Jako by se blížila nějaká apokalypsa. Každou chvíli někdo s kolárkem, frčkami, mocným vousem či jiným znakem autority zvěstuje, že někdo, nějací cizí lidé přijdou do té naší zahrádky, všechno sežerou, děti seberou, promění jim pohlaví, a navíc se přestanou vyrábět auta. Když se proti tomu jiní ozvou, dotyčný se může ohradit, že to všechno říkal v profetickém nadšení, prorockým hlasem. Prý se musí přehánět, aby se publikum probralo. Oni to ti proroci tak nemyslí, se vším tím strachem a nenávistí. Oni jsou to vlastně docela milí, otevření lidé…
Možná. Starozákonní proroci, u nichž tito mluvčí hledají oporu, ovšem sklonem k přehánění zrovna neprosluli. Když už před něčím varovali, šlo obvykle nejen o nějaké společenské proměny, mezilidské rozmíšky, ale o otřes samotné skutečnosti jakožto něčeho pohodlně popsaného a čitelného. Hrozívali intervencí „Hospodina zástupů“ jakožto síly, před kterou všechny lidské mohutnosti nutně kapitulují. Varují před nahrazením zabydlené reality nějakým „reálem“ (Lacanovým nebo Škrobovým, ono to vyjde nastejno). Blíží se cosi strašného; šílený děs hrdinů povídek H. P. Lovecrafta, kteří se setkali s nějakým strašným tajemstvím vesmíru, má v sobě něco z rozpoložení starozákonních proroků.
Jaké rysy má tento „prorocký hlas“ tváří v tvář hrůze? Odpověď se najde třeba v jedné drobničce na konci Starého zákona, v knize jistého Sofonjáše. Ten je jedním z takzvaných malých proroků, v jeho stručném textu však ve srovnání s těmi velkými prakticky nic nechybí. Po velmi ostrém slovu o blížícím se soudu, tedy o oné hrůze, která se valí na svět (na celý svět, nejen na Jeruzalém, to Sofonjáš několikrát zdůrazní), následuje výzva k pokání a pak ujištění o možnosti spásy. Tři základní prvky prorockých řečí ve třech kapitolách – a hotovo. I tato stručná zvěst nicméně sahá k básnickému jazyku, rozeznívá se ozvěnami permutovaných hlásek, jak je to ve starozákonní poezii obvyklé. Na význačných důležitých místech obvykle z permutací něco zasviští či zafičí. Již prorokovo jméno – cefanjá – zní jako poryv větru mezi domy, když se chopí nějakých rozvrzaných dveří, cloumá jimi, dveře skřípou v pantech a my jen čekáme na ránu (a třeba výkřik nebo tříštění skla). Na začátku, ve slově o soudu, vchází Hospodin do děje jako žnec. Sklízí opět svištivě, slovesem asafa. Ostří srpu létá nad hlavami posluchačů. O něco níže se dozvídáme, že takto sklizeni mají být především ti, „kteří v srdci říkají: Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého“, takoví „vystavějí domy, a nebudou v nich bydlet, vysázejí vinice, a vína z nich neokusí“, právě proto, že jsou k věcem mimo svou zabydlenou realitu slepí a Hospodina, toho, který přichází zvenčí, považují za bezmocného. Jejich svět se proto rozpadne a každá sykavka nebo hláska ef jim to připomínají.
Sofonjášovo proroctví se stalo základem pro oblíbenou latinskou sekvenci Dies irae, odedávna součást katolického rekviem. Přijde „den hněvu, onen den“ a celý svět se obrátí na popel daný větru k rozvátí, se vším a se všemi, kteří jsou si navzájem v ohrožení a zániku dokonale rovni, s tím vousatý prorok nic moc nenadělá. Prorocký hlas praskající pod náporem pak najednou zahovoří o záchraně – ne pro autoritativní figury hovořící spatra, ale pro „utištěný, nuzný lid“. K užití prorockého hlasu v tom původním kontextu naší slavné židokřesťanské civilizace patří i tato pointa, tak pozor.
A příště už přijde na řadu něco světského, slibuju.