Od hrotu po trn

Už dlouho jsem nečetl tak úzkostnou i vzdornou, krutou i soucitnou poezii jako v knize Wandy Heinrichové Jehla sestupuje. Jde o sbírku komorní, poučenou, přesnou i překvapivou, pod zdánlivě nenápadným povrchem zcela neobvyklou. Je to poezie intimně, osobně laděná, a zároveň přináší silnou, vnitřně bolestnou výpověď o duchu doby. Svědčí o něm ovšem spíš prizmatem osobního rozpoložení než přímou reflexí. Verše evokují čas, kdy se připozdívá, ubývá věcí, jimž je možno důvěřovat a jimž by bylo lze věnovat své okouzlení. Čas, kdy se naše radosti či soukromé extáze neúprosně uzavírají do sebe, nerezonují vně, ale svět se od nich odvrací, a my jsme čím dál víc odkázáni na sebe či nejužší kruh kolem nás, přičemž i tato osamocenost je vrtkavá. Odkázáni na sebe, co najdeme? Které jméno vepíší jehly kárného stroje do zad? Přečteme je vůbec? Není to celé – čtení i vpisování – nakonec trochu marný, krutý výmysl? Nejsme sami nějakou nepříjemně zmuchlanou verzí vychládajícího světa kolem?

Ironie i nostalgie

Hned úvodní báseň nabízí první čtení trochu záhadného titulu sbírky: řeč je o gramofonové jehle, jež sestupuje do drážky točící se desky. A představa jehly v drážce zkraje nabídne vějíř pojmů, stavů, modů, jež budou sbírkou prolínat. Jehla je hrot, jenž se rozechvívá. Právě pozorné chvění, jemné vyladění a křehká citlivost budou verše výrazně temperovat. „Jen špička jehly se mne týká“ – to je zvláštní obrazná autodiagnóza, přiznání i vyznání: Eliminuji, ignoruji vše zbytné a zbytnělé, arogantní a cize se vnucující, nadmuté prázdnem, a naopak vpouštím to, co rozechvívá, co je samo dost vyjemněno pro mé vyhrocení; chci už jen to, co je jemně zvažující, chvějivě pravdivé a přesné, byť třeba i kruté, zraňující.

Kromě chvění ale i jízda: hrot v drážce ubíhá vpřed, jde o křehkou jízdu plnou touhy, otevřenou vůči tomu, co přichází. I toto charakterizuje Heinrichové verše – zvídavá potřeba odhalovat další vrstvičky, prokutávat se hloub, byť i jen drobnými posuny, jemnými prostředky. Právě vrstvy těsně pod povrchem jsou nejzajímavější. Konečně je tu vlastní obsah, tedy hudba, jež jehlu rozechvívá. A s obsahem přichází ironie i nostalgie – vždyť zrovna teď posloucháme operu, veselou i smutnou! Operní mísení hlasů a rej operních masek prozradí nejistotu i absurditu: „Matka nepoznává své dítě ženich nevěstu…“ V imaginativně analytické poezii sbírky půjde také o vyrovnávání se s identitami, identitou svou i okolního světa, s proměnami a unikavostí toho, co má být rozpoznáno a pojmenováno, ale i se zrádností toho, co je posléze bráno za dané a jisté.

„Jehla sestupuje/ dotek šum hudba“ – hned čtvrté slovo sbírky vpustí na scénu podstatný element: šum. Tedy to, co obklopuje pravdy a podstaty, v pozadí provází jednotliviny světa i zážitek světa jako celku. Šum jako nejednoznačná entita, bezobsažnost obestírající obsah a zároveň to, co nerozlišitelně vzlíná ze samotného sdělování, z přepisu obsahu; možná dokonce vedlejší produkt obsahu samotného. Šum, do nějž se obsah, hudba, věci, život nakonec zase propadají a vracejí. Šum jako připomínka nepojmenovaných okrajů, nenásilný obraz všeprovázejícího času.

Obavy z jazyka i o jazyk

Heinrichové sbírka bohatě pracuje s literárními a uměleckými odkazy. Klasický kafkovský motiv nasvěcuje druhý význam titulu: v povídce V kárném táboře fantaskní stroj vykonává trest jehlami, vpisujícími do zad odsouzence jeho jméno. V kafkovské inspiraci básnířka bez potíží vyhmátne i starozákonní strunu, jindy její zběsilá buffo transkripce Kafkova Venkovského lékaře hladce, snad bezděky, odkáže ke komediálnímu dottorovi z operního úvodu. Sbírku plní další citace a parafráze (Gottfried Benn, Paul Celan, Jaroslav Hašek, E. T. A. Hoffmann…), ale Henrichová nezůstává jen u aluzí. Jde i o její vztah k jazyku a jazykům (němčina, italština, slovenština, holandština), přičemž uvnitř jazykového citu se skrývá přitažlivost k čistě zvukovému, „blábolivému“ aspektu řeči: „Zpopětlavěla zdeřeď/ Zhrdavěl tles…“ (Zde Heinrichová vtělila do své básně nonsensové verše Ivana Wernische.)

V touze po novém hlubinném zvuku, po změtenci odněkud z podvědomí (osobního i jazykového), po slovu, jež by bylo až komicky neznámé, vycítíme též úzkost z možného rozpadu, rozpadání všeho, co je jazykem poutáno dohromady. Nazítří vstaneme – a slova přestanou platit. Místo nich nastoupí neznámá hatmatilka – podezřele blízká naší řeči, ale přesto hatmatilka –, jejíž zákony budeme jen tušit, ač jim současně budeme neúprosně podléhat. V tísni z obav o jazyk (i z jazyka) je však také vzdorná, nonkonformní touha: Tak ať! Odevždy jsem připravená na cizí zvuky, ať tedy ožijí, ať je po jejich. „Té hůvy! Ó té hůvy!“ – není to nakonec řeč smrti? Řeč smiřování se s nejzazším?

Drobná hudba jazyka zazní i v závěrečném textu Hrací strojek, jenž se směle řadí k nejsmutnějším českým básním. „O trn to drnkne a drnkne o trn…“ Jehlu zde střídá trn, z elegantní jízdy drážkou je uondané drnkání, odvozující svůj smysl od zámlk a otáčení na místě. Rej opery pohasl, nastoupilo monotónní, nejsmutnější klinkání. Uváděné v pohyb panenkou na klíček – nad takovým autoportrétem zatrne.

Melancholické území

Ačkoli Jehla sestupuje je kniha zvláštně svíravá a tísnivá, Heinrichová často myslí burleskně, až parodicky. Svébytná, kouzelně „ženská“ parodie a rozevlátá burleska jsou důležitými elementy sbírky. Parodičnost tu ovšem není zábavná, zesměšňující či jen absurdizující, básnířka ji vnímá rovnou jako podstatný princip světa. Parodie jako hybatel tragického. Burleska jako průvodce tragickým. Některé pasáže jsou pouťově sveřepé: „dragounův nalepovací knír není na co nalepit“. Báseň Forbes naznačí, že bůh by mohl být hrací automat, lačnící po prázdnu. Jindy se nadsázka ubírá naopak velmi jemnými cestami. Nádech parodie se velne do podivuhodně smyslových vzpomínek svázaných se Slovenskem (Heinrichová se narodila v Žilině), průjezd vlaku za oknem a chvění bílé kávy dovedou vyvolat celé „zrychlené dějiny škraloupů“, počínaje živočišným vzkřiknutím děcka u snídaně: „fuj koža!“. Jadrný tón vzápětí bez jediného švu přejde ve znavené vnímání okolního šumu; drobná parodie byla jen prostředkem, jak se sblížit s vjemy, než opět zapadnou do prazákladního šumu.

Jindy Heinrichová trpce zparoduje svá vlastní niterná hnutí. Parodie přitom dokáže být brutálně deziluzivní: „Jsem dobře přikrytá?/ ach co to povídám/ jsou utaženy řemeny?“, či křečovitě hravá: „Byls už někdy zavražděn?“ Ve vypjaté chvíli parodie svede k dikci toporné jazykové příručky: „Lidé žádali popravu Anny Blume. Lidé jsou moudří.“ (Text je ohlasem památné dadaistické milostné ódy Kurta Schwitterse.) Burleska a parodie dokážou být i podivuhodným médiem soucitu, přičemž drsný, sebeironický soucit k sobě samé jako by zároveň patřil celému světu: „Jdu hlubokým sněhem a padám, jdu a padám, vstávám a těším se na to, že upadnu.“ Soucit má groteskně mechanické rysy, popírá sám sebe a tím víc zneklidňuje, naléhá a dojímá.

Heinrichové způsob psaní je neortodoxní, ač zároveň nijak extravagantní. A její představivost krok za krokem vytyčuje důsledně melancholické území, jedno, zda v ­poloze burleskně bajkovité či niterně usebrané. Nebo prostřednictvím dvojsečné básnické „vzpomínky na budoucnost“: „A až nás smete vlna/ třeba si toho ani nevšimneme.“ Stesk se těsně pne k naší nejvnitřnější identitě – jež ovšem hodlá nastavit zániku záda. Zánik nás ničí i rozechvívá, princip šumu (toho, co nás „míjí“) nás však posléze činí imunními i proti vlně zániku. Zánik se nás, v této melancholicky vzdorné logice, nakonec vlastně netýká.

S oblibou se dnes mluví o tom, že prožíváme nejlepší myslitelné období v dějinách. Hm, pravda – a přitom dokonalý nesmysl. Wanda Heinrichová o tom s chvějivostí jehly dokáže jedinečně svědčit.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.