Mezi nebem a pustinou - divadelní zápisník

Letošní, již třiadvacátý ročník festivalu Divadelní Flora (15.–26. května) nesl podtitul „Šepoty a výkřiky“. Na plakátech a ve videospotu ho imaginativně ztělesnila tvář festivalu, herečka a scenáristka Lucie Trmíková – s hlavou znepokojivě překrytou síťovinou a s ústy jen částečně viditelnými za otvorem obroubeným perlami. V programu se tato tvůrkyně objevila hned ve třech inscenacích, a vedle zaměření na korejské taneční divadlo a současnou německou činohru se tak její práce stala jednou z výrazných perspektiv oblíbeného setkání v Olomouci.

Divadelní spolek Jedl (Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař) ve ­spolupráci s hudebníkem a skladatelem Martinem Dohnalem uvedl inscenaci Reynek / Slova a obrazy z Petrkova. Inspirováni prostorem petrkovského statku, fotografiemi Bohdana Holomíčka a grafikami Bohuslava Reynka, prostředkují ohlédnutí za dílem osobitého, v ústraní tvořícího umělce a básníka. Dílo označované jako poetická performance propojuje slovo, hudbu a obraz a snaží se evokovat atmosféru odlehlého sídla, jeho vřelé blízkosti.

Jednoznačně jde o inscenaci vybočující z produkce tohoto souboru. Z celkového vyznění však bohužel nebylo jasné, jaká režijní práce byla vlastně provedena. Hudební kompozice i Trmíkové přednes a zpěv mají nevídané kvality, nicméně promítání fotografií, střídání recitace a zpěvu a zakončení spočívající v zobrazení několika grafik vyvolává pocit, že tým při naplňování svého autorského záměru možná trochu tápal, a výsledku lze snadno vyčíst nedostatek divadelnosti, respektive přirozeného odstupu. Během recitálu zhudebněných Reynkových básní se Trmíková takřka étericky vznáší, dramatické napětí pak vyvolává hlavně otázka, zda se protagonistka duševně zhroutí (stačí vzpomenout autentické slzy nad básní o umrzlém koťátku), či se zcela rozplyne. Meditativní výlev plný srdcí probodnutých trny a duší hořících nadějí, že spatří Ježíše, negativně vyvažuje Dohnal, jehož nepochybný talent náhle působí agresivně učitelsky, když mlátí do klavíru a gestikuluje Trmíkové, kam si má stoupnout, jinak nebude hrát…

Zklamání z Reynka však dokonale vyvážila Pustina. Zde režisér Nebeský svou invencí nešetřil. Suverénní Trmíkovou a přímého Petra Jeništu doplnil úžasný kontratenoris­ta Jan Mikušek, který během svého přednesu zvládl viset na štaflích několik metrů nad zemí a hrát na starobylý strunný nástroj psaltérium. Zazářil i Dohnal, který napsal pro Pustinu deset árií, inspirován Bachem a jeho kantátami.

Představení se neomezuje na adaptaci nejslavnější básně Thomase S. Eliota, ale čerpá i z biblické knihy Kazatel nebo Eliotových Čtyř kvartetů. Celý kus je živý, dynamický a poezie se tu dere na svět hravě a divoce. Stejně jako v Dantově Pekle, další inscenaci spolku, spolupracuje Jedl s taneční skupinou 420PEOPLE v choreografii Václava Kuneše a tanečníci jsou rovnocennou a podstatnou součástí jevištního jazyka, navíc v neopomenutelných kostýmech scénografky Petry Vlachynské.

Tvůrci sami označují Pustinu za scénické oratorium. V souvislosti s Nebeského dílem často zaznívá i výraz gesamtkunstwerk. Ať už to dnes znamená cokoli, Nebeský pracuje s tancem, hudbou, obrazem a hereckým projevem jako rovnocennými prvky, a to v kontextu české divadelní scény naprosto originálně. V inscenaci jde o konflikt ducha a fyzičnosti, který se střídá s motivem zklidnění a odevzdání. Závěr je sice herecky perfektně vyladěný, objevuje se v něm ale i jediný otazník kusu: není mír a všeobjímající univerzálnost smíření čímsi bytostně podezřelým? Možná však jsem sama jen součástí duchovní pustiny, nad níž si básník povzdechne: „Kdyby tu aspoň zazněl šumot vody!“

Autorka je herečka.