Mariana Enríquezová
Tohle je moře
Přeložila Lucie Trägerová
Host 2019, 120 s.
James je frontman světoznámé kapely Fallen a má se z něj stát poslední legenda v dějinách rock’n’rollu. Vytipovala si ho totiž sekta nelidských, ale antropomorfních ženských bytostí, které mají na svědomí pečlivě připravená úmrtí Jimiho Hendrixe, Jima Morrisona, Kurta Cobaina a mnoha dalších. Jamese dostala na starost hlavní hrdinka Helena – když uspěje, zařadí se k elitě a stane se z ní právoplatná Světlonoška. Zabít Jamese pochopitelně nestačí: „nepotřebovali mrtvolu, potřebovali Legendu“, takže je nezbytné, aby nějakou dobu chřadl a v posledním tažení ještě složil pár nesmrtelných písní. Kapela Fallen, která se dala dohromady v L. A., s hitem nazvaným Angeldust a s adolescentními fanoušky, kteří si říkají Andílci – to všechno je vymyšlené pěkně (až se člověk diví, že v reálném světě žádná opravdu slavná skupina Fallen neexistuje). Ale proč se Světlonošky zaměřují jen na muže? Kde je Janis Joplin nebo Amy Winehouse? O ženy se prý „staraly jiné sestry“, nic víc se nedovíme. Od argentinské prozaičky, která se svým podpisem připojila k čerstvé iniciativě španělskojazyčných autorek a autorů proti machismu v literárním provozu, by se přece jen dala čekat členitější práce s genderovými stereotypy. I slibné téma se nakonec tak trochu utápí v nánosech tajemna, které by se daly proškrtat, aniž by novela o něco zásadního přišla. V knize noirových povídek z buenosaireského předměstí s názvem Co nám oheň vzal (2014, česky 2016) si autorka vedla o poznání líp.
Michal Špína
Jan Tomeš
Trny v čase
Paseka 2019, 240 s.
Prozaický debut rodáka z Lomnice nad Popelkou a IT zaměstnance Jana Tomeše (nar. 1986) „ukazuje, že mileniálové nemají v hlavě jen avokádo“, jak hlásá reklamní anotace. Tato věta se ukazuje jako nejvtipnější z celé knihy. A přirovnání ke kdysi kultovnímu Sofiinu světu Josteina Gaardera je přinejmenším zavádějící. Na první pohled působí námět přitažlivě: hledání neznámé matky dvacetileté studentky se prolíná se „zasvěcováním“ do filosofie či esoteriky a s budováním milostného vztahu mezi touto dívkou a jejím o osm let starším mužským průvodcem; zároveň se jedná o cestu v duchovním významu. Každá z tematických linií by jistě obstála sama o sobě, ale formát dvousetstránkového románu je všechny nemůže uspokojivým způsobem pojmout. Anebo může, avšak jen za cenu zásadního zploštění, ulpívání na povrchu a frázemi vyplněných řečí. A to je bohužel případ Trnů v čase. Za mnohé uveďme význam tohoto názvu: jsou to prý rány, které „rozdělí váš život na dvě části“. Podobných hlubokomyslných perel je v románu rozeseto slušné kvantum. Zůstává pro mě tajemstvím, jakému čtenáři je román vlastně určen. Nejspíš každému, vždyť jeho sémantický potenciál je nekonečný, když je o ničem a o všem. Svým dílem mohl přispět rovněž redaktor, který Tomešovi neosvětlil, že zvládnout vytvořit gramaticky a syntakticky správné věty, něco si načíst a občas o něčem přemýšlet ještě neznamená být stvořen pro psaní umělecké literatury. U cizokrajného ovoce tedy raději zůstaňme: román je plný avokádových toustů, ale jeho stavba postrádá základy.
Erik Gilk
Nathalie Bernardová
Sedm dní k přežití
Přeložila Michala Marková
Práh 2018, 158 s.
Novela francouzské spisovatelky Nathalie Bernardové zastupuje populární žánrovou odnož survival thrilleru s detektivní zápletkou. Hlavní hrdinka, třináctiletá Nita s indiánskými kořeny, se na začátku příběhu probudí z bezvědomí v chatce uprostřed zasněžené kanadské divočiny a zjišťuje, že je spoutaná. Nejprve ji ohrožuje únosce, což je vyšinutý psychopat, a následně smrtící síla mrazivé přírody na konci zimy. Děj, v němž se hraje o čas kvůli deviantovu osobnímu rituálu i kvůli tenčícím se zásobám potravin, se koncentruje do titulního týdne a střídají se v něm krátké úseky popisující Nitin boj v zimním lese a paralelní pátrání vyšetřovací dvojice strážmistra Gautiera a inspektorky Lavigneové, jež se specializuje právě na případy ztracených dětí. Zde se autorka dotýká tématu rasismu, které se nenápadně vine celou knihou. Zápletkou odkazuje na neochotu kanadské policie vyšetřovat zločiny spáchané na indiánském obyvatelstvu a konkrétně na ženách, které „mají šestkrát vyšší riziko, že zemřou násilnou smrtí, než ženy neindiánské“. Nenávist vůči domorodému obyvatelstvu se ostatně odráží na Nitiných rodinných konstelacích i v postavě únosce, který vyrůstal v prostředí plném násilí a předsudků. A v doslovu se mimo jiné dozvíme i o výchovných ústavech, do nichž byly indiánské děti zavírány ještě celkem nedávno. Sedm dní k přežití je solidně napsaná dobrodružná young adult literatura, která se vyznačuje minimalistickým stylem, uměřeným psychologizováním a důvěryhodně popsaným bojem o život náctileté dívky.
Karel Kouba
Godi Keller
Škola srdce(m)
Přeložil Zdeněk Böhm a Dita Macháčková
Malvern 2018, 125 s.
Waldorfská škola vychází ze stejného podhoubí jako Montessori, tedy z bouřlivého počátku 20. století. Zakladatelem byl rakouský myslitel Rudolf Steiner a původně vznikla pro děti dělníků z továrny na cigarety Waldorf-Astoria. Waldorfské školství klade větší důraz na náboženské vidění světa, nicméně stejně jako Montessori se zaměřuje na rozvíjení talentu a sociálních schopností. Jak naznačuje podtitul knihy – Waldorfské inspirace a proměny současné pedagogiky – jde hlavně o náměty, jak s jednotlivými prvky tohoto vzdělávacího směru v současné době pracovat, určené jak učitelům, tak rodičům. Kniha se snaží čelit kritice waldorfského školství, zejména pro ateisty však budou některá tvrzení těžko přijatelná. Keller například píše, že „přírodní vědy dnes zaujaly místo, které dříve náleželo mytologii“, a vědcům vyčítá, že se tváří, jako by věděli, jak svět vznikl (ve velkém třesku) a jak skončí (tepelnou smrtí): takový přístup prý „nepředpokládá a neumožňuje jakýkoli diskurs o Bohu či jiných neviditelných přírodních silách“. Nelíbí se mu ani to, že se člověk ocitá před narozením a po smrti v nicotě. I tak se ale v knize objevují i podnětné nápady, třeba důraz na rozvíjení manuálních schopností, učení se skrze kontakt s reálnými předměty nebo větší zapojení uměleckých činností jako východisko pro „harmonický a všestranný rozvoj osobnosti“. Škola by se pak měla stát místem setkávání – žáků, učitelů, ale i rodičů.
Jiří G. Růžička
Free Solo
Režie Jimmy Chin, Elizabeth Chai Vasarhelyiová, USA 2018, 100 min.
Premiéra v ČR 16. 5. 2019
Oscarový dokumentární film Free Solo není formálně nijak objevný. Skládá se z mluvících hlav a situačních záznamů zachycujících přípravy lezce Alexe Honnolda na zdolání skalní stěny El Capitan v Yosemitském údolí. Honnold leze tzv. free solo, tedy bez jakéhokoli jištění. Sebemenší chyba tak může znamenat smrtící pád. Dokumentaristé Jimmy Chin a Elizabeth Chai Vasarhelyiová se ale nesnaží vydolovat maximum dramatického efektu z nebezpečného sportovního výkonu. Spíš projevují uctivý zájem o člověka, který je ochotný takové bezúčelné riziko podstoupit. To nejzajímavější na dokumentu Free Solo je osobnost Alexe Honnolda. Jeden z jeho kamarádů ho sice přirovnává k panu Spockovi ze Star Treku, ale film ukazuje, že Honnold je mnohem víc než jen stereotypní asociální nerd. Free Solo je pozoruhodný především jako portrét člověka, který na okolí může působit jako pomatený podivín, ale to je způsobené jen tím, že má neobvyklé duševní nastavení. Užívání života pro něj není žádná velká hodnota a lezení na skály nebere jako adrenalinové odreagování. Naopak, lezení free solo přirovnává ke kultuře samurajů, pro něž bylo pokorné setrvávání v blízkosti smrti základem jejich životního stylu. Honnold nesdílí hédonismus většiny západní populace, ale jeho metodický, soustředěný zápas se smrtící stěnou není o nic méně smysluplný než libovolná aktivita, kterou provozujeme kvůli pouhému požitku z ní samotné.
Antonín Tesař
Céline Baumann
Queer Nature
Galerie VI PER, Praha, 3. 5. – 22. 6. 2019
Některým kurátorským koncepcím je souzeno zůstat navždy v říši idejí nebo přinejlepším na papíře ve formě kurátorského textu. Platí to beze zbytku o výstavě Queer Nature francouzské zahradní a krajinné architekty Céline Baumann, na níž je bohužel nejpoutavějších těch několik odstavců v doprovodném materiálu. Je to dvojnásobná škoda v situaci, kdy se zajímavé téma snoubí s prací zajímavé autorky, která se interdisciplinárně pohybuje mezi uměním, architekturou, teorií a ekologií. Výstava se zaměřuje na sexuální život rostlin, který se má odhalovat v queer podobách: rozmnožování pozemské flóry totiž skýtá nepřeberné množství kreativních možností, jak udržet a rozvíjet organický život. Princip „queer“ – tedy erotické „divnosti“ – je v rostlinné říši všudypřítomný. Nic takového se ale zpodobnit nepodařilo – setkáváme se tu ve výsledku s živými a mrtvými rostlinami, ať už v herbáři nebo instalaci, která je nepříliš povedenou aluzí na visuté zahrady starověké Mezopotámie. Je například škoda, že instalace více nepracuje s tématem procesu rozmnožování současných zahradnických rostlin pomocí klonování, což narušuje jejich genetickou diverzitu. Podobně jako v ostatních případech se tuto informaci dozvíme v textu, ale samotné dílo nám nic takového neříká. Doprovodný text tedy hovoří jiným jazykem než samotná výstava, která se tentokrát ocitla ve vzduchoprázdnu bez jakéhokoli ukotvení v současných instalačních postupech nebo v práci s divákovým estetickým vnímáním.
Martin Vrba
Erik Tabery, Iva Mikulová, Patrik Lančarič
Opuštěná společnost
Divadlo na Cucky, Olomouc, premiéra 16. 5. 2019
Olomoucké Divadlo na Cucky se pokouší profilovat i jako divadlo společensky angažované, což je určitě sympatický záměr, který navíc v hanáckém Oxfordu může najít patřičnou odezvu u zatím politicky necynického publika. Na festivalu Divadelní Flora zkusilo premiérové štěstí s dramatizací knihy Opuštěná společnost Erika Taberyho v režii Patrika Lančariče. Inscenace je však bohužel spíše než „divadelní koláží“ jen scénickým přednášením vytržených slov a vět Huberta Gordona Schauera, Tomáše Garrigua Masaryka, Ferdinanda Peroutky či Václava Černého a dalších nezpochybnitelných hrdinů českého městského liberála – v protikladu k jakémusi hlupákovi v koutě, který nemá rád novináře. Ze vzniklého souboru izolovaných postřehů se vytrácí jakýkoli náznak váhání, souvislostí či kontextu. Trojice herecky zatím poněkud bezvýrazných protagonistů (Dagmar Kopečková, Jan Mansfeld, Marek Šenkyřík) pak doslovně ilustruje předčítané. Ťuká do klávesnice (ty internety), hraje si na klauny, žongluje s černými a bílými kameny (ano, dobro versus zlo), máchá pěstičkami (demonstrativně) – místo aby se patos odříkávaného odlehčil, jen se prohloubí. A ošívajícímu se publiku nezbývá než meditovat o Peroutkovu překvapení: „Od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme mysleli, že jsme věční.“ Věčná je hlavně sebelítost českých intelektuálů nad tím, proč nikdo nevidí, jak přemýšliví, hlubocí a vzdělaní jsme. Věčný je úžas nad tím, proč naše moudrost většinu ani za mák nezajímá.
Marta Martinová
Smack
P’s A Love 2
CD, Archetyp 51 2019
Po Terapii, desce, kterou vydal v roce 2017, se letos strašnický rapper Smack vrací, aby zase vydělal nějaké „love“. Minulý měsíc vydané album P’s A Love 2 navazuje na Smackovu průlomovou nahrávku z roku 2014, za kterou tehdy získal cenu Anděl v kategorii hip hop. Dvojka na první pohled zaujme početným a také různorodým seznamem hostů – vlastní slokou kromě britských grimerů Margera a Discarda vypomohl i Yzomandias z labelu Milion+, „sportrapper“ Cashanova Bulhar z crew Dvojlitrboyzz nebo ostravský rapper Sergei Barracuda. Přes tuto pestrou směsici jmen si Smack zachovává svůj styl. Jeho kulometná flow vynikne zvláště v tracku Drž hubu, kde hostuje další stroj na rychlou kadenci slov, slovenský rapper Gleb. Na albu opět najdeme téměř dubstepové zvraty v rytmice a masivní elektronické podklady. Někdy ovšem produkce překvapí – třeba žesťový závěr Intra připomene až zimmerovskou orchestraci (třeba v blockbusteru Počátek), ve Wall of Death, odpovědi na track Moshpit z „prvního dílu“, zase znějí metalové kytary. Smack ostatně své hrdiny hard & heavy rád připomíná – nejvýrazněji asi v písni Immortal z desky Sick z roku 2015. Nejsilnější je ale jeho aktuální nahrávka v momentech, kdy se objeví něco nového – ať už v hitu Skončila show, kde rapper rezignuje na rychlost svého přednesu, nebo v nezvykle citlivé písni Musim jet, která by se na poměry žánru snad dala označit za lovesong. Zvláště poslední třetina desky potvrzuje, že Smack pořád ještě rád dělá věci jinak.
Štěpán Šanda