Nepřírodní výběr

Otázka po lidské přirozenosti, tedy podstatě člověka, zaměstnává lidskou mysl od doby, kdy se lidské vědomí stalo schopným reflektovat sebe samo. Tyto metafyzické i vědecké reflexe byly po několik tisíciletí v zajetí nejrůznějších esencialismů, tedy pokusů jednou provždy odhalit invariant, který dělá člověka člověkem. Část politického konzervatismu ostatně ještě dnes stojí na přesvědčení o existenci neměnné lidské podstaty, jejíž definici našlo v některé z posvátných knih západních monoteismů. Souboj s těmito esencialismy – ať už je veden akademickými nebo politickými prostředky – je v dějinách lidstva docela novým fenoménem, který skutečně akceleroval až ve dvacátém století, kdy jeho úspěchy do velké míry zdomácněly ve veřejném vědomí některých sekularizovaných společností.

Důvod k opatrnosti

Naši „lidskou podstatu“ jsme začali chápat jako sociální a historický konstrukt a svrhli jsme ji tím z někdejších metafyzických výšin zpátky na zem do spleti mocenských konstelací, z nichž původně vznikla. Kam až je možné v rámci paradigmatu takového sociálního konstruktivismu zajít, doposud není jasné a demarkační čára je předmětem vášnivých akademických i politických bojů. Ponecháme­-li stranou religiózní argumentaci, pak ještě donedávna platilo, že jednou z front, které sveřepě odolávaly imperiální rozpínavosti sociálního konstruktivismu lidské přirozenosti, byl lidský genom – s argumenty o genetické předurčenosti člověka k čemukoli se ostatně setkáváme i ve veřejných, neodborných debatách. Paradoxně je to ale rozvoj přírodních věd, konkrétně poslední výdobytky na poli molekulární biologie, co zásadním způsobem rozšiřuje oblast sociální konstrukce lidské přirozenosti prostřednictvím úprav samotného lidského genomu. Můžeme také hovořit o „naturálním konstruktivismu“, protože bude v blízké budoucnosti možné sociálně konstruovat naši vlastní genetickou informaci – tedy otisknout do našich DNA (a DNA našich potomků) některé z důsledků současných mocenských konstelací. Není to pochopitelně důvod k optimismu, ale spíše k předběžné opatrnosti – nebyl to ostatně nikdo menší než Francis Fukuyama, který už na přelomu tisíciletí ohlašoval, že zásahy do lidského genomu mohou představovat významnou hrozbu pro liberální demokracii.

Na cestě k transhumanismu

Dokument s prozaickým názvem Lidská přirozenost (Human Nature), který se promítal na 54. mezinárodním dokumentárním festivalu AFO, má nicméně ambice podstatně menší – není ani tak filosofickou reflexí důsledků současných tendencí genetického inženýrství, jako spíše vyprávěním o tom, jak se genetické inženýrství stalo součástí dnešních výzkumů a kam tato tendence směřuje. Nemalou část vynakládá na popularizační vysvětlení samotné metody a historie jejího objevu, ale činí tak bohužel na úkor celého politického kontextu, který je podstatně komplexnější, než jak jej dokument předkládá. Do jakýchkoli transhumanistických spekulací se nepouští už vůbec, takže jej lze ve výsledku pojmout skutečně „jen“ jako popularizační dokument, který si klade za cíl seznámit diváka se základy celé problematiky.

Formálně vzato tedy nemá Lidská podstata žádné ambice posouvat hranice žánru dokumentárního filmu, což je ve výsledku škoda, protože jeho vyznění chtě nechtě má silně budoucnostní, a tedy spekulativní rozměr. Skutečné dopady genetického inženýrství na nás totiž teprve čekají a předchůdné filosofické interpretace takového stavu dnes už sahají daleko za rámec několika etických komisí, jak dokument tak trochu sugeruje. Pokud ale divák nebude hledat nic jiného než úvod do toho, jak současná genetika postupně proměňuje naše představy o lidské přirozenosti, může se směle ponořit do snímku, jehož poselství je dokonale jednoduché: změny našeho genomu – se všemi důsledky, které k tomu patří – už přestávají být sci­-fi a brzy se mohou stát stejně normální technologií, jako je dnes internet nebo mobilní telekomunikace.