Paseka 2019, 240 s.
Prozaický debut rodáka z Lomnice nad Popelkou a IT zaměstnance Jana Tomeše (nar. 1986) „ukazuje, že mileniálové nemají v hlavě jen avokádo“, jak hlásá reklamní anotace. Tato věta se ukazuje jako nejvtipnější z celé knihy. A přirovnání ke kdysi kultovnímu Sofiinu světu Josteina Gaardera je přinejmenším zavádějící. Na první pohled působí námět přitažlivě: hledání neznámé matky dvacetileté studentky se prolíná se „zasvěcováním“ do filosofie či esoteriky a s budováním milostného vztahu mezi touto dívkou a jejím o osm let starším mužským průvodcem; zároveň se jedná o cestu v duchovním významu. Každá z tematických linií by jistě obstála sama o sobě, ale formát dvousetstránkového románu je všechny nemůže uspokojivým způsobem pojmout. Anebo může, avšak jen za cenu zásadního zploštění, ulpívání na povrchu a frázemi vyplněných řečí. A to je bohužel případ Trnů v čase. Za mnohé uveďme význam tohoto názvu: jsou to prý rány, které „rozdělí váš život na dvě části“. Podobných hlubokomyslných perel je v románu rozeseto slušné kvantum. Zůstává pro mě tajemstvím, jakému čtenáři je román vlastně určen. Nejspíš každému, vždyť jeho sémantický potenciál je nekonečný, když je o ničem a o všem. Svým dílem mohl přispět rovněž redaktor, který Tomešovi neosvětlil, že zvládnout vytvořit gramaticky a syntakticky správné věty, něco si načíst a občas o něčem přemýšlet ještě neznamená být stvořen pro psaní umělecké literatury. U cizokrajného ovoce tedy raději zůstaňme: román je plný avokádových toustů, ale jeho stavba postrádá základy.