Utkat se s minulostí

Když v roce 1960 přicestoval laureát Nobelovy ceny za literaturu 2017 Kazuo Ishiguro s rodiči a starší sestrou z Nagasaki do anglického hrabství Surrey, bylo mu šest let. Za dvaadvacet let vydal svůj debut Vybledlá krajina s kopci (A Pale View of Hills 1982). Jednou z linií knihy jsou úskalí, jimž je nutné při takovém stěhování čelit. Ačkoliv sám Ishiguro v rozhovorech popisuje onu rodinnou událost jako víceméně bezproblémovou, téma se objevuje jak v debutu, tak v druhém románu Malíř pomíjivého světa (1986, česky 2018). Ishiguro, který bývá generačně řazen do skupiny anglicky píšících autorů cizího původu, jako jsou Salman Rushdie nebo Hanif Kureishi, se však nevěnuje zobrazení života cizince v nové zemi. Jeho zaměření cílí do nitra jedince, na to, co si z bývalé vlasti nese s sebou, čeho se touží zbavit a jak dokáže být sám k sobě upřímný.

Nespolehlivé vyprávění

Vybledlá krajina s kopci, to je doslova jeden ze střípků vzpomínek, které si uchovala vypravěčka Ecuko na okolí Nagasaki, jež se pomalu vzpamatovávalo z jaderné katastrofy. Děj románu se odehrává ve dvou střídajících se časových liniích. Ovdovělá Ecuko žije na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století v malém anglickém městě. Druhá, rozsáhlejší část je retrospektivní. Ecuko v ní vzpomíná na období před narozením první dcery, soužití s prvním – japonským – manželem, návštěvu jejího tchána a především přátelství se Sačiko, cílevědomou svobodnou ženou, a její nevyzpytatelnou desetiletou dcerou Mariko.

Fikční svět zasazený do minulosti lze dále rozdělit na čas trávený se Sačiko a čas v domácnosti, neboť Ecuko zde vystupuje poněkud odlišně. Ve společnosti muže je poddajná a projevuje se jen pramálo, tchán Ogata, který ji zjevně zná déle než manžel, si ji dobírá a ona jeho. Poznámky o jejích dřívějších zájmech a přáních nenápadně vrhají na protagonistku jiné světlo, než v jakém se snaží ukazovat. K Sačiko a Mariko přistupuje až staropanensky přísně; navzdory tomu, že je nastávající matkou, s nimi jedná, jako by byla zodpovědnější než samotná Sačiko. S jistou rezervovaností hodnotí známost Sačiko s Američanem Frankem, jemuž žena stále věří, že je s dcerou vezme do své vlasti, i nezvedenost Mariko, její útěky a zarputilost.

Alespoň letmý popis postav je pro interpretaci románu potřebný, neboť Ishiguro využívá několikeré zrcadlení. Osud Sačiko je nepovedenou kopií osudu samotné Ecuko, jež nakonec z Japonska s dcerou a britským manželem skutečně odjela. Byť jsou podobnosti umocňovány opakujícími se motivy, Ecuko si jich není vědoma, jako by mezi přítomností a minulostí existovala neprostupná zeď. Hlavní hrdinka sama několikrát proklamuje svou vypravěčskou nespolehlivost, ale jindy tvrdí, že si věci vybavuje živě, líčí šum v rákosí či míru světla. Není to jen Sačiko, kdo klame sám sebe, ale i Ecuko – proč vlastně opustila svého muže a jak se s dcerou dostaly do Japonska? Jak to, že odešla s Britem, přestože řekla Sačiko, že anglicky vůbec nemluví? Zdá se, že období, o němž hovoří, je vybráno záměrně. Jde totiž o čas ohraničený dvěma traumaty, o nichž lze už jen mlčet.

Ishiguro pracuje s nespolehlivostí postav a vypravěče v podstatě v každém ze svých sedmi románů, v některých z nich pak i s nespolehlivostí žánrových konvencí. To, co se zpočátku jeví jako rodinné drama, postupně získává temnější nádech. Objevují se motivy zavražděných dětí, podivné ženy, jež údajně sleduje Mariko, a provazu, který Ecuko třímá v rukou. Ecuko stále častěji odchází po setmění hledat dceru své sousedky a je očividné, že hranice mezi realitou a hororovou zápletkou se stírají. Ačkoliv je linie se Sačiko jen jednou ze tří, záhy získává klíčový význam. Tvoří jakousi projekci viny a žalu, který se v Ecuko skrývá a jejž není schopna pojmenovat přímo. Třebaže Ecuko několikrát odbude minulost s tím, že nemá smysl se vracet, celý text jejímu tvrzení odporuje. Ukazuje, nakolik je třeba se s minulostí utkat.

Traumata a sebeklam

V tomto smyslu lze číst i kapitoly, které zachycují skrze postavu tchána a exmanžela bývalé společenské poměry v Japonsku. Pan Ogata je v mnohém dvojníkem protagonisty Ona z knihy Malíř pomíjivého světa. Je učitelem ve výslužbě a nezpochybňuje nic z toho, co bylo zvykem v době jeho slávy. Jeho konfrontace s bývalým chráněncem, který se k němu názorově otočil zády, ukazuje rozpolcenost japonské společnosti. Touha zbavit se tradičních zvyklostí byla spěšně, ač ne vždy úspěšně naplněna příklonem k americkým modelům chování. Pan Ogata budí dojem velkorysého, lehce sebestředného patriarchy, ale s větší nevolí přijme, že žena volí odlišně od svého manžela, než to, že je za své jednání potrestána výpraskem golfovou holí. Tato společenská linka je však ve srovnání s osobním příběhem vypravěčky méně propracovaná a ideje jsou předkládány až příliš explicitně.

Jak bylo řečeno, uzlovými body Vybledlé krajiny s kopci jsou dvě traumata, o nichž se v podstatě nikdy nehovoří přímo. Nejsilnější na této knize je, jak se skrze poklidné vyprávění derou na povrch a v jak mysteriózní obrazy se dokážou proměnit. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že Kazuo Ishiguro píše celý život jednu knihu tematizující nespolehlivost lidského vzpomínání a sebeklam, jeho romány jsou dokladem, že společnou myšlenku lze funkčně a nepředvídatelně uchopit v závislosti na žánrové formě.

Autorka je anglistka.