Jedním z přínosů liberální demokracie je podle Francise Fukuyamy institucionální odcizení, které tvoří základ právního státu, spravedlnosti a také organizace společnosti nikoli na etnickém, ale občanském principu. Distance, kterou mají liberální instituce vůči člověku chovat, je tak nutným předpokladem rovnostářské společnosti, která se všemi zachází se slepou spravedlností bez ohledu na jejich status. A právě takto má fungovat i veřejné výběrové řízení – jako nestranný, neosobní proces. Férová soutěž je ovšem trnem v oku všem těm, co odmítají opustit benefity kamarádšoftů, přátelských vazeb nebo „klidu na práci“. Slepá spravedlnost totiž umí být disruptivní. Podívejme se na případ výběrového řízení na nového vedoucího Ateliéru intermediální konfrontace na pražské UMPRUM: přihlásily se celkem čtyři dvojice, přičemž přízeň výběrové komise si nakonec získaly Markéta Magidová a Julie Béna. Kdo ale doufal v happy end této ostře sledované procedury, nedával od začátku pozor. Rektor Jindřich Vybíral totiž připravil „plot twist“: navzdory doporučení komise se rozhodl prodloužit smlouvu stávajícímu vedení ve složení Jiří David a Milan Salák, které se v hodnocení komise ocitlo až na třetím místě. Vysloužil si tím rozhořčený otevřený dopis části umělecké scény. Není divu. Těžko se totiž smířit s tím, že instituce, která se navenek chová progresivně (například při podpoře vyhlášení stavu klimatické nouze), ve svém vnitřním fungování není schopná naplnit základní požadavky férovosti. Také umělci mají právo na spravedlivý proces.