Příliš těžké hodiny

Román Radky Denemarkové Hodiny z olova, oceněný Magnesií Literou jako kniha loňského roku, už od počátku zaráží vehementním stylem vyprávění. Hned na prvních stránkách je čtenář konfrontován s rozporem mezi popularitou všeho tibetského na Západě a neochotou Západu poskytnout Tibeťanům podporu v jejich boji za nezávislost. Kromě toho román láká na detailní úvahy nejen o čínsko­-tibetských vztazích, ale i o postojích západních zemí k Číně a také na reflexi současné české společnosti.

Rozhodně nemohu říct, že sedm set padesát stránek textu toto očekávání nenaplňuje. Spíš jej přeplňuje, a to ne zrovna šťastným způsobem: skoro každá stránka totiž nabízí hotové postoje a předžvýkané návody k použití. Většinou tyto myšlenky zůstávají na úrovni poznámek z deníku či krátkých sloupků pro nějaký internetový magazín.

Glosy a fráze

Je chvályhodné, že se autorka nebojí pouštět do společenské kritiky. Její alter ego ostatně v textu tvrdí, že „Čínu zná, jde jí jen o esenci této doby a života, (…) text je inspirovaný její zkušeností, hlubší, bolestnější. Není to autobiografický román, chce být obecně lidským podobenstvím.“ Problém však spočívá ve ztvárnění tohoto podobenství. Četné poznámky o zaprodanosti světa Číně nebo o neustále rostoucím konzumu a dalších aktuálních problémech mají blízko k frázím a za nimi zůstává až dojemná autorčina víra ve vlastní text, který jako by měl zachránit minimálně českou a tak trochu i čínskou společnost.

Denemarková se intenzivně snaží nabourávat současné genderové, rodinné a sociální stereotypy, zároveň je ale sama často opakuje, případně vytváří nové, a to i při snaze o ironii: „Stabilitu přináší jenom nacionalistické státy. Zvrhlé umění patří plamenům. Moc patří heterosexuálním bílým mužům, ti ovládají svět.“ Podobné výroky hází čtenáři jako císařovna nevzdělanému davu. Hotové myšlenkové konstrukty se slévají v jeden proud, připomínající projev nabiflovaného studenta prvního ročníku filosofické fakulty, který se mermomocí snaží oslnit profesora tím, že na něj chrlí své znalosti. Do této směsi plné citací se ale zatoulávají i jiná obecná témata, jako je úcta k vlastním dětem, rozdělení rolí mužů a žen nebo otázka moci bezmocných. Ze studentky se tak postupně stává nekompromisní učitelka a z Hodin z olova jakási Rudá knížka pro současnou ztracenou společnost. Čtenáři zůstávají jen dvě možnosti: buď se postaví pod havlovský prapor hledačů pravdy, anebo zůstane na straně tyranů, koboldů a násilníků.

Roli učitelky národa plní Denemarková svědomitě, například když zavádí pojem „hamáčkové světa“ jako symbol sobeckých, nevzdělaných, zaprodaných a neschopných politiků. Osobně doufám, že toto spojení už za nějakých pět až deset let nebude funkční, přestože ho autorka ve svém textu chtěla zvěčnit.

Dávkování Havla

Po úvodních stránkách postupně přicházejí na scénu hlavní postavy – Spisovatelka a její Přítel, Čínská dívka a její Matka, Americká studentka, Programátor, Mimoň a kočky Pomeranč a Mansur. Až na výjimky nemají vlastní jména, jen funkční nálepky psané s velkým písmenem. Jednou z mála skutečně slibných figur je Babička – Programátorova matka, která psychicky terorizuje celé své okolí.

Vedle fikčních postav ale zaplňují román i skutečné historické osobnosti: Božena Němcová, Milan Kundera a samozřejmě i Václav Havel. Ten je zde neustále a cílevědomě posouván na úroveň dalšího hlavního hrdiny, a to nejen kvůli interpretaci jeho eseje Moc bezmocných. Protagonistka označovaná jako Spisovatelka dává Havla číst jiným lidem, mluví o něm, vytváří z něj nový záchytný bod. Všechny pozitivně líčené postavy mají co do činění s Havlem. Čínský disident je v domácím vězení – a co tam dělá? Čte Havlovy eseje. Z Havla se tu stává zaklínadlo, magický lektvar, který zachrání nejen dav bezmocných Evropanů, ale i Číňanů. Podává se ovšem v přesně odměřených dávkách, aby náhodou neuškodil. Milan Kundera naopak představuje logickou samozřejmost a lehkost, jakési neškodné placebo pro každého. Němcová zase vystupuje jako jeden ze symbolů emancipačního hnutí a i dnes upozorňuje na těžkou situaci matek samoživitelek, obzvlášť těch citlivých a s uměleckým nadáním.

Ani Havel ale není zcela nedotknutelný. Kritizovat se ho pokouší Čínská dívka: „svoje úvahy označil za heideggerovské, přitom jenom citoval filosofa Jana Patočku, jenom se obsloužil v jeho myšlenkovém skladu, (…) Patočka je skutečný filosof, Havel celý heideggerovský kontext neznal“. Tato až banální připomínka však vyzní do prázdna. Souboj mezi Havlem a světem začíná být trochu napínavější, když se vypravěčka pustí do kritiky amerického lingvisty Noama Chomského, který podle jejího soudu bere v úvahu jen smrt a myslí si, že život není nic než generativní gramatika. Zřejmě tím reaguje na jeho slavnou návštěvu Prahy, kdy se pustil do kritiky československého disentu – a zároveň ukazuje světu, že zůstává věrná svému šlechetnému učiteli.

Posledním pokusem o útok na Havlovu svatozář je výčitka, že propásl šanci na uzdravení společnosti hned po revoluci. Síla jeho slova tehdy podle vypravěčky selhala nejspíš proto, že zvolil mírnou cestu kompromisu místo radikálního činu pojmenování a potrestaní zločinů minulého režimu. Zde příběh o Havlových selháních končí a znovu se zvedá prapor jeho ctností. Superhrdina dostává další šanci na uzdravení světa a stává se z něj záchranný kruh pro všechny bezmocné.

Mám něco, co on nemá

Vševědoucí vypravěčka se neubrání porovnávání utrápené Spisovatelky s Americkou studentkou, která nic nebere vážně, je samá lehkost a nadšení, což Spisovatelce podle všeho chybí. Protagonistka má ale něco jiného, co jí závidí skoro každá mužská postava. Fráze „ona má něco, co on nemá“ obvykle následuje po jejím kontaktu s opačným pohlavím, ať už prostřednictvím pohledu či doteku; pokaždé je ale akcentováno, že zde není žádný „sexuální podtón“. Je opravdu těžké rozpoznat, zda se jedná o chorobnou potřebu zdůraznění vlastní výjimečnosti, nebo spíš o upozornění na svou sexuální přitažlivost.

Spisovatelka je pravděpodobně nejsmutnější postava románu. Během celého vyprávění se v podstatě neproměňuje, zato se však stává Bohem své vlastní pravdy. Se vší vážnosti na sebe bere roli proroka, mluvčího generace, hlasu rozumu. Těžko se pak odděluje Spisovatelka od vypravěčky. Vševědoucí vypravěč samozřejmě není v dějinách literatury žádná novinka – nejznámější je nejspíš ten z Tolstého Vojny a míru. Tam ale funguje hlavně díky síle příběhu, zatímco zde se osudy postav utápějí v autorčiných myšlenkách.

Velkou úlohu má v románu slovo (psané kupodivu s malým s), a to nejen psané, ale i vyslovené. Je pravda, že bohatý a metaforický jazyk si zaslouží ocenění stejně jako práce s tématy a motivy, jež Denemarková rozvíjela ve starších dílech. V pasážích o násilí navazuje na román Příspěvek k dějinám radosti (2014), přičemž posmutněle připomíná, že se stále řeší problémy viníků, nikoli obětí.

V Hodinách z olova se ale autorka snaží přeložit do jazyka umění všechny své názory a obecné pravdy. Tím, že se román redukuje na funkční prostředek proti lži, násilí, koboldům a hamáčkům světa, nutně podléhá stereotypům a v některých okamžicích trošku připomíná oficiální literaturu padesátých let minulého století. Místo rozkoše z textu nabízí hlavně schémata a glosy.

Autorka je komparatistka.