Požitek a teorie

Vzhledem k sedmatřicetileté prodlevě mezi vy­dáním originálu a českého překladu není divu, že studie Ien Angové Divákem Dallasu. Soap opera a melodramatická imaginace (Het geval Dallas, Populaire kultur, ideologie en plezier, 1982) často připomíná procházku muzeem zastaralých paradigmat a z nich odvozených badatelských metod a perspektiv. Boj o uznání popkultury jako seriózního předmětu akademického zájmu, jehož je kniha důležitou součástí, dnes vzbuzuje kontroverze jen u málokoho. Text se ale zároveň otírá o problém, který je v dnešní situaci možná ještě přehlíženější než dříve. Je to otázka smyslu popkultury pro její konzumenty. Starší badatelé se ho chtěli dopracovat pomocí velkých teorií a novější ho hledají v analýzách diskursů. Angová ho spojuje s pojmem požitku, který je tak dokonale unikavý, že na něj lze plně vztáhnout Wittgensteinovo prohlášení, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.

Emocionální realismus

Archivní je už i samotné téma, kterým se Angová zabývá. Soap opera hlavního vysíla­cího času Dallas (1978–1991), ze které se stal mimořádně oblíbený i zatracovaný globální fenomén, patří do éry klasického televizního vysílání. Přestože můžeme nacházet spoustu nečekaných podobností mezi ní a třeba právě skončenou Hrou o trůny (Game of Thrones, 2011–2019), stále je pevně spjatá se specifickou historickou situací televizního média v době svého vzniku. Kniha Divákem Dallasu se navíc nezabývá ani tak seriálem, jako spíš jeho publikem. Studie vychází z časopisecké ankety, kterou Angová otiskla ženském časopise. Neformální metoda sběru dat, odlišná od tehdy převažujících, odtažitě působících dotazníků, umožnila Angové přemýšlet o tom, co je pro běžné diváky seriálu důležité při formulování jejich názorů.

Na jedné straně stojí teoretické konstrukty „emocionálního realismu“ a „tragicky strukturovaného pocitu“, které jsou odvozeny od analýzy vyprávění a stylu Dallasu, na druhé straně pak různé diskursivní, ideologické strategie, které se seriálu a jeho publika zmocňují, konkrétně ideologie masové kultury, populismus, ironické diváctví nebo feminismus. Angová je mimochodem brilantní v tom, jak dokáže všechny tyto konstrukce a strategie charakterizovat, rozvíjet a kritizovat. Ukazuje také, nakolik se zmíněné ideologie promítají do způsobu, jakým diváci o svém vztahu k seriálu mluví. Zároveň ale zdůrazňuje, že ve skutečnosti nabízejí jen vzorce, ke kterým se přimykají nebo se vůči nim vymezují, když chtějí svou lásku nebo averzi k Dallasu vysvětlit. To, co vysvětlují, je ale něco neobyčejně zmateného, neprůhledného a nevyčerpatelného – bezprostřední požitek.

Věk reflexe

V klíčové části svého textu, nazvané Požitek a teorie, Angová charakterizuje požitek jako něco, co není spojené přímo se seriálem, ale spíš s celkovou praxí jeho sledování. Je to něco spontánního, často hluboce osobního, zvykového, něco, co není řízené, ale divákům se to „přihodí“ a zároveň se to samo sebou vyčerpá. Zejména pozitivní požitek nevzbuzuje v divácích žádnou touhu ho dále analyzovat. Pokusy polapit jej do média řeči mají povahu racionalizace, která je sice neobyčejně produktivní, ale vždy vytváří něco jiného, než je požitek sám.

Současná éra je ve vztahu k popkulturním dílům a jejich divákům hyperreflexivní, což vyniká obzvlášť v porovnání s dobou, kdy se vysílal Dallas. Komplexní propagační kampaně, jejich mediální pokrytí a reakce na ně vytvářejí velice specifická divácká očekávání dávno předtím, než je daný film nebo seriál možné zhlédnout. Aktivní publika na sociálních sítích pak tyto produkty bleskurychle komentují a tím vytvářejí další síť názorových pozic, vůči nimž se noví diváci mohou vymezovat. Bezprostřední požitek už v mnoha ohledech přestává být tak důležitý a na jeho místo nastupuje potřeba okamžité reflexe. Z jistého pohledu se dá o dnešní éře mluvit jako o době neobyčejně sofistikovaných racio­nalizací a zároveň nebývale plytkých požitků. Současná vlna překomplikovaných a zároveň vypravěčsky nedotažených seriálů je toho dobrým důkazem. Tyto seriály jsou nesrovnatelně chytřejší než Dallas, ale zároveň nám nedávají ani zdaleka takový prostor si je užít.