„Jaký je z hlediska etiky rozdíl mezi tím, že si při asistované reprodukci vyberou rodiče embryo s nejvyšším IQ, a umístěním dítěte do soukromé výběrové školy?“ ptá se podle deníku The Guardian profesor Simon Fishel, jeden z globálních pionýrů asistované reprodukce a zakladatel britské skupiny soukromých klinik Care fertility. Jeho řečnická otázka, na kterou si odpovídá v tom smyslu, že žádný podstatný rozdíl nevidí, se nedávno objevila v článku, jenž vysvětluje, že do deseti let budou pravděpodobně lékaři schopni dát na základě genetického rozboru budoucím rodičům informaci o výši inteligence jejich potenciálních potomků.
Fishelovi můžeme dát za pravdu v tom, že z mnoha hledisek vykazují současné a budoucí zásahy do lidského genomu vskutku silnou kontinuitu s řadou dalších praktik, které jsou běžnou součástí dnešních nejen západních společností a jeví se jako jejich „logické“ vyústění. Výběr „inteligentnějšího embrya“ navazuje nejen na praktiky „šlechtění“ dětí v soukromých školách, ale třeba i na výběrové „zanedbávání“ novorozenců, vedoucí ke smrti těch méně „vitálních“, v deprivovaných komunitách, které popsala například sociální antropoložka Nancy Scheper-Hughes ve své knize Death without Weeping: The Violence of Everyday Life in Brazil (Smrt bez slz. Násilí každodenního života v Brazílii, 1993). Genetická terapie v lékařství – třeba terapie spinální svalové atrofie firmy Novartis, nedávno schválená americkou Federální lékovou agenturou, jejíž jednorázová aplikace vyjde na více než dva miliony amerických dolarů – navazuje na expertní postupy a náhledy konvenční západní medicíny zaměřené přednostně na tělesnou stránku nemocí. A odvíjí se i ve stejné logice politické ekonomie globálního farmaceutického průmyslu, který cílí především na profitabilní segmenty péče spíše než na ty z globálního pohledu nejpotřebnější (včetně například vývoje nových antibiotik). Dnes široce rozšířené genetické úpravy plodin (sója, kukuřice, bavlna) zase navazují na postupy intenzivního, vysoce chemizovaného zemědělství, které v desetiletích po druhé světové válce začalo – jak dnes bolestně a naléhavě zjišťujeme – decimovat půdu a krajinu, a to nejen v Česku a Evropě, ale s přispěním vlád, korporací a někdy i nevládních organizací z globálního Severu také ve třetím světě.
Kontinuity mezi těmito praktikami, které zastánci genetických úprav využívají jako argument pro jejich (a na svoji) podporu, jsou proto často tím, co by nás naopak mělo znepokojovat. Genetické úpravy (lidské či jiné DNA) mohou být součástí řešení některých současných problémů a starostí lidstva, mohou ale také naopak vést k prohlubování napětí a rozvratů. Genetické vědění a metody jsou sice relativně nové, v mnoha ohledech se ale můžeme – a musíme – z řady dnes známých souvislostí poučit.
Postupy moderního zemědělství a medicíny, jejichž „plody“ dnes sklízíme, nám především ukazují, že kromě plánovaných a předvídatelných efektů přinášejí nové technologie i mnoho nezamýšlených důsledků. Ty se objeví v dlouhodobější perspektivě, často na nečekaných místech, jsou systémové a komplexní. Dávají nám dvě důležité lekce. Za prvé je třeba důsledně nastavit systémové mechanismy a „čidla“, která budou připravena registrovat a brát vážně signály o vynořujících se problematických efektech. Mezi taková čidla přitom nepatří jen odborné audity a hodnocení, ale také občanská expertiza, zkušenosti uživatelů a pacientů, běžných „profesionálů“, obyvatel konkrétních dotčených míst. Musíme být k technologiím systémově podezřívavější. Za druhé nesmíme sázet na jednu, „tu pravou“ technologickou trajektorii (tak jako jsme v energetické oblasti příliš dlouho spoléhali na fosilní paliva nebo v lidské a veterinární medicíně na užívání antibiotik). Naopak je třeba pěstovat technologickou pluralitu, která vyvažuje účinky, rozbíjí tržní monopoly a může být relativně rychlým zdrojem záložních řešení.
Dalším zásadním aspektem celé věci je vztah biologických a sociálně-ekonomických nerovností. Genetické postupy mají ohromný potenciál k tomu, že povedou k propisování existujících sociálně-ekonomických nerovností na biologickou úroveň s efektem jejich dalšího upevňování a prohlubování. Už dnes je přitom poměrně obecně sdíleným, nikoli jen „levicovým“ přesvědčením, že existující a stále narůstající socioekonomické nerovnosti – jak na globální úrovni, tak v rámci EU a jednotlivých států – vedou k řadě zásadních „funkčních“ problémů, jako je masivní tlak na migraci, ekonomická a politická nestabilita či nedůvěra v demokracii jako systém vládnutí. Je proto rozhodující, zda se podaří rozvoj genetických technologií zkrotit tak, aby jejich využívání směřovalo ke snižování nerovností a vyrovnávání šancí na dobrý život. To se řadě moderních sanitárních, medicínských a sociálních programů úspěšně dařilo. Šlo přitom zpravidla o programy a instituce s veřejným charakterem, spravované státními či nadnárodními organizacemi, s prvky komunitní účasti a rozhodování a s přispěním vizionářských profesionálů nezávislých na komerčním úspěchu. O takový režim vývoje a správy genetických technologií musíme usilovat. Pokud naopak tyto technologie povedou k dalšímu nárůstu a opevňování nerovností, bude brzy takový svět pro lidstvo stěží obyvatelný.
Autorka je socioložka.