Malí kluci rostou ve špatné lidi

Když před pár lety přišli Low Life s debutovým albem Dogging (2016), zařadili se mezi australskou punkovou elitu. Trojčlenná kapela ze Sydney, která se hrdě hlásí ke svému původu v nižší střední třídě, tenkrát ve svých textech vykreslila komplexní portrét prototypického muže z téže sociální vrstvy. Jednou ho vidíme, jak se trápí v posilovně a sleduje své rostoucí svalstvo, jindy s radostí zajíždí k drive­-thru lokálního KFC pro večeři nebo nadšeně oslavuje Den Austrálie, státní svátek, který je nacionalistický a šovinistický vůči původnímu obyvatelstvu. Na první pohled se mohlo zdát, že jde o ironickou karikaturu nenáviděných spolužáků ze střední: teď už se všem těm „lads“ můžeme konečně vysmát a nedostat za to pěstí. Takový výklad ovšem nesedí – na to jsou Low Life příliš chytří. Pod vrstvou sarkasmu se ukrývá hodně hořké jádro, a když všechno promyslíme do důsledku, i ty nejvtipnější momenty mají poněkud temný rozměr. Zatímco se někteří ještě smějí, valí se na nás příběhy o domácím násilí a toxické maskulinitě. Vyznění letošní nahrávky Downer Edn je přitom ještě o něco bezútěšnější.

Temná zákoutí

Nezávislá australská hudební scéna zažívá v poslední dekádě strmý vzestup, což můžeme částečně přičítat i americkému labelu Iron Lung Records, jehož heslo je jednoduché a drzé zároveň: „Víme, co máme rádi, a taky víme, co rádi nemáme.“ Nejedná se o plané chvástání – vydavatelství se daří vybírat žánrově rozmanité, a přitom výrazné projekty s fascinující neomylností a nevyhýbá se ani experimentu. Díky Iron Lung se do širšího povědomí dostali třeba australští Total Control s nahrávkou Henge Beat (2011). A odtud vede už jen krátká cesta k Low Life, jejichž nové album nahrával a mixoval Mikey Young ze zmíněné skupiny, který stojí za mnohým z toho, co se v australském punkovém podzemí děje zajímavého.

Styl debutové desky, s níž Low Life tak výrazně bodovali na undergroundové scéně (dokonce až tak, že měli jet turné s Iceage, kteří v té době ještě nebyli estrádní verzí Birthday Party), se na Downer Edn podařilo dále rozvést. Low Life se od počátku vymezovali proti prefabrikovaným rádoby punkovým kapelám, z jejichž zvuku nejsou patrné žádné emoce. Syrové kytary a naštvaný zpěv sice nejsou nic nového, Low Life ale zároveň umějí hrát, nebojí se experimentovat ani v tak omezeném rybníku, jako je punk, a především vyprávějí silné příběhy. Ačkoli jsou témata zásadních letošních punkových desek – například od berlínsko­-australských Diät, washingtonských Priests nebo texas­kých Institute – podobná, Low Life zvládají své výpovědi dovést nejdál. V tak temných zákoutích se už dlouho nikdo nepohyboval s takovou suverenitou.

Moshpitové hymny

Deset skladeb Downer Edn můžeme souhrnně označit za „moshpitové hymny“. Nervní a agresivní hudbu plnou zoufalství sice tu a tam rozčeří novovlnné synťáky, ale do „pitu“ to táhne stejně. Ve skladbě Gabbertron je přitom postpunková deklamace prohnána rapovým autotunem – možná to nezkousne každý, ale překračovat hranice by mělo být jedním z hlavních východisek punkových kapel a Low Life se nebojí ukázat, že jim je všechno tak trochu jedno. Ačkoli se tu generuje hudba, při jejímž poslechu pankáči vbíhají do kotle, strhávají si trička a rozjíždějí surové pogo, kapela se tím, co zpívá, snaží za každou cenou popíchnout všechny macho chlápky a ukázat, že tupou silou a děláním ramen se ničeho nedosáhne.

V jednom případě Low Life opravdu vytvořili reálnou hymnu. Zpěvák skupiny Mitch Tolman je totiž nadšený fanoušek fotbalového týmu Western Sydney Wanderers a skladba RBB svým názvem odkazuje na Red and Black Bloc, oficiální ultras klubu, kteří se za poměrně krátkou dobu své existence už mnohokrát dostali do křížku s policií kvůli výtržnostem a demolování stadionu. Fandění fotbalu sice nemá v Austrálii tak dlouhou a bouřlivou tradici jako například ve Velké Británii, nicméně členové Red and Black Bloc si v ničem nezadají s profesionálními hooligans. Low Life balancují na hraně, nicméně jejich skandování „You know who the fuck we are/ We are Western Sydney“ si s nimi návštěvníci koncertu zařvou bez ohledu na své fotbalové preference.

Sarkasmus a trocha naděje

Skutečně temné příběhy ovšem najdeme v jiných skladbách, třeba v písni s názvem 92, která pojednává o zneužívání dětí. Low Life se nebojí zpívat o problémech, které se jich dotýkají, a neváhají přitom střílet do vlastních řad – mezi bílé heterosexuální muže z nižší třídy. Svá témata přitom dokážou podat opravdu sugestivně. Zatímco Diät na Positive Disintegration (2019) rozvíjejí poněkud vágní manifest konce dějin a proklamují, že se nám život pomalu, ale jistě vzdaluje, Low Life svou neveselou vizi budoucnosti vykreslují prostřednictvím konkrétních postav a jejich příběhů, a přitom se snaží najít z celého toho marasmu cestu ven. Typickými hrdiny znepokojivých až děsivých textů jsou svalovci a muži, kteří bijí své ženy – prototypy australských šovinistických rednecků. Low Life se ovšem opírají i do odvrácených stránek klubové scény, především do drogového eskapismu.

Albu Downer Edn rozhodně nechybí pověstný „háček“ – ona dávka fascinující podivnosti, která vede k opakovanému poslechu. Během půl hodiny se deska kolem vás prožene, a pokud máte nastavené opakované přehrávání, nenápadně naváže sama na sebe. Závěrečná skladba Crash navíc variuje melodii úvodní Pitts, takže člověk má intuitivní potřebu vrátit se tam, kde před chvílí začal. Low Life zřejmě dobře vědí, jak posluchače vtáhnout do svých temných vizí. Jejich bez­útěšnou každodennost se vám zkrátka nebude chtít opouštět, byť je poněkud trýznivá.

Jisté je, že pokud vás zajímá, které kapely zdánlivě mrtvého žánru mají stále ještě co říct a kdo vede novou punkovou vlnu vstříc dalšímu desetiletí, Low Life jsou jménem, na něž byste neměli zapomenout. Okolní svět se možná žene nezadržitelně do záhuby, ale s Low Life se přitom člověk cítí trochu líp. Možná i proto, že neváhají přiznat, že život je postupem času připravil o původní naivitu i nadšení. Zbyl sarkasmus a možná trocha naděje.

Autorka je hudební publicistka.