V zemi bůžků

Elf Jan Ušatý měl vážnou potíž. Zdály se mu mizerné sny, plytké a fádní, se kterými by se nesvěřil ani vrbě. Nesnáz měl i se svými názory: byly příliš lidské, a že si za nimi stál, nijak obzvlášť se neodlišovaly a ztrácely každým dnem svoji pestrobarevnou atraktivitu. Tmavly, pozbývaly šarmu i lesku, chutí se podobaly přežvýkanému dřevitému troudu a byl div, když se u nich na tržišti názorů ještě někdo zastavil, potěžkal je, obhlédl, počechral a prozkoušel, než je zase ledabyle odložil k ostatním do nepřehledné změti na pultu pod stánkem, kterému jste museli hodně fandit, aby se nezhroutil při prvním poryvu růžového jitřního vánku, jenž volá elfský lid z houští k lidskému kmeni, by se s ním družil a spřádal rozličné kratochvilky neurvalých vzorů.

Potíž měl i se svojí sbírkou účtenek; všechny součty byly bezchybné. Kontroloval účet z večerky odnaproti, autobusovou jízdenku i vlakovou ze Severozápadní dráhy, potvrzení o dobití kreditu, vyúčtování z Podmokelské umělecké kavárny i z hokynářství – nic. Všechna čísílka souhlasila do mrtě a potměšile naň pomrkávala svými mezisoučty.

Přitom si neměl nač stěžovat. Žil v honosném elfském sídle, obklopeném zahradou s růžovým sadem a hájem slivoní, se sousedy usměvavě měnil výpěstky, pořádal hlemýždí hody ze samosběru a přes plot mával výhrůžně na kolemjdoucí omšelými hráběmi, tvář zkrabatělou fantastickými grimasami do nevídaných ornamentů mrazných květů na okenní tabulce. Sbíral také vratné pivní flašky na refýži, když ho nikdo neviděl, že mu to připadalo elfsky nedůstojné – sice to udělal jenom dvakrát, ale už mu to stačilo k zařazení do rejstříku libůstek, jímž se zaobíral rozkošnicky při usínání. Jedné pozdní noci však jeho cesta do snů změnila se k nepoznání, libosad proměnil se v divou běsůplnou poušť, což v důsledku pro elfa Jana Ušatého značilo návštěvu pokoutního léčitele, jenž mu předepsal volně přístupný isopolythanax na nervy ztrýzněné nicneděláním a pustými spekulacemi. Jeho potíž spočívala v tom, že se lišil rád od ostatních elfů. Ti obvykle něco přes den dělali, večer naskákali na svoje ženušky, zahýbali zadnicemi a spali potom spokojeně až do budíčku. Elfa Jana Ušatého však stereotyp trýznil. Jednou za rok proto uspořádal hostinu pro sousedy, bezdíky, tuláky, pocestné, krajánky a kolemjdoucí. Sám pro sebe tomu říkal Den otevřených dveří u elfa Jana Ušatého, což bylo též psáno na plakátcích, které vylepoval v okolí. Navařil kupu špaget s cibulí, česnekem a olejem v palčivém octovém nálevu jak pro štěrkaře z kamenolomu, připravil poháry, načepoval sud chladivé vody z kohoutku a čekal. Byly roky, kdy nikdo nepřišel, a potom všechno musel dojíst sám, protože jídlo zásadně nevyhazoval. Ale dvakrát přišla sousedka, se kterou měnil pravidelně každý podzim košík ořechů za mísu švestek. Znal ji už odmala, jednou se zdálo, že se s ní ožení. Možná se to i stalo, ale už si nevzpomínal, elfové a bozi žijí dlouho, déle než lidé; pamatují si dobu, kdy byly skály mladé, lesy divoké a husté, řeky zpěněné slapy a oblohou táhla nekonečná stáda mraků – ale svoje vztahy si obvykle nepamatují. Ovšem i s dobročinnými mejdánky musel elf Jan Ušatý jednou skončit, protože si nešťastnou náhodou spláchnul do záchodu zubní protézu a pojišťovna mu odmítla proplatit novou, náhradní a stejně tak dobře kousavou.

 

***

Bydlíme vedle ořešákového sadu, který mojí rodině před lety znárodnila strana s vládou. Za ním bydlí mladý Papaláš, odpočívá ve stínu rozložitých stromů a na podzim se cpe sladkými plody jako hraboš. Starý Papaláš tam kdysi koupil chalupu po sedlácích, které jeho strana s vládou vystěhovaly někam do neznáma, zaplatil za ni směšnou cenu, jakou probendíte při posezení s přáteli v hospůdce, a teď v té pastoušce sedí jeho synátor u krbu a klimbá.

Když polena v krbu dohořela, Papaláš se probudil s brněním v hlavě. V jeho mozku se uhnízdily choré myšlenky, že vůči němu propuklo spiknutí výrobců mobilních telefonů, kteří mu do přístroje předem nahráli textové zprávy a hovory, aby z něj vyloudili citlivé informace a mohli jím nenuceně manipulovat. Najali si též armádu trollů, kteří jeho pracovní papalášský web cíleně bombardovali rafinovanými dotazy, maskovanými jako prostinké otázečky rozvrkočených lyceistek. Za­úpěl při vzpomínce, co při včerejší chlastanici vyváděl, jak běsnil pod obrazem zesnulého mocnáře a přikrýval se hromadou hospodských židlí za řečnickým pódiem, a když si vzpomněl, že očekává pracovně­-zdvořilostní návštěvu elfa Jana Ušatého, zaúpěl zas. Těšil se, že prozevluje zbytek dne u okna s výhledem na silnici a bude hlídat příjezdy a odjezdy sousedů v chalupnické osadě. Vyhlídka na besídku s Ušatým pro něj znamenala muka i výzvu k sebezapření. Přemohl se však a zatelefonoval do escortu pro cikána s cimbálem, aby měl hudbu k poradě – a juž přijel na velocipedu cikán s futrálem, odhodil vozidlo do záhonu pivoněk, vybalil před chalupou instrumentum, položil jej na zahradní sud a spustil šílené variace, ze kterých šel rozum kolem do vývrtky – a juž se zjevila roztlemená tvář elfa Jana Ušatého s účesem à la traktorista, a než se Papaláš nadál, besídka začala.

Hlavním bodem programu byla stodola, její rekonstrukce a přestavba. Ona stavba byla spíše než stodola seník, případně seníček z prken aneb kolna, pro zachování důstojného rázu jednání dostal však objekt jednoznačné přízvisko „stodola“, čímž bylo podmínkám k dorozumění učiněno zadost. Dalším bodem programu byl slavnostní pochod císařských otroků ověnčených špagetami k příležitosti otevření nové noclehárny, spojený s lidovou veselicí, jubilejním výtočem piva, tancovačkou v hájku, schovávanou a večerním ohňostrojem, jejž povede dělmistr Kušner z istrijského Charvátska.

Příští den pokračoval sváteční program tradiční pochodovou manifestací „Na Hrad!“, spojenou s přehlídkou dorostenek a večerním šramlem k tanci a poslechu v místní hospodě. Do role slabomyslného pretendenta­-lžidimitrije se opět sám pasoval Papaláš, který nesl v čele žlutou fangli na žerdi a vyhazoval paralyticky nohy ze všech nejvýš za nadšených ovací svých nohsledů. Mával přitom praporem s vehementními rozmachy, až jeho trabantům odletovaly lorňony a rádiovky na chodník. Večer byl zakončen všelidovou aristokratickou veselicí s jitrnicemi, chlupatými knedlemi se zelím a pivem. Nazítří byl den odpočinku, lidé pospávali a vymačkávali slepáky. Děvčata ovšem nelenila, seděla na mezi a vyšívala patchworky s tématem návratu monarchie do každé rodiny a pod každý krov krásných vlastí našich.

Ale ráno začalo další kolo merendy: procesí morousů k uctění památky jihomoravského poety – estetika Ivana Martina Morouse. Literární věda jej znala pod jiným jménem, ale to jeho vyznavačům nevadilo a roduvěrně jej nazývali po svém. Každý nafasoval jedno semínko dýně, které potom směl kdekoliv zasadit na památku génia. Samozřejmě, že mezi účastníky byli tací, kteří nevěděli, kdo jsou, proč a kam jdou. Ti vedli procesí svými nezbádanými cestami vstříc zázrakům osudu a bylo v tom jistě rámě prozřetelnosti, že k večeru došli do cíle.

Že byl Papaláš bašibozuk s akademickým titulem, v důsledcích znamenalo, že se nedal rušit od jídla žádným příchozím, denuncianty, petenty, kverulanty, potažmo čeládkou, již očekával, že k němu bude každodenně chodit, ale která k němu přesto nenacházela cestu. Jediný, koho byl ochoten přijmout i při polévce, byl elf Jan Ušatý s plechovými slechy, kterými toužil zachytit každý šelest. Papalášův legendárně monumentální otec byl mozkový chirurg. Vyměnil mnoha nomenklaturním lidem z politiky, energetiky, průmyslu, sportu, kultury a obchodu mozky. K jeho cti třeba poznamenat, že nedělal rozdílů: do vyprázdněných kotrb dodával orgány myšlení z různých zdrojů, a ponejvíce lidské. Bral ze zásobáren piteven a kabinetů kuriozit – motorkáři, fetky, popravení, padlí vojáci a civilisté od roku 1914 po současnost – a co jich bylo! –, ti všichni, pokud byli zachováni ve formalínu či mrazničce, dostali novou možnost pokračovat v alotriích. Měl se svojí metodou úspěch. Ověřil ji nejprve na rodinných příslušnících. Svůj mozek dal ženě, její mozek mladšímu synovi, jeho mozek starší dceři, její mozek nejmladšímu synovi a od něj si vzal mozek pro svou potřebu. Byl to fofr, měl přitom obavy, aby někoho nevynechal, ale stihnul všechno v limitu a nic nebránilo rozvoji v oboru, jímž hodlal ohromit veřejnost i znalce. Začal si potom klást otázky, jak by to vypadalo, kdyby se řízek balil do dvoj­­obalu místo trojobalu, a podobně. Ve svojí činorodosti neustal a ve volném čase věnoval se skládání anket na rozmanitá témata, jejichž výčet je nad možnosti tohoto prozaického útvaru s literárními ambicemi.

Měl pouze jednu životní potíž. Vždy, když vycházel z bytu a hnal se na ulici, někoho potkal ve dveřích; v kanceláři pokaždé někdo mluvil, když vstoupil a četl knihu, kterou si potřeboval nastudovat, a když šel do bufetu, strávník před ním si zaručeně poručil jídlo, na které měl chuť. Protože nevěděl, zda je on přívažkem svého mozku, anebo jeho mozek patří k původnímu nositeli, rezignovaně se poddal záhadné synchronicitě ve svém žití.

Jeho žena byla zvláštní. Pocházela z rodiny českokrumlovského ředitele pitevny a přišla na svět víceméně náhodou. Otec ji počal s ještě teplou, čerstvě vybouranou stařenou, kterou uložili do sekce „beznadějných případů“. Když ji oplodněnou pohřbili, začala v těsné rakvici procitat a volat o pomoc. Její žalostné naříkání zpod rovu zaslechnul hřbitovní noční hlídač, který zbuntoval pomoc a vyprostil s četou hrobařů nešťastnici z hrobové jámy ještě té deštivé noci. V určeném čase povila stařena dcerušku a dala jí jméno Mandragora podle názvu věhlasného jazzového klubu v Praze, kde se scházeli různí týpci. Ach, kdyby tenkrát jenom tušila, co ji čeká, až potká svého manžela! Stará cikánka Papalášovi kdysi na umývárně nonstopu věštila, že začne tam, kde jiní končí. A opravdu: stal se obchodníkem s použitými telefony, v důchodovém věku vydal sbírečku epigonských veršosloví a oženil se s Mandragorou, která promovala hnedle dvakrát a stále si přibírala vzdělávací kursy v maniakální fobii z promarněného volného času a mozkové kapacity. Samozřejmě též vyšívala patchworky na různá témata, třeba Návrat Kublajchánův, Hunové ve Volyni anebo Příjezd trhovců s marcipánem, a měla s nimi v nenáročném příbuzenstvu celkem úspěch.

Jeho žena tatařínka

tancovala ráda

jednou se jí noha smekla

posrala mu záda

 

Ale co je to pro nás, kterým lékař přikázal pít jednu deci vína po snídani, jednu před obědem a druhou po, večer dopít a při kouření nevyfukovat nosem? Nastal krásný den, kdy mu ji odvedl Kapitán Morgiáš s rudozlatým kloboukem na ebenově černé šňůrce, měli spolu spousty dětí a žili šťastně drahný čas. Mandragora jaksepatří rozkvetla do krásy: podobala se slavnému černohorskému přeborníkovi Ahmadulinovi Vzpěračovićovi, vykrmenému chlebem z diskontu, točeným salámem s cibulí a levným pivem, pokud by si nechal narůst mařenu až ke kolenům, zamotal ji do dredů a do nich vpletl kosti, tužky, korálky, klacíky, petky, všechno, co přináší kalný říční proud. Měla prý jedinou slabost: omdlévala, když spatřila myš. Elfové však jsou pořád ti samí křupani od počátku světa, ti se nezměnili v ničem a platilo to i o Janovi Ušatém. Vystudoval střední baráčnickou školu a pokračoval na chalupnické univerzitě, kde studia zdárně zakončil státnicemi. Jako baráčník­-chalupník měl všude dveře otevřené a mohl si vybírat z nabídky zaměstnání; coby zdatný radioamatér si jednou vyrobil krystalku z brambory, připínáčku a mrtvé můry, a když nasadil sluchátka, zachytil právě rozhlasové vysílání pořadu Stránky na další dobrou noc, kde zrovna hlasatel nevtíravým témbrem vyprávěl srdceryvnou romanci Remoro a Ju­-li od hongkongského autora, v níž by bujný rozmach lásky zastínila smrt sirá, milenci v květu mládí klesnuli do náruči hrobu, takového syžetu v romanci té není. Remoro je muž ozdobený neduhy a zkrušený šedinami, jak naň povolal biřic Čas, rozšafný, až moudrý zkušeností, pošetilý, až hloupý zvědavostí, a bylo by jej možno nazvat i rozumbradou pro spekulace, jimiž se planě zabývá – krátce: zralý muž, opesalý i lahodně zamřelý co zavináč v octovém nálevu se zeleninou, hrozný v krutosti a přímý v lásce a velkorysý v odpouštění tak, že jeho protivníci padají v prach sami sebou bez přičinění. Ju­-li pak jest věčnou dívkou a o jejím věku nelze co říci, když legitimaci kamsi odložila.

Remoro vstupoval i na jeviště světa ochotně, chtivě co bonviván­-despota a nadit v kostýmu veronského či jakého vévody ochotně lámal srdce žen. Procházelo mu to dlouho stejně jako jeho Ju­-li.

Ale i na ně jednou došla řada, navzdory diktátu matriky se do sebe zamilovali a jejich láska byla naplněna. Zatímco jiní chtěli žití nové a zdravé, oni toužili žít postaru a stejně, jako by již cítili ve vzduchu životní retrostyl. Sbírali tyče všeho druhu a materiálů a měli jich plný vigvam. Tyče… když nevíte, co počít s volným časem, pusťte se do sběru tyčí. Stačí k tomu nůž a pilka. Tyčí je všude dost a nikdy nevíte, k čemu se taková tyč může hodit. Dřevaři těží v lesích tyče ve velkém, Remoro a Ju­-li sbírali tyče výhradně ke svým potřebám. Z tyčí skládali konstrukce, anebo je stahovali motouzy do svazků a odkládali na hromadu. Některé tyče rovnali na skříň, aby se na ně prášilo. Jejich dcera se ve skutečnosti jmenovala Mřozová. Bylo to její tajné jméno, známé jenom zasvěcencům, kteří s ní mlčky sdíleli tajemství tyčí. Zasvěcení mysteriálové se rekrutovali z různých vrstev společnosti – jak spodiny, tak docentů literatury, gramatiků, scholastiků a jiných kandidátů věd, co jich jenom po světě běhá; ti všichni sloužili přeludu existence a jako správní obrozenci dupali po díle svých předchůdců a v obrazoboreckém nadšení jej cpali do kamen.

Dalším kamarádem Remora byl Futerna, provozovatel nočního klubu Hustilka. O tom člověku není mnoho co říci, snad jenom, že jeho bývalý přítel Kulerán byl expertem na starověké starožitnosti, což není tak snadné, protože jich není mnoho a většinou na nich jejich starožitnost není poznat; podobají se omlácenému květináči, bo značně oprýskanému překrslému trpaslíkovi na skalku, a takových věcí jsou plné bufety se suvenýry v dostatečném počtu a levně.

Všichni ti lidé, o nichž tu s různou mírou zdařilosti vyprávím, byli nesmírně ­divní. Když jsem zrána vyšel na náves natírat plot, z krámku se linula thajská hudba jako z pohádky. Jeden chlapík, co si kupoval housky a salám ke svačině do práce, měl totiž v batohu zapnutý magnetofon, aby se mu zvesela vykračovalo a zároveň tak obšťastňoval kolemjdoucí exotickými melodiemi. Když mě spatřil natírat latě, přiběhnul a začal mi nabízet koberce a krytiny. Měl jich na skladě myriády, že by s nimi vybavil bambilióny paláců a galaxie velkoměst: na zahradu koberec travní, do kanclíku zátěžový, střižený, na filcovém podkladu a pěkně široký; krytiny vinylové, pestré i fádní, mnoha vzorů, nač jen si vzpomenout lze v našem koridoru současného života.

 

Přeludy a echa

 

papaláši papaláši

 

papaláši papaláši

zhasni stíny na lampáši

jsou to vaši

vaši naši

 

papaláši když máš kaši

my jsme vaši vy jste Laši

s rudým třapcem na palaši

potěší tě karabaši

 

papaláši sestry braši

kšandu mají na kamaši

za kočárem když se práší

papaláši lampáš zháší

 

papaláši synu paši

odpočiň si na salaši

ukonejší mysl v spraši

k večeři si zchystej haši

 

papaláši u Domaši

udí se tví paprikáši

na kolibě strýčka Saši

vítr chutě porozpráší

 

papaláši znám tě v kvaši

malovaném na potaši

když pažity raší v Aši

papaláši křivdy snáší

 

papaláši papaláši

v Olomouci rum vás plaši

jako správní kulihraši

vzhůru na pouť do Bendbaši!

 

papaláši papaláši

povznáší tě že jsi starší?

byl jsi mladší teď jseš plašší

zas je ale život snazší

 

papaláši papaláši

noc útěchu nepřináší

duchové tě v šeru straší

pod rubáši při guláši

 

papaláši tamburaši

jak valaši při čardáši

vyprávějí o primáši

jak ho balí v griliáši

 

papaláši mikuláši

mišmaš dárků poroznáší

poděkujte mecenáši

v hastroši se k mrakům vznáší

 

 

kverulanti kverulanti

 

kverulanti kverulanti

jednou tam a pak zas anti

 

kverulanti kverulanti

to jsme my a taky tamti

my jsme naši furianti

 

kverulanti kverulanti

ve vlastních snech exulanti

vnitřních vizí projektanti

 

kverulanti kverulanti

premiantů okupanti

tramtarášů diletanti

 

kverulanti kverulanti

někdy pro a jindy anti

 

honimíři honimíři

 

honimíři honimíři

šerem víří brutopýři

šeří výři na talíři

usedají ve 03.04

 

honimíři honimíři

flibustýrů bukanýři

mušketami směle míří

hned se smíří a zas hýří

 

honimíři honimíří

štíři chmýří v škapulíři

dycinky vás rozčepýří

luzné zjevy ve vikýři

 

 

chalupníci chalupníci

 

chalupníci chalupníci

už jste byli na Měsíci?

sklízejí tam hutnou píci

kombajnérů čilí psíci

 

chalupníci chalupníci

bývali jste družstevníci

nyní zas co soukromníci

prožíváte fujavici

 

 

filistři filistři

 

filistři filistři

vy jste bystří!

bystřejší než kanystři

 

filistři filistři

buďte naši střelmistři

někdy vás je tři sta tři

buď se zapři, nebo tři

 

 

bramarbasi bramarbasi

 

bramarbasi bramarbasi

ukažte nám světa krásy

zda jsou dírky pod ocasy

zdali hlavám rostou vlasy

 

bramarbasi bramarbasi

nám to není jedno asi

chraňte vody lesy krasy

dostanete lidu hlasy

 

bramarbasi bramarbasi

začínají bujné časy

noc má svoje stříbrojasy

konipasy s kostitřasy

spolehněte na fantasy

v roli rostou zlaté klasy