Bomba bouchne jen jednou

Přes insidersky metaforický název, citující nápis ze zaniklého rožnovského klubu Vrah, svým obsahem kniha Mikrofon je naše bomba dokládá, že se na badatelském poli takzvaných hudebních subkultur mládeže udál v Česku zásadní posun. Subkultury se staly sebevědomě zkoumaným a (v rámci zdejších možností) respektovaným vědeckým tématem. Za necelé desetiletí od průkopnické Revolty stylem socioložky Marty Kolářové (2011, s kolektivem autorů) se znatelně rozšířilo spektrum přístupů tuzemské analýzy hudebních subkultur. Na primárně historickou perspektivu se zaměřil sborník Kultura svépomocí (2016) či monografie Násilím proti „novému biedermeieru“ (2017). Doslova bujela klipovitá, popová dokumentárnost Kmenů, prodávajících revoltu kulturních menšin na několik způsobů (knižní řada, ­seriál, inscenace, výstava). A v sociologických, lingvistických, politologických, etnologických či historických časopisech se objevila řada textů zabývajících se tématem subkultur perspektivami jednotlivých oborů. Mikrofon je naše bomba, pod nímž jsou jako editoři podepsáni Jan Charvát a Bob Kuřík, se zabývá ­politickou dimenzí hudebních subkultur. Založit si kapelu, začít rapovat nebo oholit si hlavu totiž nemusí být jen výsledek pubertálního hormonálního poblouznění. Velmi často se jedná o snahu vyjádřit menšinový politický názor specifickou kulturní formou.

Co je dobře

Kniha je pozoruhodně rezistentní vůči typickým nemocem kolektivních akademických děl: kvalita jednotlivých příspěvků výrazně nekolísá, příspěvky nejsou pro laika nepřekonatelně zaumné, míru insiderství se většinou daří držet na přijatelné uzdě zúčastněného pozorování a především teoretický přístup a pojmový aparát představený v úvodní kapitole prolíná do „praktických“ aplikací na konkrétní subkultury.

Velmi cenná, a to nejen na místní poměry, je hned úvodní kapitola. Ta se kriticky vyrovnává s historickými i aktuálními přístupy zkoumání sociálních skupin tvořících se kolem hudebních subžánrů a snaží se je propojit s přístupy, jež se specializují na sociál­ní hnutí – kritickou kriminologií, německou teorií extremismu nebo kritikou kontrakultury. Vytýká zejména pojmy „subkulturní kapitál“ a „morální panika“, s nimiž se dále pracuje v jednotlivých kapitolách, zaměřených buď na případovou studii určité události (Czechtek), prostoru (klub Vrah v Rožnově pod Radhoštěm) nebo „scénu“. Autoři úvodu ukazují, že ačkoli každý z historických konceptů má své slepé skvrny a oblasti, v jejichž popisu a vysvětlení selhává, není to důvod zříct se ho úplně. Naopak je užitečné s ním, s vědomím jeho omezenosti, pracovat, protože ošemetná mnohovýznamovost teoretických koncepcí může být v případě amorfního „multiverza“ subkulturní praxe i dobrým sluhou.

Jeden příklad za všechny: i sociologickým laikům známý pojem subkulturního kapitálu vysvětluje kumulaci moci a její následky ve skupině; zároveň však zakrývá, že stejně výrazná jako kondenzace scény kolem výrazných osobností je i soudržnost, solidarita a otevřenost nově příchozím.

Jednoznačně obsahově nejzajímavější a formálně nejzvládnutější studií je Příběh Czechteku: lze uniknout morální panice? Ondřeje Slačálka. Komplexně se zabývá analýzou vzájemného ovlivňování názoru většinové společnosti a raveové „post­-subkultury“ a ukazuje, jak jedna od druhé paradoxně přebírá hodnocení toho, co rave znamená, kdo se ho účastní, a především jak nebývale medializovaný politický obsah se zkoncentroval kolem posledních tří ročníků Czechteku v letech 2004–2006. Zajímavým důsledkem tehdejší morální paniky se stala tzv. infantilizace subkultury (třeba v Nohavicově pohotovém hitu Už zase bijou děti), kterou subkulturní aktéři přijali za vlastní, a paradoxně tak sami sebe aktivně bagatelizovali. „Děti“, které se chtějí jen bavit, mainstreamovou společnost sice neohrožují, zároveň se však připravují i o možnost ji coby svébytný subjekt ovlivňovat, a Slačálek se tuto „strategii“ nebojí nazvat politickou kastrací. Policejní represe totiž v českém případě, na rozdíl od obdobných střetů jinde, nevedla k radikalizaci scény, jež se do té doby ostentativně snažila o apolitičnost, ale k přesnému opaku – vehnala příznivce údajně svobodomyslného raveu do náruče konzervativních pravicových stran.

Co je špatně

Výraznější kritické výtky vůči publikaci směřují spíše k jednotlivostem, tu více, tu méně zásadním. Pochybnosti vzbuzuje zařazení textu o squattingu Arnošta Nováka Obsaď a žij: squatting a politika každodennosti v Praze. Zdá se, že důvodem jeho přítomnosti je hlavně to, že v době přípravy knihy částí potenciálního čtenářstva „rezonovala“ kauza Kliniky. Navzdory v úvodu vyslovené snaze zaměřit se na (sub)kulturní dimenzi nových sociálních hnutí a vzájemnou souvislost mezi těmito dvěma fenomény Novákův squatting s hudebními subkulturami nesouvisí úžeji než třeba s alternativními formami vzdělávání či literární tvorbou. Obsazený dům není definován pořádáním koncertů a hudební scéna se bez squatu obejde. A jak už si všimli i jiní, třeba Jiří Almer na webu HISvoice, důraz kladený v textu právě na Kliniku působí spíše jako osobní emocionální angažovanost autora než výsledek vědecké analýzy historické situace českého squattingu.

Obdobný problém představuje kapitola Boba Kuříka Člověk­-chyba z Vraha: existenciální revolta punkem v čase „mrtvých havlů“. Nápad sledovat, jak se lokální scéna vyrovnávala s Havlem­-disidentem a Havlem­-politikem, budí dojem, že bez Havla by nebylo o dění ve Vrahu co napsat, což určitě není pravda. Běžnou a vzhledem k objektu výzkumu vhodnou metodou je pro autory kapitol zúčastněné pozorování, v případu klubu Vrah ale Kuřík ke škodě věci své insiderství prohlubuje až do pozorovaného zúčastnění.

A ještě malá, ale nezbytná poznámka na okraj. Přes erudici Marty Kolářové a Anny Oravcové je jejich kapitola Gender a subkultury: prosazování žen v punku a hip­-hopu smutným tropem celé české subkulturní situace. Genderová otázka a postavení žen v těchto oázách svobodomysl­nosti se řeší zvlášť a na posledním místě. V každodenní praxi se tak nedaří překonávat hluboko zakořeněné stereotypy ani těm, kteří se považují za laboratoř alternativního společenského uspořádání a pravidly nepoutané kultury.

Politické emoce

Celou knihou pak prolíná neřešený – a patrně neřešitelný – problém vztahu alternativní hudby a subkultur, které kolem ní vznikají, a politiky: Proč do mikrofonu řvát texty s radikálním politickým poselstvím, kterým stejně nikdo „zvenku“ nerozumí? Proč honit po hmatníku prstoklady, když u poslechu pracně vydřeného výsledku se potkává stále ta stejná skupinka zasvěcených (a dávno přesvědčených)? Sociologické, etnologické či politologické tázání totiž nezaměřuje svou pozornost na jednu důležitou stránku toho, proč subkultury vznikají, a hlavně, proč trvají. Pocit smečky, sounáležitosti, „rodiny“, místa, kam patřím, kde není nutné „dávat si pozor na hubu“, kde se tak nějak počítá s tím, že v zásadních politických otázkách jsme zajedno, je totiž jedním z hlavních motorů existence subkultur. A jako předmět výzkumů se hodí spíše pro sociální psychologii. V utvrzování politického přesvědčení má zkrátka důležitější roli emocionální stránka než rozum.

Je hudba jen lehkým sedativem, které umožňuje ještě to úplně nevzdat? Na minulých i současných podobách alternativních uměleckých forem se ukazuje, že kultura, která považuje vlastní vyjadřovací prostředky za definitivní a společenskou situaci za uzavřenou, přichází o podstatnou část své autenticity. Dávno se to stalo metalu i plastikovskému undergroundu, ale hrozí to vbrzku i kdysi tak provokativnímu hardcoru. Bomba holt může vybuchnout jen jednou.