Proces čtení prý představuje neobyčejně složitý neurofyziologický proces, který ještě, ostatně jako celé vidění, není zcela prozkoumán. Nečteme plynulým pohybem, oči skáčou po řádce několikrát za vteřinu – samotná četba se uskutečňuje mezi těmito posuny. Proč se náš pocit čtení vztahuje ke spojitosti textu, a ne k pohybům očí, vědci zatím průkazně nezjistili.
Čtení tedy zůstává do jisté míry záhadné. Zdá se, že nesouvisí s nějakým mechanickým modelem, ale s komplexní činností mozku. Pochopit čtení tedy znamená objasnit fungování nejdůležitějších funkcí psychiky. Četba v sobě ukrývá něco, co se týká esence lidství. V našem čtenářství se odráží naše existenciální vztahování se k realitě. Když čteme knihy, čteme svět, ale čteme také sami sebe. Díváme se do zrcadla a luštíme hádanky, které nám bez ustání klade.
Závislost na četbě patří mezi závislosti blahodárné. I když kdo ví, třeba nás četba někdy omezuje. Třeba nám brání v tom, abychom se někam vydali sami a bez neustále nachystaných berliček a zábradlí. Možná nás i četba někdy vyrušuje od příležitostí skutečně myslet a prožívat. A navíc tu dnes máme média. Mediální sféra nás zaplavuje přívalem balastu, jenž kvasí a bublá jak černý močál, a toxické výpary nás pozvolna otravují jako spolehlivé dlouhodobé jedy z dílny Borgiů.
Michal Ajvaz v jednom eseji mluví o tom, že považuje za nepřijatelnou otázku, co čte – natolik je pro něj četba svrchovaně intimní záležitostí. Z této perspektivy jsem onu hranici narušil již u mnoha jedinců, neboť v mém semináři studenti čelí tázání ještě intimnějšímu, když píší zápočtovou práci na téma „kniha, která mi změnila život“. Jde pochopitelně o určitou nadsázku, protože takových knih není mnoho. Každý ale nakonec ve svém vývoji na jeden či více takových titulů narazí. Okamžitou a totální změnu způsobí jen málokdy. Otevírají, prohlubují, vyvolávají intenzivní zájem, obrátí a nasměrují pozornost. Pomáhají vyrovnat se s tím nejtěžším, s odchodem blízkého, krizí, nemocí, s orientací ve zmatcích a rozporech. V čase se vztah k nim proměňuje. Někdy zůstanou napořád a jindy splní svou úlohu a zase odejdou. Mnoho studentů ve svých textech zmiňuje momenty a okolnosti, kdy nad knihou plakali. Knihy tak zjemňují a kultivují náš vnitřní svět, dávají procítit katarzi. Škoda jen, že vpravdě iniciační a společně sdílená díla se vyskytují jen zřídka. Ale jsou, jakkoli je někdy jejich hodnota problematická: Alchymista, Harry Potter, Čtyři dohody. Někdy je jim dáno sehrát roli mostu do jiných krajin a jiných výšek.
I já musím mluvit o knihách, které zasáhly mě. Když pominu oceán dětské četby, o němž by se dalo vypovídat hodiny, první trefu do černého představovali Bídníci (1862, česky 1863) Victora Huga, které ostatně Dostojevskij považoval za největší dílo světové literatury. Rok předtím jsem ve škole našel objednávkový katalog Klubu čtenářů Odeonu, někdo s ním podložil nohu vratkého stolu. Brožuru jsem uzmul a nahradil něčím jiným. Umluvil jsem potom maminku, aby mi objednala několik položek. Bídníci dorazili někdy během příštího jara. Četl jsem nenasytně a nemohl se od dvou velkých bílých svazků odtrhnout. Příběh uchvacoval nepopsatelně a čtenář se jím řítil jako v horečce. Hugo byl velký spisovatel. Jeho líčení bouře v románu Dělníci moře (1866, česky 1903) bych dal přečíst adeptům tvůrčího psaní na úvod kursu – jistě by se polovina zvedla a odešla. Možná to hlavní už bylo napsáno.
V Bídnících pro mě byla důležitá pasáž, kdy Valjeana uprchlého z galejí u sebe nechá přespat venkovský kněz a on mu v noci ukradne stříbrný servis. Druhý den jej přivedou místní četníci, nádobí totiž nese knězův monogram, ale monsignore jim řekne, že Valjeanovi všechno věnoval, a přidá mu ještě podnosy. Četníci jsou nuceni galejníka propustit. Knězova nepochopitelná velkorysost mě ohromila. Proč to udělal? Jaký to mělo smysl? O tom bylo třeba přemýšlet. A jaká bytost je vůbec člověk, když je schopen takové vznešené šlechetnosti, a stejně tak odpudivé nízkosti? Od tohoto okamžiku mě sebenapínavější chlapecká četba nedokázala vzrušit a začal jsem ji odkládat. Věděl jsem, že jsou přede mnou nesouměřitelně zajímavější věci.
Pak ovšem přišlo mnohé převratné a otřásající, například drtivě nostalgický konec Hemingwayova románu Sbohem, armádo (1929, česky 1931), kdy hrdina přechází v dešti, zatímco v nemocnici umírá jeho láska i dítě, Camusovy omamné prózy a úzkostně tíživá atmosféra Kafkova Zámku (1926, česky 1935), samozřejmě Šalda a jeho emfaticky vypjaté tirády, ale obraz monsignorova gesta nic nemohlo nahradit, bylo v něm cosi určujícího.
Čtení zahrnuje vůli nechat se utvářet. Děje se to, když se necháme strhnout, ale dokonce i když nepodléháme a bráníme se či zůstaneme lhostejní. Četbu lze proto chápat také jako erotický fenomén. Obsahuje v sobě komunikaci s celým světem, člověk však pobývá s knihou o samotě v tichu a mlčení. Jako kritici neustále hodnotíme a soudíme. Bohuslav Reynek věřil, že jakoukoli interpretací se všechno jen pokazí. Jako kritikové to nemůžeme připustit. Ale ne nadarmo byl Hermés, ten mylně etymologický patron hermeneutiky, zároveň poslem bohů i ochráncem zlodějů a stád. Výklad hledá božské stopy, dílo rozhojňuje, ale také jej okrádá o něco, co už mu nelze vrátit. Jestli mi kniha něco dává, jak jí to oplatím? Bylo by ideální, kdyby čtenář vložil do četby tolik energie, touhy a víry jako autor při psaní. A má smysl číst knihy, které nás nemohou změnit? Jakmile to víme už vždycky dopředu, náš čtenářský příběh asi skončil. Ponechme si naději, že ta kniha knih na nás teprve čeká a jednoho dne se vynoří, aby všechno ještě jednou otočila naruby či jinam, a my se za ní vydáme kamkoli.
Autor je literární historik.