Inspirovat může i vůně oběda

Odkud coby kostýmní designérka berete inspiraci pro své projekty? Z výsledných realizací se zdá, že čerpáte z jiných kultur i z historie. Nebo je pro vás klíčový jiný zdroj?

Inspirovat mne může úplně cokoli. Když se teď rozhlédnu kolem sebe, svět je plný takových podnětů: může to být architektura, okolní předměty a zvuky, dokonce i vůně oběda. Anebo mé vlastní pocity. Občas se ale záměrně nechávám ovlivnit něčím, s čím není zrovna běžné pracovat, například byrokratickým labyrintem mateřských dávek a poplatků za parkování, nebo ještě abstraktnějšími tématy typu bulimie či reinkarnace. Cestuji a chodím na výstavy, což je jednak inspirativní přímo, ale hlavně mě to obohacuje o životní zkušenosti a dodává mi to energii.

Proč se specificky zaměřujete právě na fenomén masky a make­-upu?

Na masky se vedle kostýmů soustředím, protože mám za to, že „hlava“ performera je zkrátka neoddělitelnou součástí celého těla. Proto i ráda upravuji vlasy a make­-up postav. Na Maďarské akademii výtvarných umění vedu o divadelní masce semináře, masky byly i předmětem mé disertace. Věřím, že tváří můžete v jednom okamžiku vyjádřit spoustu věcí. Přesvědčivá maska může vytvořit atmosféru performance jako celku.

Jeden z filmů, na kterých jste pracovala, Recycled / Pro­-Reo­-Neo (2006), je jakousi tematizací vztahu filmu a divadla. V čem důležitém se podle vás liší filmový kostým od divadelního?

Práci pro film považuji za velmi ­odlišný „typ“ designu. Věnuji se během ní daleko více výzkumu, a většina objemu práce se tak odehraje v předvýrobním období. Mohu se soustředit na detaily, protože některými záběry lze ukázat věci, kterých by si v divadle nikdo nepovšiml. Ráda si vedu kostýmní „deník“, protože kostýmy se ve filmu často mění, stárnou i zničí. Může to být velmi užitečné, jelikož scény nebývají natáčeny v chronologickém pořadí. Když dostanu příležitost navrhnout kostýmy pro historickou hru, režisér si obvykle přeje něco odlišného než citaci historického stylu, ať už něco moderního nebo retro, eklektického nebo zcela smyšleného. V dobovém filmu naopak musím být co nejpřesnější a věrná historickému období. Na filmech je ovšem nevýhoda, že po natáčení nemám absolutně žádnou kontrolu nad finálním výsledkem práce. V divadle mohu pracovat s týmem až do poslední chvíle – tedy alespoň do premiéry.

Zkoumáte možnosti opakovaného využití starých materiálů a recyklace, čímž se právě zabývá i zmíněný film?

Byly doby, kdy mne tato otázka velmi zajímala. Dokonce jsem z ní učinila i téma jedné z mých vlastních inscenací. Nepoužívala jsem ovšem recyklaci jen v běžném slova smyslu, ale inspirovala jsem se dalšími tvůrci a používala abstraktnější formy nového využití – jako je transplantace orgánů nebo recyklace času.

Přistupujete k divadelní klasice jiným způsobem, než když spolupracujete na zcela nových dílech napsaných současnými autory, jako je například inscenace Incendies Wajdiho Mouawada? Ve vašem portfoliu převládají kostýmy ke klasickým hrám, dáváte jim přednost před novodobými díly?

Myslím, že každá hra si žádá jiný přístup, to ostatně činí mou práci tak vzrušující. Jakákoli inscenace – ať založená na klasickém či současném textu – je zcela novou výzvou. Ne­­upřednostňuji jednu před druhou. Důležité je pro mne hlavně pracovat s inspirativním režisérem a šikovným vizuálním týmem. Když pak budu náhodou chtít sdělit světu víc, než co mi dovoluje spolupráce na takových dílech, vždy mohu vybudovat projekt založený na mých vlastních nápadech, v roli spolurežisérky a vizuální designérky.

Čeho se týká vaše performance Taboo? Lze za tímto projektem hledat nějakou teoretickou inspiraci – například psychoanalytickou konceptualizaci?

Taboo Collection je experiment, který vychází z jednoho mého snu. Kdysi se mi zdálo, že mé bláznivé kostýmy předvádějí modelky, které za chůze po molu zpívají. Zmínila jsem se o tom Dóře Halas, režisérce, která měla shodou okolností k dispozici vlastní, také trochu zvláštní sbor. Pokusily jsme se tedy vytvořit spolu jedinečné představení, které jsme označily za „koncert na molu“. Věřím, že jsme tak objevily specifický nový žánr – nebo alespoň něco, s čím jsem se do té doby nikdy nesetkala. Celý sbor Soharóza se s námi na vymýšlení konceptu projektu podílel. Překvapivě mnoho společných diskusí se týkalo věcí, které jako by spadaly do kategorie tabu. Rozhodly jsme se tedy udělat představení, které je založeno na citlivých tématech, o nichž se stydíme mluvit nebo je považujeme za nepříjemné, jako je smrt, sex, násilí, otázky týkající se pohlaví, menstruace, nemoci. K mému překvapení se období práce na projektu stalo pro některé zúčastněné jakousi psychoterapií. Ale hlavně jsem cítila, že jsem konečně našla odpovídající platformu pro své kostýmní výtvory: se zpěváky jako performery a s hudbou.

Nakonec jsme udělaly i druhý obdobný projekt, nazvaný The Issue, premiéra proběhla v říjnu 2018. Kromě toho s Dórou spolupracuji na hře pro děti, která bude mít premiéru v divadle Luzerner letos v listopadu. Mimo to jsem jako designérka nedávno pracovala se dvěma výraznými režiséry: na Richardovi III. s Andreiem Serbanem a na Králi Ubu a Klein Zaches s Viktorem Bodóem. S manželem, který je fotograf, navíc chceme vytvořit album extrémních fotografií slavných lidí opět v mých neobvyklých kostýmech.