Ekvádorský producent Nicola Cruz výrazně čerpá z andského folkloru. K tradiční hudbě ovšem přistupuje bez nostalgie typické pro současný pop a bez povrchního důrazu na exotiku, jímž se vyznačuje žánr world music. Výsledkem je hybridní elektronická hudba, reflektující minulost i rozkladný vliv dnešního globálního kapitalismu.
„Ahoj v roce 2019. ‚Latin‘ není hudební žánr.“ Hudební publicista Gary Suarez na začátku tohoto roku vyrukoval na Twitteru s názorem, který rozhodně nepotěšil nikoho, kdo by se rád jedním slovem vypořádal s hudbou vznikající v Latinské Americe. Při poslechu desky Siku ekvádorského hudebníka Nicoly Cruze si pár měsíců starý tweet nelze nevybavit. Oživování hudebních vzorců minulosti nicméně není Cruzovou hlavní tvůrčí strategií – jakkoli jde o jednu z taktik, jak se vyrovnat s tradicemi, jež se v globalizovaném světě snadno vytrácejí.
Hudebník, který se narodil ve Francii ekvádorským rodičům, na svém druhém dlouhohrajícím albu čerpá z jihoamerického folkloru a zejména z žánru cumbia, který zahrnuje velmi rozmanitou hudbu s kořeny v tvorbě původních jihoamerických obyvatel, evropských kolonizátorů i afrických otroků. Popularita různých elektronických derivátů tohoto žánru, označovaných jako tecno- či neocumbia, ovšem sahá daleko za hranice Jižní Ameriky a jednoznačně dokazuje, že využívání tradičních hudebních forem nemusí indikovat jen zálibu v laciné exotice, ale může jít o univerzální hudební jazyk, sdílený mezi kontinenty.
Inspirace andským folklorem
Spojování cumbie s elektronickou hudbou se v posledních letech věnuje řada hudebníků, namátkou chilský producent Rodrigo Gallardo, vystupující též s Gustavem Muńozem v duu Matanza, argentinští producenti Gaby Kerpel a Pedro Canale alias Chancha Vía Circuito nebo brazilský kolektiv Xique-Xique. V roce 2017 vydal britský producent El Búho úspěšné album Balance, které se inspiruje množstvím jiho- a středoamerické hudby a přímo překypuje zasněnými náladami a komplexními downtempovými beaty. Cruzova tvorba je střízlivější a oproti eklektičtějšímu přístupu, jejž razí El Búho, se koncentruje na užší oblast – vychází zejména z andského folkloru.
Název alba odkazuje na rukodělnou, z bambusu vyřezávanou flétnu siku, která patří ke skupině nástrojů z různých částí světa, pro niž se používá tak trochu kolonizátorské označení Panova flétna. Siku má dlouhou historii a byla často používána při rituálech původních obyvatel And. Slovo „siku“ však neoznačuje pouze konkrétní hudební instrument, ale také způsob hry, při níž muzikanti spojují své síly ve společné improvizaci. V souladu s tím jsou na albu i skladby, které vznikly v kooperaci s dalšími hudebníky a hudebnicemi.
Ambicí Cruzovy desky ovšem není pocta tradičnímu nástroji. Siku nikdy nenabývá podoby unifikované world music, která příliš nenadchne ani neurazí. Postupy taneční elektroniky spojené s jihoamerickou folklorní hudbou mají sice potenciál oslovit široké publikum, ale také překvapují důmyslným experimentováním. I když se flétna ozývá téměř v každém tracku, výsledný zvuk je mnohem méně jednoznačný, než by se mohlo zdát. I nasládlý house doplňují temnější nálady, jako třeba ve skladbě Obsidiana, v níž se strohý tep bicích automatů proplétá s bohatými polyrytmy ručních bubínků, které znějí příjemně melodicky. Téměř každá skladba pracuje s ostrými kontrasty mezi smutkem a radostí, což se projevuje i specifickou zvukovou barevností, oscilující mezi dřevitým zvukem fléten a moderní elektronikou.
Tlak globalizovaného kapitalismu
Tvorba Nicoly Cruze je zřetelně ovlivněna britskou elektronickou hudbou: začátek tracku Seńor de las Piedras by mohl klidně být outtakem ze starších alb britského elektronického producenta Actresse. Zřejmě nejsilnější, předposlední skladba Okami zase může připomenout působivé klavírní etudy Aphexe Twina z alba DrukQs (2001). Cruzova produkce přitom má občas velice blízko k dubstepu, ostatně v rozhovoru pro online magazín Rhythm Passport sám hudebník svou hudbu ironicky označuje jako „ande-step“. To se projevuje jak v rytmu, tak v atmosféře nahrávek. Oproti temným dekonstrukcím UK Garage ze zlatých časů dance music je ovšem album Siku méně melancholické a více namířené do budoucnosti.
Přesto se deska točí především okolo pocitu stesku. Ve výše zmiňovaném rozhovoru se Cruz zmiňuje také o tom, jak tradiční hudební formy specifických oblastí postupně mizí z povrchu Země, podobně jako mnozí živočichové a rostliny. Transformace folkloru, zanikajícího pod náporem globálního kapitalismu, do podoby univerzálně srozumitelné pop music je bez notné dávky melancholie nemožná – dokonce se někdy zdá, že je to právě melancholie, co udržuje současnou hudbu, potažmo celou kulturu v pohybu. Siku se ovšem na rozdíl od velké části dnešního popu neutápí v nostalgii. Vzpomínání na staré dobré časy, které paradoxně vyživuje leckteré deriváty současné taneční elektroniky, ale i tradicionalistického folkloru, v produkci Nikoly Cruze nemá místo. Album netvoří pouhý komentář k tomu, jak globální kapitalismus účinně rozpouští lokální kultury, ale samo se tohoto rozpouštění aktivně účastní. Staré hudební formy Cruz kreativně zapojuje do svého autorského přístupu a nebojí se jejich autenticitu svévolně narušit, a to nejen všudypřítomnou elektronikou, ale i jinými cizorodými prvky – například v tracku Siete se tradičními motivy andské hudby proplétá zvuk indického sitáru.
Odmítnutí exotiky
Cruz se nevyhýbá postupům, které by mnohý obránce hudebních tradic mohl vnímat jako odcizující. Jako by jeho tvorba ukazovala, že odcizení sice nelze nikdy uniknout, ale je možné jej využít minimálně k tomu, aby se folklor přestal jevit jako exoticky přitažlivá kapitola dějin, která je už uzavřená, a tedy ve výsledku zcela neškodná. Estetiku exotické zvláštnosti, která je s mnoha podobami takzvané etnické hudby či world music úzce spojena, album nemilosrdně odmítá. V tom má autorův přístup velmi daleko k povýšenému rozhořčení, jehož ukázkovým ztvárněním jsou například stesky populárního českého etnologa Mnislava „Atapany“ Zeleného nad tím, že mladí jihoameričtí Indiáni poslouchají na smartphonech moderní hudbu západního světa.
Ekvádorský producent se nesnaží andské hudební tradice zakonzervovat v co možná nejautentičtější podobě, ale naopak je chce „poslat do světa“, jak sám zdůrazňuje v propagačním videu k albu. Neobyčejně detailní práce se zvukem syntezátorů a pečlivost, díky níž se elektronické zvuky ladně spojují s těmi akustickými, vytváří jedinečnou atmosféru, která zaujme i zavilé nepřátele všech podob taneční hudby. Cruz totiž přetavuje tradiční hudební formy – ať už je to jihoamerický folklor nebo house a techno – do hybridních struktur, které znějí organicky a zároveň nepředvídatelně.
Autor je hudební publicista.
Nicola Cruz: Siku. ZZK Records 2019.