Genetický doping se za poslední dvě desetiletí vyvinul v jednu z největších hrozeb pro světový sport. Pokud nedokážeme odhalit genetické modifikace, budou na olympijských hrách ještě závodit vytrénovaní sportovci, anebo už půjde o vyšlechtěné jedince s ideálními parametry?
Píše se červenec 1896. Na velšském venkově umírá sedmadvacetiletý Arthur Linton, jedna ze zářivých hvězd z doby prvopočátků závodní cyklistiky. Linton skonal jen dva měsíce po svém největším triumfu: vítězství v závodě Bordeaux–Paříž, pro které musel zdolat těžko představitelných 591 kilometrů mezi oběma městy (pro představu, nejdelší závod ze současného cyklistického kalendáře měří polovinu této mamutí distance).
Dnes však jeho jméno není známé jen kvůli tomuto úctyhodnému výkonu. Právě Linton je totiž považován za první oběť užívání dopingu ve vrcholovém sportu; jeho trenér mu podle veškerých indicií podával třaskavou směs kokainu, kofeinu a strychninu. Tento koktejl sice zafungoval v době enormního výkonu, následky jeho konzumace se ale Lintonovi staly osudnými. A nebyl zdaleka poslední.
Doping s trvalým efektem
Cyklistika totiž patří mezi sporty, které si v souvislosti s dopingem vyžádaly vůbec nejvíc lidských obětí. „Jedeme na dynamitu!“ prohlásili v roce 1919 francouzští bratři Pélissierové a nechali udivené novináře nahlédnout do obsahu svých brašen, které byly plné ampulek s drogami. Na olympijských hrách v Římě umírá dánský cyklista Knud Jensen na následky dehydratace způsobené kombinací amfetaminů, alkoholu a dalších látek. Podobný osud potkal v roce 1967 také britskou hvězdu Toma Simpsona.
V devadesátých letech pak přišla nová zbraň: nechvalně známé EPO, které uměle zvyšuje počet červených krvinek v krvi, což má za následek větší množství kyslíku putujícího do svalů, a tedy i lepší výkonnost. Pomáhal si tak Marco Pantani, u něhož užívání dopingu vedlo až k zoufalému konci: na Valentýna roku 2004 se v hotelovém pokoji předávkoval.
Jeho osud se měl stát varováním, Pantani se ale místo toho dočkal následovníků. Po jeho smrti se nejen v cyklistice, ale ve sportu obecně objevil úplně nový způsob dopingu. Sliboval ještě daleko větší možnosti než ty předchozí.
Představte si, že by se vám organismus podařilo občerstvit červenými krvinkami. „Bonusové“ krevní buňky by se však do vašeho těla nedostávaly zvenku, ale ve velkém by je produkovaly přímo vaše vlastní ledviny. Co víc, procedura by neměla tradiční krátkodobý efekt několika málo týdnů, ale byla by trvalá. A pro vrcholové sportovce teď ještě ta úplně hlavní zpráva: nikdo by na to nikdy nemohl přijít.
Pokud uvedené případy o něčem svědčí, pak o tom, že profesionální sport bývá nelítostným honem za každým náznakem možnosti, jak své tělo učinit silnější, nohy rychlejší, plíce výkonnější a mysl odolnější. Jakže se to říká? Vrcholový sport není pro slabé povahy? Když se kdysi na přelomu milénia začalo poprvé mluvit o možnosti genetického dopingu, působilo to jako sci-fi. I to se nicméně začalo rychle měnit.
Myš Schwarzenegger
Do světa byly vypuštěny výsledky studií ukazujících, že laboratorní myši, u nichž byla změněna určitá část genetické informace (jednalo se o injekci růstového faktoru IGF-1), získají až o třetinu více svalové hmoty než jejich „nezměněné“ kolegyně. Šlo o vedlejší výsledek pokusu, který měl původně naopak zkoumat pokles svaloviny s rostoucím věkem. To už ale nikoho nezajímalo. Zvířata dostala přízvisko po slavném rakouském kulturistovi Arnoldu Schwarzeneggerovi a mnoha lidem nasadila brouka do hlavy. Co kdyby šlo podobný pokus provést na sportovci a změnit tak parametry jeho těla, výkonu a schopností?
Světová antidopingová agentura (WADA) zareagovala tím, že genetický doping zařadila již v roce 2003 na seznam zakázaných postupů („Tyto praktiky mohou zvýšit výkonnost, znamenají však zdravotní riziko pro sportovce a porušují sportovní etiku“). Zákaz se týkal „transferu nukleových kyselin a použití geneticky upravených buněk“. V dalších letech pak WADA zůstala hluchá například k námitkám, že genetické zásahy mohou mít naopak pozitivní vliv na zdraví sportovců, kteří trpí častými úrazy nebo přetrénováním. Pomoci by mohly i regeneraci.
O problému se proto často mluví, pořádají se konference a i občasný sportovní fanoušek o něm zřejmě už někdy slyšel. Zvlášť čínský sport se svou centralizovanou strukturou a uzavřenými akademiemi je často v této souvislosti podezříván. Přitom dosud neznáme žádný případ odhalení sportovce či sportovkyně používajících tuto metodu. Genetický doping tedy neexistuje? Anebo jej pouze nedokážeme odhalit?
Zřejmě mohou platit obě možnosti. Už v době krátce po zveřejnění výzkumů na laboratorních myších oznámilo několik vědců, že je kontaktovali zájemci ze sportovního prostředí. Genetický doping byl dokonce v roce 2006 zmíněn v soudní síni v procesu s německým trenérem, který se zajímal o pořízení takzvaného repoxygenu, který cílí právě na způsob, jak v těle ovlivnit produkci červených krvinek.
O dva roky později natočila v Číně německá stanice ARD dokument, v němž přišla s vážnými obviněními. V zemi, která v létě roku 2008 hostila opulentní olympijské hry, je údajně možné podstoupit různé formy genového dopingu, a to velice snadno a relativně levně. Prezident WADA David Howman to tehdy označil za „odporné a strašné“, své znepokojení vyjádřila i řada dalších expertů.
Možné, ale neprokázané
Přesto se dosud nikomu nepodařilo odhalit byť jen jediný případ genetického dopingu. V prostředí cyklistiky se zatím „nejdále“ tímto směrem vydal ruský závodník Valerij Kajkov, který měl před šesti lety pozitivní test na látku GW1516. Ta se kvůli svým vážným vedlejším účinkům nikdy nedostala do oficiálního prodeje, sportovcům a zvlášť pak kulturistům se však zalíbila. V těle totiž působí na gen ovlivňující funkci pomalých svalových vláken.
Podobně pracuje i sloučenina AICAR, která proslavila myš zvanou Schwarzenegger. V roce 2009 se během Tour de France našly pohozené zbytky této látky, pozitivní nález však u žádného z jezdců nebyl zaznamenán. Přestože se v pravém slova smyslu nejednalo o genetický doping, užívání látek jako GW1516 nebo AICAR reprezentovalo posun od oldschoolového dopování směrem k sofistikovanějším metodám.
O jejich skutečné existenci v cyklistickém pelotonu, případně celém sportovním prostředí ale zatím můžeme stále jen spekulovat. Přestože pokusy na laboratorních zvířatech ukázaly velký potenciál, provést genové změny u myší je neporovnatelně snazší než v lidském organismu. Genová terapie sice dělá skokové pokroky, stále však existuje spousta zdravotních rizik a vedlejších účinků.
Dalším důvodem, proč je genetický doping dosud stále spíše zbožným přáním některých sportovců, je jeho cena a potřeba technologického zázemí. Jestliže staré dobré EPO si zájemci mohli do těla vpravit sami například v soukromí hotelového pokoje, zde je situace mnohem náročnější. Státní sportovní programy, jako je ten v Číně, mohou být před decentralizovaným sportem západního světa ve výhodě.
V neposlední řadě je tu otázka, zda nakonec nejde o zbytečnou námahu. „Propustnost“ stávajících testů je totiž v některých sportech (například americké NFL, MLB, NBA a další) taková, že by šlo jen o mrhání prostředky. Vždyť proč modifikovat DNA, když můžete sportovce nadopovat klasickými steroidy. V případě cyklistiky sice existuje sofistikovanější systém biologických pasů, i ten však může být náchylný ke zneužití například kvůli takzvaným terapeutickým výjimkám.
Situace tak má i svůj rub. Mohou současná opatření vůbec doping na tomto poli odhalit? Testování je drahé, logisticky náročné, a navíc kontrolou procházejí pouze vzorky krve či moči, z nichž změny na úrovni genetické informace stejně detekovat nelze. To by se ale v příštích letech mohlo změnit. WADA totiž uvažuje o zavedení pravidla, podle něhož by účastníci olympijských her museli agentuře poskytnout kopii svého genetického kódu.
Ten by se uložil do databáze a dále analyzoval v případě potřeby. Vznikl by tak jakýsi „biologický pas 2.0“, do nějž se nyní zapisují hodnoty z krve a hormonů. Jak by byl takový systém finančně náročný a zda by sportovci se sdílením citlivých informací souhlasili, však netuší zřejmě ani vedení WADA. S další metodou pak přišli loni na podzim vědci z univerzity ve skotském Stirlingu. Jak efektivně jejich nástroj ADOPE, který se zaměřuje na specifické sekvence genů, ale skutečně pracuje, zatím není jasné.
Užívání genetického dopingu je tak v roce 2019 sice teoreticky možné, ale stěží odhalitelné. Jeho cena, náročnost provedení a zdravotní riziko přitom zůstávají značné, a výrazně proto limitují okruh zájemců, kteří by jej chtěli a mohli podstoupit.
Autor je publicista.