Příroda bez apokalypsy

Krakovská galerie MOCAK (Museum of Contemporary Art in Krakow) otevřela na konci dubna rozsáhlou mezinárodní výstavu Natura w sztuce. Kurátorský tým ve složení Delfina Jałowik, Maria Anna Potocka a Martyna Sobczyk pro ni vybral tvorbu více než sedmdesáti autorů a koncepci výstavy rozdělil do pěti tematických bloků. Vstupním blokem je Krása: v dílech zde zastoupených se setkáváme s pokusem o komunikaci s přírodou a jejím estetickým rozměrem. Blok Ekologie se přirozeně věnuje zájmu o životní prostředí a Konfrontace pak vyjevuje kolizi, nebo naopak integraci umělce s přírodními silami. Matérie představuje autory inspirované organickými formami, strukturou a materiálem a Symbol zase komentuje prostřednictvím personifikace zvířat vychýlenou psychologii člověka a v posledku celé společnosti.

Kontemplativní reflexe

Současné emocionálně přeexponované téma vztahu člověka a přírody není na výstavě vyhroceno do polohy revolučních nálad ani apokalyptických deprivací. Komplexní ekologie výstavy se naopak nese v duchu neinvazivních reflexí, plujících spíše na vlnách křehkých osobních komentářů než ve formě vyhroceně angažované politiky. Je vlastně příjemné se na okamžik oprostit od alarmující rétoriky, která nyní ovládá veřejný prostor, a jsem přesvědčen, že právě takováto výstava může dostat diváka opět k bližšímu a méně politicky kontaminovanému vztahu člověka k přírodě. Aby ale nedošlo ke zkreslení analytické snahy kurátorů – ve výstavě jsou samozřejmě přítomny i polohy manipulací, pádů do temnoty a environmentálního žalu. Neuzurpují si ale nadvládu. Celkové poselství výstavy, což je pro MOCAK typické, je vedeno snahou odkrýt co nejširší pole přístupů, bez „politické“ dominance jakéhokoli tématu. Projekt dokazuje, že současné vizuální umění je stále silně přitahováno autonomií přírodních forem a tvoří neoddiskutovatelný protipól k dalšímu podstatnému tématu dneš­ka – technologiím.

Výstava je také rozkročena nad širokým polem zastoupených médií – od malby přes sochu, video, fotografii, digitální tisk, materiální koláže až po instalace. Noříme se do velkorysých měřítek instalací, které nás pohlcují svou podmanivou náladou, jako je tomu v díle Dawida Czycze Black Noise (Černý hluk), nebo do mikrosvěta hmyzu či materiál­ních struktur. Instalace amerického umělce Vaughna Bella s názvem Personal Biospheres (Osobní biosféry) nás vtáhnou do nejintimnější blízkosti malé, na chvíli soukromé biosféry, do níž můžeme doslova strčit hlavu a zažít sugestivní přechod z umělého sterilního prostředí galerie do malého vlhkého pralesního pokojíku.

Jak bylo řečeno, drásavá kritika je na výstavě často nahrazována subtilnější rétorikou. Polský umělec Juliusz Kosin v sérii obrazů přemalovává na plátno letecké snímky krajiny, které by mohly být pro nezaujatého diváka na první pohled působivé svou geometrickou a rastrovou strukturou. Evokují téměř formální výstavbu kubistických obrazů. Za touto estetikou se ale skrývá tíživý fakt radikální manipulace krajiny člověkem a jejího vytěžování. Ve stejné místnosti se můžeme zklidnit u „meditačního obrazu“ Evening Sun(Večerní slunce) britské umělkyně Julian Opie. Light box s animací je zastaveným časem prosté bukolické krajiny, v níž jsou zvukově a vizuál­ně zdůrazněny konejšivé přírodní atributy, jako je šumivý zvuk listí ve větru, zpěv ptáků nebo blednoucí světlo zapadajícího slunce.

Zvíře jako věc

Vizuálně i taktilně silný je pak oddíl Konfrontace, v němž dochází k prostupování lidského a animálního. Britská autorka Sarah Lucas na zvětšené fotografii Chicken Knickers (Kuřecí kalhotky) zachycuje pas mladé dívky, jejíž genitálie překrývá syrové vykuchané kuře. Naráží tím nejen na biologickou podstatu člověka, ale především na bizarní fenomén obchodu s panenstvím, které se stává součástí konzumního trhu. Deborah Sengl ve svých hyperrealistických objektech zase posouvá zvířata do lidských pozic, aby tím znásobila kritiku člověka. Asi nejpůsobivějším je její figurální objekt All You Can Loose (Všechno, co můžeš ztratit), hyperrealistická figura s prasečí hlavou ve sportovním outfitu, posazená na rotopedu. Sengl tak radikalizuje obraz hypertrofovaného konzumerismu západního světa, který se utápí v pažravé neukojitelnosti a zároveň v povrchní touze po dokonalé tělesné kráse. Ania Kanicka ve svých objektech Polar Bear, Grizzly Bear ve formě zvětšené dětské hračky a křesla naráží na povětšinou zautomatizovaný společenský fakt, že zvířata převedená do plyšových hraček (případně i lodiček, nafukovacích lehátek nebo pouťových kolotočů) jsou vlastně archetypální manifestací nadvlády člověka­-lovce nad zvířecí říší a předstupněm všech pozdějších fetišů v podobě koberců ze zvířecích kůží, krokodýlích kabelek nebo peněženek. Jde tedy o nadřazený vztah ke zvířeti jako k věci, s níž můžeme svévolně nakládat a využívat ji pro dekorace a užitkové předměty všeho druhu.

Esteticky působivý je i tematický rámec nazvaný Matérie. V něm je strukturální a materiální charakter přírodních forem prezentován jako inspirativní předloha umění. Fascinaci strukturami mořských vln převádí do obrazů polská malířka Justyna Smoleń. Umělecká dvojice Tatiana Czekalska a Leszek Golec vystavuje v expozici dvě dřevěné sochy svatého Františka od neznámého barokního sochaře. Obě jsou ve své fyziognomické celistvosti narušeny natolik, že se stávají spíše torzální strukturou rozpadajícího se dřeva. Proces dalšího rozkladu byl ale umělci zastaven. Narušené dřevěné sochy tedy mohou posloužit jako demonstrace ústředního barokního motivu – pomíjivosti života. V důsledku před sebou vidíme dialog člověka­-řezbáře a brouka­-červotoče, kterým bylo oběma dovoleno podílet se na intervenci do kusu dřeva.

Jak vyplývá i z úvodního kurátorského textu, odráží výstava obě zásadní polohy vztahu člověka a přírody. Tedy nadřazenost člověka vůči přírodě, manipulaci a kořistnické vytěžování jejího potenciálu, ale i vystřízlivění, sebereflexi, smutek a boj za obnovení rovnováhy. Budoucnost ekologických vztahů člověka a přírody visí na vlásku a je otázka, zda převládne proces nekontrolované konzumace planety, anebo demokratizace všech planetárních vztahů a zabrzdění choutek přehřátého kapitalismu.

Autor je kurátor.