Bioart sleduje Duchampův odkaz

Jak jste se dostal k zájmu o genetické umění?

Psal jsem román o biotechnologiích s názvem VAS: An Opera in Flatland, a trávil jsem proto spoustu času v laboratořích, které prováděly experimentální chirurgické operace nebo testovaly genovou terapii, a nemohl jsem nenarazit na umělce, kteří se podobnými tématy zabývali. Místo slov používali jako médium tělesné materiály, tedy krev, maso, geny… Myslím, že to byl jeden z oněch okamžiků, kdy začnou lidé o shodném tématu uvažovat z velmi odlišných důvodů, a najednou tak vznikne nový žánr – podobně jako vynález rádia urychlil komunikaci a pomohl vytvořit vícečetné a souběžně působící perspektivy, které tak zaujaly modernistické umělce. Jen se zde jednalo o pozornost vůči tělu.

Alba, zeleně světélkující králík, byl prvním savcem geneticky upraveným pro účely uměleckého díla. Jaký je podle vás hlavní význam tohoto projektu?

Nejvíc mě na případu Alby zarazila kontroverze, kterou vyvolal. Techniky, které Eduardo Kac použil k vytvoření Alby, byly v té době v laboratoři naprosto běžné: nebylo neobvyklé vytvořit například myš s nádorem, který zeleně fluoreskoval. Nádor na takto upravené myši mohl být studován, aniž by bylo nutné ji zabít, což bylo samozřejmě pro výzkum přínosné. Tím, že tuto techniku Kac využil k vytvoření uměleckého díla, ji jen ­předvedl veřejnosti. Obyčejní lidé totiž nemají nejmenší tušení, co se dnes v laboratořích odehrává, a na druhou stranu se zdá, že mnozí odborníci jsou zcela hluší ke kulturním dopadům práce, kterou v laboratořích odvádějí. K zeleně světélkujícímu králičímu mazlíčkovi jsme se ale najednou mohli nějak vztáhnout. Vyvstaly tak otázky možnosti designování zvířat, zejména těch lidských, dokonce vytvoření celé Noemovy archy umělých nebo hybridních tvorů, etika takového jednání, problém použití jakékoli technologie jen proto, že můžeme, a manipulace s tím, co bylo do tehdejší doby považováno za přirozenou integritu každé bytosti. To vše navrch v oblasti něčeho tak „zbytečného“, jako je umění… Cílem projektu však bylo hlavně upozornit, že se genetické inženýrství skryté běžnému pohledu stalo něčím běžným, či dokonce obyčejným. Mnoho lidí si tehdy ještě neuvědomovalo, že denně jedí například geneticky upravené potraviny. Alba jen zviditelnil skutečnost, že genetické inženýrství je už dávno tady a rychle se stává součástí našeho každodenního života.

Tvrdíte, že „genetičtí umělci oživují témata, která by ocenil Duchamp, zejména ta, která se týkají autorství a původnosti, povahy a účelu umění“. Jaké jsou nejzásadnější otázky, které hnutí genetického umění vzbudilo?

Původnost, vlastnictví, nalezené objekty, autorství – to vše jsou podstatné problémy v době, kdy soudy rozhodují o tom, že jednotlivec, jako například John Moore, nemůže mít majetková práva na tkáně vlastního těla, a kdy umělkyně Heather Dewey­-Hagborg posunuje téma vlastnictví projekty typu Stranger ­Visions a shromažďuje DNA z nedopalků cigaret, případně žvýkaček a jiných odpadků, které najde na ulici, a pak je používá k vytváření 3D obličejů lidí, kteří je kouřili. Pak jsou tu umělci, kteří využívají funkční objekty podobně, jako to dělal Duchamp – věci, postupy či materiály, které byly vytvořeny z nějakého pragmatického důvodu, ať už jde o pisoár nebo techniku genové editace. Připravují je o jejich zamýšlený účel třeba „odpojením trubek“ a označením pisoáru za umělecké dílo. Přeměňují je na metaforu nebo rétorický prvek. Umožňují jim promluvit způsobem, jakým by jako kolečka v stroji nikdy nehovořila. Zdá se, že genetické umění má co říct především k velkým otázkám umění: Kdo jsem? Co jsem? Co je to umění? Zároveň však otevírá průzor do etických otázek, které jsou základem kontroverzí, jež vznikají kvůli jeho médiu – proměně těla a jeho materiálů na umění. Zdá se tak, že bioart obnovuje Duchampův odkaz, jen je v sázce daleko víc.

Kosmetická chirurgie je podle vás dokladem toho, že genetické umění není zas tak vzdálené každodennímu životu. Jaké jsou další příklady způsobů, jimiž využíváme vědu ve jménu estetiky?

Pravděpodobně úplně každá estetická tvorba obsahuje nějakou vědeckou složku, od chemie používané k bělení zubů až po materiály, po nichž sahá architekt. Takže je možná zajímavější zvážit překryvy z hlediska estetiky vědy? Nebo technologického hlediska: jaký je rozdíl mezi akvarelovým portrétem a portrétem zachyceným pouliční kamerou? Každé umělecké dílo je svého druhu překladem; každá forma reprezentace má svou estetiku, ať je to rovnice či pitevní zpráva. Ve vědě je estetika obvykle jen vedlejším produktem použitých nástrojů, dokud na ni umělec nebo kurátor neupozorní a nevyzdvihne ji, často na úkor obsahu a funkce nástroje – to znamená, dokud po nás nechce, abychom se na věc podívali jako na umění. Zde mám především na mysli projekty, které transformují technická či vědecká data nebo principy či postupy na umělecká díla, například převádějí fotosyntézu na hudbu, případně letecké snímky továrních hal v abstraktní obrazy. Ještě zřetelněji se tento problém ukáže, když je estetická složka vědy či technologie přinucena na něco konkrétního poukázat, jak to dělá třeba Jason Salavon, když zprůměrováním pixelů fotek ve středoškolské ročence vytvoří hybridní tvář; nebo když skupina BLC geneticky změní bílý květ na fialový a zase zpět na bílý. Technologie a věda nejsou nikdy neutrální. V nástrojích a technikách jsou zakotveny estetické soudy a mocenské vztahy, které ovlivňují to, jak o věcech smýšlíme.

Jak výrazně budou podle vás genoví umělci ovlivňovat budoucnost umění? A budoucnost genetiky?

Na to je těžké odpovědět. Vzhledem k tomu, jak je genomika z hlediska vědy i kultury zásadní, je těžké představit si, že by genetické umění nebylo součástí probíhající diskuse. Uvědomte si, jak technologie, jako je počítač nebo rádio, překonfigurovaly svět a jak důležité bylo, aby umělci, nebo v tomto případě spíš spisovatelé, byli v bezprostředním kontaktu s těmito technologiemi a vytvářeli díky tomu umění, které bylo pro jejich současnost relevantní. Protože každá živá věc je složena ze stejných genetických prvků – ať už je to strom, myš nebo člověk, není možné manipulovat s žádným genem bez důsledků pro všechny ostatní; a tak jsou v samotném médiu genetického umění přítomny důsledky pro evoluci, včetně osobního rozvoje, politiky biodiverzity, vymírání, což jsou všechno klíčové a nebezpečné otázky – zejména v éře garážového genetického inženýrství, to jest v době, kdy existuje skutečná demokratizace technologií, jejichž složitost kdysi bránila využít je jinak než na úrovni státu. Mezinárodní moratorium o editaci lidského genomu, které nedávno požadovala Národní akademie věd a další, je toho důkazem, zejména s ohledem na snadnost, s jakou mohou být geny nyní editovány pomocí nové techniky Crispr­-Cas9. Mimochodem srovnejte tento vývoj s kontroverzí kolem Alby. A samozřejmě umělci vždy hackovali technologie pro své vlastní účely a dělají to i genetičtí umělci. Bude ovšem vznikat jak skutečné genetické umění – díla upozorňující společnost na určitá témata jako Alba –, tak i genetický kýč, hračky a další produkty.

Z anglického originálu Spotlight on Science: Steve Tomasula, publikovaného 15. prosince 2015 na blogu mitpress.mit.edu, přeložila Marta Martinová. © MIT 2015.