fantasy Za zdí zahrady (Over the Garden Wall, 2014) přispěli Tom Herpich, Zac Gorman, Laura Parková, Aaron Renier nebo Steve Wolfhard. Obdobně to vypadá také v tvůrčích týmech seriálů Steven Universe (od roku 2013) nebo Normálka (Regular Show, 2009–2017), nehledě na to, že autorka Záleskautek (od roku 2014, česky od roku 2017) Noelle Stevensonová je showrunnerkou seriálu She-Ra and the Princesses of Power (She-ra a princezny moci, od roku 2018) ze světa He-Mana a Masters of the Universe a Luke Pearson pomáhal s adaptací vlastního komiksu Hilda (od roku 2018). Festivaly alternativních komiksů se tak stávají stálou destinací skautů z animačních studií.
Také Lisa Hanawaltová absolvovala klasickou dráhu: jako dvacátnice se po studiu výtvarného umění v Kalifornii přestěhovala do Brooklynu, Mekky artového komiksu, stala se součástí komunity podobně naladěných autorek a svou tvorbu představovala na přehlídkách nezávislých nakladatelů po celé Severní Americe. Pak ji ale její kamarád ze střední školy Raphael Bob-Waksberg přizval ke spolupráci na svém připravovaném animovaném seriálu BoJack Horseman.
Terapie sdílením
Při pročítání knih Lisy Hanawaltové, v nichž se bez jasnější struktury střídají krátké epizody, kreslené vtipy, fotky keramiky, reportážní zápisky nebo ilustrované recenze filmů, se nelze ubránit dojmu, že jde o svojskou terapii sdílením. Eklektické sbírky My Dirty Dumb Eyes (Mé chlípné hloupé oči, 2013) i Hot Dog Taste Test (Test chuti hot dogů, 2016) působí jako spiklenecké zamávání všem, kdo trpí drobnými obsesemi či úzkostmi a přemýšlejí o tom, co nejzákladnějšího mají naše těla i mysli společného, ale o čem se nemluví.
Hanawaltová nekomentuje ostatní, raději uplatňuje metodu sebepozorování. Podobně jako komičky Sarah Silvermanová nebo Ali Wongová ukazuje, že vtipy o močení, výkalech a tělních tekutinách nemusí být doménou mužů. V jejích knihách vedle sebe koexistují realistické kresby zvířat v bizarních kloboucích, zážitky z cest, vtipy o menstruaci, surreálné představy spojené s jídlem, varování před nepraktickými sexuálními polohami, fascinace ježděním na koni nebo žebříček ukazující, na jakém místě se umístily různé druhy stolice. Roztříštěnost motivů jistě vychází i z toho, že její knihy obsahují ilustrace a komiksy publikované v New York Times nebo v hip magazínech, jako jsou kulturní revue The Believer nebo již zaniklý literárně-kulinářský časopis Lucky Peach. Jídlo je ostatně ústředním motivem sbírky Hot Dog Taste Test, v níž kmenová autorka kanadského nakladatelství Drawn & Quarterly čtenářům vynahrazuje to, čím se jiné knihy o jídle vůbec nezabývají, a co přitom po jídle nutně následuje, totiž vyprazdňováním.
Stylizace antropomorfních zvířat, která urazila dalekou cestu od počátků komiksu a dětského žánru „funny animals“ ke ztrápeným tvářím domestikovaných třicátníků, předznamenala budoucí podobu BoJacka Horsemana. Ke komiksové i volné ilustrátorské tvorbě má ale ještě blíž Hanawaltové nový seriál Tuca & Bertie (2019). Obě titulní postavy komediálního cyklu se ostatně ve zmiňovaných knihách přímo objevují, přičemž požitkářská a bezstarostná tukanice je podle autorky její nejautobiografičtější hrdinkou – údajně skrze ni nechává promlouvat nejnižší složku své osobnosti, freudovské id. Scéna během znělky, kdy se ptačí osazenstvo slétá do letního kina, je přitom citací vstupních listů z My Dirty Dumb Eyes. Už v komiksech Hanawaltová pracovala také s motivem hadího metra a stejně tak se obsedantně vrací k nejrůznějším výčtům a infografickým přehledům. Bez ohledu na různé povrchní podobnosti seriál charakterizuje především poetika „něžných nechutností“ a také boj postav se sociálními fobiemi.
Neonový western
Obě knihy se pohybují na pomezí komiksové sbírky, artbooku a deníku, v němž sledujeme širokou škálu výtvarných technik i různé způsoby zaznamenávání myšlenek, které autorku napadají, když je sama se sebou. Je zde i outsiderství a melancholie, ale nikdy se nejde na hranici bezvýchodnosti jako u BoJacka Horsemana. V komiksech se projevuje hlavně sympatická bezelstnost – o nejintimnějších aspektech každodennosti Hanawaltová vypráví někdy sebevědomě, jindy k publiku promlouvá plaše, jako by ani netušila, jak moc je vtipná. Na internetu se svého času virálně šířila její ilustrovaná recenze filmu Drive (2011), která začínala nesmělým přiznáním: „Mám ráda Ryana Goslinga. Líbil se mi v Zápisníku jedné lásky, v Half Nelson, v Lars a jeho vážná známost a ve vyhledávání obrázků na Googlu.“
Teprve loni Hanawaltová vydala první dlouhý komiks s příběhem. Coyote Doggirl (Kojotka, 2018) podrývá pravidla westernu hned na několika úrovních: na Leoneho a Eastwoodův žánr se dívá z ženské perspektivy, děj se odehrává v neonových kulisách a příběh nabourávají všemožné zcizovací efekty a anachronismy. Ve výčtu vysněných sedel Kojotky najdeme například jedno s různě tvarovanými dildy. Rozpustilá a místy hloubavá historka o samotářce, která se stává součástí vlčí smečky, získá znepokojivější nádech poté, co se ukáže, že se hrdinka ubránila sexuálnímu napadení a nyní ji pronásleduje násilníkův bratr.
Kdo je zmlsaný propracovanými postavami a eskalací událostí z BoJacka Horsemana, může Coyote Doggirl vnímat jako až příliš minimalistický komiks, pohybující se na hranici vyprázdněné narace. Příběh skutečně místy ustupuje čiré radosti z kreslení, hýření barvami a projížděk na koni. Nad vodou ho drží typicky hanawaltovský humor a kontrasty – mezi naivní čistou linkou a nepatřičně propracovaným kolorováním vodovkami i mezi barevnou škálou, feel good atmosférou a násilím, které přichází stejně bleskově a neokázale jako v Jarmuschově Mrtvém muži (Dead Man, 1995). Nezbývá než doufat, že Lisa Hanawaltová netasila své komiksové kolty naposledy.
Autor je nakladatelský redaktor.