Německé katoličky iniciovaly týdenní stávku, během níž nechodily do kostela a nepomáhaly s chodem svých farností a církevních společenství. Katolická církev podle nich nemůže pokračovat tak jako doposud. Spoléhá se na práci žen, a přitom jim upírá možnost účastnit se rozhodovacích procesů.
„Ženy, které až doteď jen vařily kafe, už toho mají dost a konečně chtějí obnovu církve,“ říká v jednom z průvodních videí Barbora Strattmanová. Jednaosmdesátiletá důchodkyně je jednou z původních iniciátorek akce Maria 2.0, která vznikla v severoněmeckém Münsteru. Jak organizátorky píší na svých stránkách (mariazweipunktnull.de), iniciativa vznikla na základě setkávání několika členek a členů z farního společenství nad společnou četbou duchovních textů. Čím dál častěji začala na těchto setkáních zaznívat všeobecná nespokojenost s chováním církve, marným čekáním na změny a vlažnými pokusy řešit kauzy sexuálního násilí. Účastníci tehdy začali přiznávat, že se někdy za své členství v takovéto organizaci stydí. Zároveň však říkají: „Mlčenlivý odchod pro nás nepřichází v úvahu. Bojovat chceme za sebe i za naše dospívající děti a vnoučata.“
Pokorná a mlčenlivá
Volné iniciativy, která ze setkání vznikla, se v celém Německu zúčastnilo několik tisíc katolických žen a mužů, podpory se jí dostalo z Rakouska, Švýcarska, České republiky a také ze Spojených států amerických. Stávka vznáší požadavky ve čtyřech propojených oblastech; jde o sexuální násilí uvnitř církve, pozice žen v církvi, celibát a hierarchizace římskokatolické církve. Lidé požadují například předání viníků sexuálního zneužívání civilním soudům, přizpůsobení církevní sexuální morálky skutečnému životu lidí dnes (ať už se jedná o pozici LGBTQ+ či rozvedených věřících) nebo přístup žen ke všem úřadům v rámci katolické církve včetně kněžského svěcení.
Stávka se konala od 12. do 18. května. Květen je tradičně mariánský měsíc – v římskokatolických kostelích se zpívají mariánské písně a připomíná se postava a dědictví Panny Marie. Německé katoličky se ale nechtějí hlásit k Marii v podobě pokorné světice, která se sladkobolně usmívá z pozadí obrazů a z kýčovitých soch. Iniciativa Maria 2.0 vidí Marii jako silnou ženu, odhodlanou vzít na sebe nelehký úkol svému okolí navzdory.
Hnutí provází i silná vizuální stránka, akcentující bílou barvu, která se skrze plátna, svíce, ale i oblečení účastnic stala symbolem protestu. Církev se totiž podle nich dostala do fáze, kdy jí pomůže jen nový začátek. Dalším výrazným motivem jsou ženy s přelepenými ústy, ať už jde o účastnice protestů nebo obrazy různých významných žen z církevní historie, které hnutí zavěšuje na své sociální sítě. Nemožnost promluvit zde poukazuje jak na pozici žen v církvi, tak i na kauzy sexuálního násilí a složitou situaci obětí.
Zpívat, tančit, modlit se
Fotografie z akcí proběhlých v rámci stávky ukazují ženy, které pod heslem Wir bleiben draußen (Zůstaneme venku) uspořádaly vlastní bohoslužby na prostranství před kostely. V římskokatolické církvi je tento akt ještě radikálnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Vynechání nedělní mše svaté „bez vážného důvodu“ se totiž v římskokatolické církvi považuje za těžký hřích. Společná modlitba, čtení liturgických textů či zpěv písní v neděli před kostelem, ale bez příslušné (mužské) autority představují v tak přísně organizované struktuře, jakou je katolická církev, akt rebelie, který ovšem zároveň zvýrazňuje sesterské a bratrské základy křesťanství. To se ale ne všem líbilo: němečtí biskupové se ke stávce vyjadřovali spíše kriticky a jiných německých katoliček se dotklo, že se stávka snaží mluvit i za ně: nejvýraznější protiiniciativa tak nese poněkud neoriginální název Maria 1.0.
Otázkou samozřejmě je, co vlastně mohou obdobné iniciativy v římskokatolické církvi změnit: působení papeže Františka, který Vatikánu přinesl pozitivnější image, často zakrývá fakt, že reálných změn se tolik neděje – a vzhledem k církevní struktuře ani dít nemůže. Papež v roce 2016 ustanovil komisi zkoumající jáhenství žen (tato otázka je z pozice církevního učení méně problematická), o níž se od té doby poprvé vyjádřil veřejně letos na jaře: nedošla prý k jasným závěrům. V závěrečném dokumentu Synody o mládeži, která se uskutečnila letos na podzim, najdeme podle shrnutí na stránkách České biskupské konference (cirkev.cz) vágní formulace typu, že je ženám „potřeba dát ve společnosti i v církvi větší uznání a docenění“, ale že je „na mnoha místech těžké dát jim prostor v rozhodovacích procesech“.
Už nechceme čekat
Maria 2.0 zcela jasně formuluje, že právě hierarchie v rámci církve, ať už ve vztahu duchovní–laik nebo žena–muž, je jednou z příčin sexuálního násilí, přičemž i v minulosti sloužila k jeho zakrývání. Reforma mocenských struktur a postavení žen tak jdou ruku v ruce. Druhým důležitým momentem je, že ženy z Münsteru a jiných německých míst nečekaly, až jim někdo „dá prostor v rozhodujících procesech“, ale samy začaly jednat i za cenu neuposlechnutí církevních nařízení. Už nechceme čekat, co se nám uráčíte dát, vzkazují německé katoličky církevním strukturám.
V neděli po stávce už iniciátorky zase seděly v lavicích u Svatého kříže v Münsteru. Ony i jiné účastnice a účastníci stávky jsou totiž často běžné farnice a farníci, kteří prostě jen nemohli dál ignorovat to, co se v jejich instituci děje. Nespokojenost malé skupinky věřících se přetavila v akce po celém Německu, které stávkou ani zdaleka neskončily. Inspirací je v tomto procesu nejen postava Panny Marie, ale – jen zdánlivě paradoxně – i křesťanské učení samo. Pokud jsou katolické ženy vyzývány k následování Mariina příkladu, může tento odkaz spočívat v překonání učení pokory a poslušnosti, které nám církevní výchova často vštěpuje. Je zkrátka třeba pozdvihnout svůj hlas proti nespravedlnosti. A také – a to je v kontextu hnutí Maria 2.0 jeden z nejpozoruhodnějších momentů – odepřít svoji pomoc. Však on si pan farář to kafe pro jednou může uvařit sám.
Autorka je členka křesťansko-feministického ekumenického uskupení RFK.