Matěj Metelec reaguje na dva polemické texty, které vyvolal jeho komentář v A2 č. 10/2019, v němž poukázal na netaktičnost apokalyptického diskursu klimatického hnutí současnosti. Ve své reakci si všímá mimo jiné skutečnosti, že touha po autenticitě u klimatických aktivistů převažuje nad touhou po efektivitě.
Mluvit o tématu v tak doslovném smyslu planetárním, jakým je klimatická krize, nelze pouze v místních souvislostech. Jako není možné lokalizovat její dopady, není možné lokalizovat ani debatu o jejich politickém řešení. Snaha spojit v jednom komentáři globální a lokální perspektivu může vést k nespravedlivému zobecnění, k přehlédnutí svébytných místních iniciativ a na straně čtenářů také k velmi různému čtení autorské intence. Motivy mého článku Jazyk apokalypsy, nebo krize? však byly apokalyptismus (části) environmentálního hnutí a jeho politická strategie. Text vyvolal dvě polemické reakce na Deníku Referendum. S nutným zjednodušením lze říct, že Jiří Karen polemizoval spíše s kritikou apokalyptické rétoriky, zatímco poznámky o nutnosti politické strategii, která nebude jen protestem, podrobil kritice Radek Kubala.
Informace a rétorika
Karen i Kubala v polemikách s kritikou apokalyptického jazyka stírají rozdíl mezi informací a rétorikou. Jazyk loňské zprávy IPCC je bezesporu alarmující, ale nikoli apokalyptický. Článek Jema Bandella Deep Adaptation oproti tomu takovým jazykem psán je a patrně právě to vyvolalo mimořádně široký čtenářský zájem. Jeho dopady jsou však diskutabilní. Spíš než odhadovat, kolik lidí po četbě Bendellova textu namísto klimatického aktivismu skončilo na psychoterapii, stojí za pozornost kritika Bendelleva kolegy Ruperta Reada. Ten Bendellovi vytýká, že se příliš ohání slovy „nevyhnutelný“ a „jistý“ a že jeho tvrzení, že klimatická katastrofa nastane do deseti let, je nepodložené. V podstatě jde o to, že Bendellův jazyk opouští oblast vědy a stává se proroctvím. Karenova polemika, místy psaná jako katechismus, se blíží právě této poloze.
Podle Karena lidé nejsou zvířátka, aby je bylo nutno „machiavelisticky“ manipulovat. Podle mého nejsou lidé o nic méně živočichy než koljušky nebo paviáni, s věcí to ale příliš nesouvisí. Rétorika je totiž něco jiného než informace. Stavět „pravdu“, která z hlediska hnutí znamená autenticitu, proti „machiavelismu“ strategie je vlastně reprízou slavného rozlišení Maxe Webera mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti. A stejně jako u Webera by měřítkem neměla být autenticita, nýbrž efektivita – tím spíš, že sázky jsou vysoké. Zdaleka totiž nejsme vystaveni jen „klimatické“ propagandě. Zrovna tak můžeme – se stejně vědeckými argumenty – číst, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Důležitost efektivity vyplývá z nekompetentnosti většiny z nás při posuzování konkurenčních nároků na vědeckost („pravdu“), což je ještě umocněno neprostupností sociálních a informačních „bublin“. Mimochodem právě prolamování důsledků klimatické krize do „chalupářské praxe“ běžných lidí, o níž jsem psal v českém kontextu, jde napříč „bublinami“. Může tak být východiskem osvěty o povaze klimatické krize – podobně jako upozornění na absenci zastoupení žen v konkrétní společenské instituci neznamená, že pro stromy nevidíme les, a naopak jde o příklad existující strukturální nerovnosti. Právě na lokálních dopadech klimatické krize tak lze ukázat, že nestačí počkat v „chalupě“, až se přežene.
Doufat v psychospirituální konverzi jednotlivců a redukovat složitou spleť řady individuálních a kolektivních jednání (historií, názorů, zájmů) na dichotomii „Buď se, milí lidé, bryskně duchovně transformujete, anebo tady pomřete“, jak to činí Karen, znamená zaměňovat politický problém za psychologický. Model pěti fází smutku od americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové z roku 1969, kterého se Karen dovolává, nejen nemá smysl aplikovat v oblasti politična, ale i v samotné psychologii byl podroben zdrcující kritice Georgem Bonnanem v knize The Other Side of Sadness (Jiná strana smutku, 2009), v níž na základě tisíců případů dokazuje, že nic jako pět fází smutku neexistuje. A globální duchovní transformace neexistuje o nic víc. Kritika apokalyptiky se odvíjí od rizika, že jestliže se jazýček vah převáží od „buď“ přežití k „anebo“ zániku, můžeme nejen propadnout depresi, ale také se rozhodnout pro „poslední hurá“, po němž přijde potopa. Vcelku racionální reakcí na bendellovskou rétoriku totiž je – přinejmenším pro ty, kteří na to mají – odstěhovat se na venkov a pořídit si útočnou pušku.
Protagonista a subjekt
Nejzávažnější výtka Radka Kubaly zní, že zaměňuji celek environmentálního hnutí za Fridays for Future. Takové zobecnění se ale v mém textu nenachází. Tvrdím pouze, že Fridays for Future dává pádnou odpověď na otázku po protagonistovi hnutí, byť je to odpověď problematická, a to už roku 1968, který byl v tomto ohledu paradigmatickým zlomem. Jak dokládá historik Donald Sassoon v knize One Hundred Years of Socialism (Sto let socialismus, 1996), dělníci v druhé půlce šedesátých let většinou stávkovali za „vyšší mzdy, kratší pracovní dobu a zlepšení pracovních podmínek“, tedy obvyklé požadavky dělnictva. Radikální „stoupenci proměn“ během „světové revoluce“ roku 1968, o níž mluví Immanuel Wallerstein, či spíše „globálních šedesátek“, jež Timothy Scott Brown v knize West Germany and Global Sixties (Západní Německo a globální šedesátá léta, 2013) vymezuje roky 1962 až 1978, sdíleli tutéž generační zkušenost. Členové Black Panther Party, studenti na barikádách v Latinské čtvrti, dělničtí radikálové odmítající autoritu Komunistické strany Itálie nebo členové Hnutí revoluční mládeže v Československu patřili ke generaci, jež nezažila válku ani Velkou hospodářskou krizi. Navzdory všem odlišnostem je spojovalo odmítnutí poválečného statu quo, jež bylo zároveň symptomem rozpadu tradičních politických štěpících linií.
Od šedesátých let protestní hnutí na Západě tvořili zpravidla mladí lidé, kteří odváděli většinu práce „na ulici“, což platí i o hnutí environmentálním. Důvodem, proč jsem vytkl právě Fridays for Future, je, že to, co bývá u běžných protestních hnutí slabostí, může být jejich síla. Přesvědčivost i oprávněnost taktiky jejich účastníků přece spočívá právě v tom, že vzhledem ke svému věku často nemohou využít klasická politická práva, a přitom nemají čas čekat, až to možné bude. To ale samo o sobě nestačí. Jak připomíná v dubnovém rozhovoru pro Salon Práva německý sociolog Claus Offe (na jehož koncepci páry a ledu se Kubala odvolává): „Dokud půjde jen o mezigenerační konflikt, budeme se stále pohybovat v předpolitickém prostoru.“
Další z důvodů, proč jsem vybral jako „příkladného“ protagonistu environmentálního hnutí právě Fridays for Future, tkví v tom, že u politické akce reagující na klimatickou krizi je značně zapeklitý vztah protagonisty a subjektu. Kubala ve své odpovědi tvrdí, že „v minulosti hnutí s úzce definovaným protagonistou často selhávala nebo vedla k vytvoření diktatury“. V tom se ale mýlí. Takovým způsobem končila spíše hnutí, v nichž příliš jednoznačně definovaný protagonista (např. revoluční strana) uzurpoval příliš široce definovaný subjekt (např. proletariát, lidstvo). Tam, kde si jasně vymezený protagonista i subjekt byli blízcí a zároveň měli jasně definované cíle, byla hnutí naopak většinou úspěšná – například hnutí za volební právo žen, za občanská práva Afroameričanů, za práva gayů a leseb, proti apartheidu v Jihoafrické republice. Selhávala naopak hnutí s příliš širokými a abstraktně definovanými cíli a širokými koalicemi protagonistů s příliš volnými vazbami na subjekt – například alterglobalizační hnutí nebo Occupy.
Otázka strategie
V případě klimatické krize jsme subjekty hnutí my všichni. Těžko také polemizovat s tvrzením, že přežití člověka jako biologického druhu je předpokladem jakýchkoli dalších debat. Vzhledem k výše řečenému je proto žádoucí rozšiřovat řady protagonistů: vedle stávek středoškoláků pomýšlet i na stávkový boj v rámci odborů, vedle akcí farmářů z La Via Campesina nezavrhovat ani aktivizaci tradiční stranické politiky atd. Na rozdíl od Kubaly si nicméně nejsem jistý, že klimatická krize dokáže „v člověku dokáže probudit solidaritu a vzájemnost, která je schopná propojit tyto partikulární boje v nesourodý a vnitřně pestrý, o to více však živelný a bojovný politický projekt“. Jednak potřebujeme strategii i pro případ méně antropologicky optimistických dopadů klimatické krize, jednak tato představa až příliš připomíná „socialistickou strategii“, se kterou přišli Ernesto Laclau a Chantal Mouffe v roce 1985. Propojování nových sociálních hnutí jakožto cesta ke změně celé společnosti skončilo fiaskem. Proto potřebujeme vedle širokých koalic i jejich koordinovaný postup a jasně definované cíle, jejichž naplňování bude klimatickou krizi propojovat s dalšími tématy a tlačit „politiku možného“ do žádoucích a vnitřně provázaných konfigurací.
Klimatická krize nezůstane tématem environmentálního hnutí, tím méně tématem levicovým. I když se totiž politická odpověď na klimatickou krizi může stát hegemonickým tématem, není ani zdaleka jisté, že hnutí řídící se imperativem „pestrosti a nesourodosti“ bude schopno mluvit do způsobů jejího řešení. Samotná ochota řešit klimatickou krizi na rovině mocenské politiky nemusí znamenat nic pronikavě sympatického. Odpovědi budou přicházet konzervativní, liberální – i autoritářské. Autoritářství je ostatně častou reakcí na krizové situace – jeho svůdnost spočívá v tom, že slibuje vše vyřešit rychle a efektivně. Apokalyptická nálada přitom může volání po takovém řešení posilovat a absence mocenských pozic u těch, kteří by raději volili solidaritu, by autoritářské řešení jen usnadnila.