Takzvaná debata století nebyla ani tak vpádem filosofie do veřejného prostoru, jako spíše potvrzením bídné úrovně diskuse uvnitř rozdělené společnosti. Skutečná filosofie mizí z agory, kterou opanovali výřeční sofisté, přitom právě ona nám může pomoci v překonávání dichotomií i vzteku, jenž vždy předchází konfliktu.
Krom skalních fanoušků přitáhla „debata století“ mezi kontroverzním psychologem Jordanem Petersonem a filosofickou superstar Slavojem Žižkem pozornost zejména ze dvou míst: tou první je teologická fakulta Univerzity v Cambridgi, která Petersonovi několik týdnů předtím zrušila pozvánku ke dvouměsíčnímu hostování, tou druhou je Univerzita Palackého v Olomouci, jež záhy nato naopak nastínila, že by Petersonovi promluvit umožnila. Lze vzhledem k tomu, s jakou kritikou se zvlášť v českém prostředí tradičně setkává filosofie jakožto vědní obor, mediální zájem o tyto akademické miniskandály považovat za důkaz vzrůstající role filosofie ve veřejném prostoru?
Sofistické celebrity
Atraktivita filosofických celebrit typu Žižka a Petersona bohužel není plodem vzkvétající filosofie jako takové, spíš nemastným a neslaným výstupem zahnívající veřejné debaty a důkazem naléhavé nutnosti filosofii kultivovat. Není divu, že zatímco Žižkovi a Petersonovi fanoušci na sebe na sociálních médiích dští síru, sami dva pánové se v rámci jakž takž filosofické debaty víceméně téměř na všem shodli a celkovou nudu, nestrukturovanost a diletantství avizovaného „souboje titánů“ zpestřily jen obvyklé útoky na politickou korektnost a tisíckrát opakované Žižkovy vtipy. Čím více dichotomie mimo debatní halu, tím větší souhlas uvnitř.
Právě znázorněný problém dichotomizace názorů nelze pochopitelně považovat pouze za symptom moderní doby. Archetypálním příkladem je zde Platónův model střetu filosofa a sofisty. Zatímco snahou filosofa je hledání pravdy, sofista utváří pouhá mínění, rétorickými schopnostmi svým posluchačem dovedně manipuluje a v lidech způsobuje pouhé intelektuální uspokojení (stačí se jen podívat, jak velkou popularitu mají na YouTube videa, ve kterých Peterson za potlesku publika efektivně jediným argumentem uzemní svého oponenta). To, jak veřejnost vnímá konflikt mezi Žižkem a Petersonem – byť si každý z nich nepochybně myslí, že hledá pravdu –, lze v tomto kontextu považovat za politováníhodný přesun těžiště debaty od sporu dvou filosofů či filosofa a sofisty na spor dvou různě talentovaných sofistů, z nichž každý s menším či větším úspěchem předstírá, že je filosofem. Spolu se vzrůstajícím počtem a popularitou těchto sofistických celebrit dochází k zjednodušování veřejného diskursu a v něm přítomných názorových pozic. Jak se tomuto zjednodušování a polarizaci bránit?
Komplexnost proti diletanství
Osobní příběh autorů tohoto textu možná nabízí směr, kde by se odpověď na tuto otázku mohla nacházet. Komenský zdůrazňoval, že škola je dílnou lidskosti; to, co stálo u základů naší mentální transformace, nebylo pouze obecné vzdělání, nýbrž právě intenzivní studium filosofie na vysoké škole. Autoři článku se znají již z osmiletého gymnázia. Zde se jim oběma dostalo vzdělání „obecného“, které však mělo podobu pasivního přijímání informací, orámovaného úzkostlivou snahou pedagogů dodržet předepsané osnovy. Shodou okolností to však byla právě filosofie, která se v následujících letech stala hlavním předmětem našeho studia. Jeden z nás začal studovat Fakultu humanitních studií, kde se nejprve věnoval Descartovu myšlení, později raně novověké filosofii a nakonec – v rámci doktorského studia – svůj filosoficko-antropologický zájem obrátil na téma utopie. Druhý se po magisterském studiu teologie a filosofie dostal k doktorátu v oboru filosofie právě na téže teologické fakultě, která před pár týdny zrušila pozvání Petersona.
Obsahy našich výzkumů jsou rozdílné: jeden se ve svém doktorském bádání věnuje představám o nápravě společnosti, které byly obsaženy v utopických dílech některých myslitelů počátku sedmnáctého století, druhý pracuje na fúzi analytické filosofie času a myšlení Henriho Bergsona, pro jehož dílo je stěžejní právě rozkládání všemožných špatně formulovaných dualismů. Co ale oba naše příběhy mají společného, je vyvíjející se vědomí komplexnosti a složitosti víceméně jakékoli debaty, zejména pak té veřejné. Nejlepším příkladem je zde pravděpodobně právě odmítnutí Petersonova vystoupení: to, co zprvu smrdí jako až příliš častý jev anglosaských fakult podléhajících tlaku levicových studentů, se z jiného úhlu pohledu jeví jako oprávněná obava o fakultní legitimizaci člověka, jehož názory nejsou ani tolik kontroverzní, jako spíš v mnoha ohledech diletantské.
Podle libovolně zvolené karikatury je Peterson buďto oběť hysterických demagogických feministek umlčujících veřejný diskurs a vyplachujících mozky nebohé mládeži, nebo naopak sexistický islamofob, jenž parazituje na strachu mužů o jejich vlastní identitu v moderním světě; oblak střelného prachu bojovníků obsahující jednu či druhou alternativu pak zakryje výrazně důležitější otázky – například zda Petersonovy vlastní názory vůbec dávají smysl. Lidé, kteří proti dichotomii dobra a zla bojují, jsou samozřejmě považováni za škarohlídy oběma stranami. Nutno říci, že tohoto prohřešku se – víc, než si jsme ochotni připustit – často dopouští i takzvaná pražská kavárna, která se mnohdy neubrání pokušení vnímat svět prostřednictvím karikatur nevzdělaných buranů z vesnic a osvícených intelektuálů z města.
Proti vzteku i hysterii
Mnozí možná namítnou, že neustálé zvažování a zamyšlené dumání vede k totální intelektuální paralýze, frustraci, nečinnosti a stoickému stažení se ze světa. Nepotřebuje dnešní svět se všemi svými problémy naopak pevnou ruku, odvahu a vůli se vším tím „svinstvem“ rychle něco udělat? Má se filosof redukovat jen na roli mudrce, který například pečlivě analyzuje na jedné straně islámskou víru a na druhé straně myšlenky lidí, kteří chtějí muslimy rozemlít na masokostní moučku?
K této námitce je třeba říct zhruba toto: v první řadě by filosof měl být především (ale nutně ne jenom) sofistikovaně nesofistickým regulátorem procesu hledání řešení, regulátorem vracejícím do veřejného prostoru komplexnost, která se z něj čím dál víc vytrácí. Pokud strukturu veřejné debaty modelují, ovlivňují a často i rozsuzují sociální sítě, kde se kontinuum názorů redukuje na ty správné (které lajkujeme) a na ty nesprávné (které blokujeme), filosof by měl proti této dichotomizaci bojovat. Autoři tohoto článku jsou spíše optimisté – závěrem komplexifikačního procesu a zdlouhavých a často i nepříjemných debat bývá téměř vždy krystalizace pravdy. Špatná a dobrá řešení se vždy ukážou jako zjevně špatná a zjevně dobrá.
Hluboké rozvažování a racionální postoj vyžadují klid a útlum emocí, ale zároveň je i v ideálním případě přinášejí. Filosofický přístup k životu tak v první řadě představuje jeden z mála způsobů, jak se vyrovnat se současným vztekem a vzrůstající hysterií, jež vedou nejen k ukvapeným rozhodnutím, soudům a nařčením, ale často i ke zbytečným konfliktům. Ačkoli v úvodu zmiňovaná „debata století“ nebyla zrovna dobrým příkladem filosofického přístupu ke světu, obsahovala minimálně jedno důležité zrnko pravdy. Žižek v jednom z příspěvků otáčí Marxovo známé diktum: možná jsme se až příliš snažili změnit svět, měli bychom nad ním začít víc přemýšlet. Léčba filosofií vede k odstupu od dichotomizovaného vidění světa, kde proti sobě stojí uměle utvořené skupiny „my“ a „oni“. Tento proces zbavování se nekritického zaujetí nakonec vede k větší jistotě ohledně toho mála hodnot, pravd a názorů, které jsou naprosto nezpochybnitelně správné.
Trochu pateticky pak dodáváme, že pravda a láska má většinou tendenci vítězit nad lží a nenávistí. Otázka ovšem je, do jaké míry mizení filosofie, která trpí pod společenskými předsudky, v kombinaci se vzrůstající dichotomizací živenou sociálními sítěmi proces tohoto vítězství zpomalí. Zde nám dvanáct Petersonových rad, jak žít, které se nedávno objevily na pultech českých knihkupců, ani Žižkovy vtipy bohužel příliš nepomohou.
Autoři jsou doktorandi filosofie.