Frankenstein a uprchlíci

Hluboko v naší kulturní paměti leží – takřka zapomenutý – bezútěšný obraz léta před dvěma sty lety, kdy slunce nevysvitlo, mráz spálil na polích obilí a naši předci, ať už v Evropě, Severní Americe nebo Asii, zůstali bez chleba, rýže a dalších základních potravin, na nichž záviselo jejich přežití. Buď zemřeli hladem či horečkou, nebo se stali uprchlíky. O utrpení těchto lidí se mnoho záznamů nedochovalo. O roce 1816 se přitom po celé generace vyprávělo jako o „roku bez léta“, roku, kdy došlo k nejchladnějšímu, nejdeštivějšímu a nejpodivnějšímu létu posledního tisíciletí. Pokud se s románem Frankenstein neboli moderní Prométheus (1818, česky 1966) setkáme ve škole, obvykle ho doprovází nějaká verze literární mytologie. Mary Godwinová (později Shelleyová), která právě opustila manžela, se s milencem, básníkem Percym Shelleym, připojuje k lordu Byronovi na břehu Ženevského jezera, aby společně prožili léto plné lásky, vyjížděk na lodičkách a pikniků. Ale příšerné počasí je nutí zůstat uvnitř. Berou drogy a milují se. Nudí se, a stanou se proto nadmíru nápaditými. Padne návrh na soutěž o nejlepší duchařský příběh. A Mary Shelleyová napíše Frankensteina.

Literárněvědní popírači

Je příznačné, že interpretace románu se tématu extrémního počasí roku 1816 téměř netknou. Pracovně tomu říkám „literárněvědné popírání klimatické změny“. A ještě víc o nás vypovídá to, že naše zjednodušená představa o Frankensteinovi – že je to kniha o technice a rozvoji vědy či přímo o industrializaci – zcela ignoruje humanitární katastrofu, která se v okolí Mary Shelleyové začíná odehrávat, když usedá k psaní románu. Po evropských cestách, ve vzdálenosti jen několika mil od místa, kde se právě skupinka přátel oddávala literární kratochvíli, putovaly desítky tisíc hladovějících, na kost vyhublých klimatických uprchlíků. Vnitrozemské alpské Švýcarsko bylo přitom navíc ze všech částí Evropy zasaženo patrně nejhůře a spělo k sociálně­-ekologickému kolapsu, od dob takzvané černé smrti nevídanému.

V tomto kontextu celosvětového klimatického šoku roku 1816 se Shelleyové nebohé stvoření pojednou nejeví jako symbol technologického pokroku, ale spíše jako obraz opovrhovaného a zoufalého uprchlíka, jednoho z těch, kteří tehdy zaplavili švýcarská obchodní města. Očitá svědectví dokládala, jak hlad a pronásledování „proměnily lidi ve zvířata“, jak strach z hladomoru a nemocných uprchlíků vedl příslušníky střední třídy k tomu, aby tyto trpící masy démonizovali jako nelidské parazity a odháněli je od sebe v děsu a zhnusení. Můžeme si dnes, dvě stě let poté, v letech rekordních teplot a celosvětového sucha, kdy uprchlíci opět přecházejí hranice německy hovořící části Evropy, dovolit ignorovat toto čtení Frankensteina coby románu o změně klimatu? Příběh sám je sice kulturním pokladem, ale do vitríny určitě nepatří. Je živý stejně jako monstrum, o němž vypráví. Je přítomen v naší současnosti a našem myšlení. Shelleyové neuvěřitelný příběh o lidském žalu, utrpení a destrukci je opět aktuální zprávou dne – v televizi, na internetu, v milionech obrazů – a plní dobře živené a pohodlně bydlící občany hrůzou.

„Rok bez léta“ je vlastně nesprávným pojmem. Trestuhodně zamlčuje skutečné trvání zemědělské kalamity, která trápila Evropu, Severní Ameriku a vlastně celou zeměkouli po dobu tří let po erupci indonéské sopky Tambora v dubnu 1815, kdy Zemi zahalil závoj sopečného prachu zabraňující přístupu slunce. „Roky bez léta“ by byly označení minimálně přesnější, když už ne tak pronikavé jako tehdejší novinové titulky. Roky 1816, 1817 a 1818, kdy se globální klimatický systém vyšinul, následovaly povodně a sucho, změnilo se vzdušné proudění přinášející déšť, oceánské proudy vymizely, úroda byla zničena, šířily se choroby a matné, slabé slunce vypadalo, že se každou chvíli úplně rozplyne. Z hlediska historie byla tato klimatická krize pro Evropu „dokonalou bouří“. Nemohla nastat v horší době. Dvacet let trvající napoleonské války se sotva uzavřely krvavou bitvou u Waterloo. Národní hospodářství byla vyčerpána, obchodní vztahy uvrženy do stavu chaosu a miliony demobilizovaných vojáků se vracely domů a potřebovaly jíst a pracovat. Počet obětí v období bezprostředně po Waterloo je obtížné spočítat, jisté však je, že desítky tisíc lidí v Evropě a zámoří zahynuly hladem a nemocemi a po celém světě to byl patrně až milion zemřelých.

Baronka Krüdenerová

Prožitek románové bytosti tak představuje nezapomenutelný psychologický popis toho, jaké to je, být environmentálním uprchlíkem: hrdina je pohlcen strachem, zmítán vztekem a zoufalstvím, hladoví, trpí osamělostí. Shelleyo­vá vykresluje klimatickou krizi roku 1816 v implicitní, obrazné podobě, což nás přivádí k otázce, jak vlastně Švýcarsko a celá Evropa v letech katastrofy vypadaly ve skutečnosti. Životní příběh baronky Krüdenerové je z mnoha dochovaných popisů patrně nejpřesvědčivější a nejvíce souzní s románem Shelleyové.

Barbora Juliana Krüdenerová, zvaná „první dáma Svaté aliance“, se narodila v Rize, tehdejší Livonii, vdala se za barona, napsala populární romantický román Valérie (1804) a po svém náboženském obrácení se stala blízkou důvěrnicí cara Alexandra při vyjednávání mezi vítěznými spojenci po Waterloo. V létě roku 1816 se tato pozoruhodná osoba změnila z prominentní aristokratky ve vůdkyni milenialistického kultu a veřejného nepřítele švýcarských úřadů. Širokou popularitu si získala kázáními o blížícím se konci světa a štědrými dary hladovějícím uprchlíkům, kteří ji houfně následovali.

Pietní monografie baronky Krüdenerové byla vydána v roce 1849. Obsahuje výňatky z jejích soukromých i veřejných dopisů a zahrnuje také svědectví o její dvouleté službě davům klimatických běženců ve Francii, Švýcarsku a Německu, především na březích Rýna u Basileje. Právě na tomto místě se totiž shromažďovali utečenci, kteří mířili podél řeky na západ, směrem k rotterdamskému přístavu, neboť doufali, že se dostanou do Severní Ameriky. A stejně tak se tu srocovali ti, kteří nebyli schopni zaplatit za cestu přes oceán, byli vyhoštěni z Holandska a nyní je čekal nepředstavitelně strastiplný návrat do vesnic, které opustili. Při pohledu na švýcarskou mapu pak zjistíme, že se barončina humanitární pomoc odehrávala sotva sto padesát mil od Ženevského jezera, kde naši mladí romantičtí turisté u krbu ve vile Diodati trávili nepovedené léto vymýšlením strašidelných příběhů. Vztah mezi paměťmi baronky Krüdenerové a Frankensteinem Mary Shelleyové je každopádně více než pozoruhodný, ne­-li symbiotický. Obě knihy jsou svědectvím o bědných časech.

Ďáblice chudých

Přítomnost baronky Krüdenerové přitahuje do Basileje davy. Mladé i staré ženy k ní vzhlížejí jako k příkladu zbožnosti a město se plní žebráky, pro něž baronka provozuje cosi na způsob polní kuchyně. Basilejské úřady se obávají její popularity i apokalyptického poselství vyvolávajícího revoltu a vyhostí baronku z města. Najednou je bez domova a bez finančních prostředků. Ale Bůh se postará. Peníze k ní proudí od bohatých obdivovatelů a přítel jí nabídne malý dům nad Rýnem, zvaný Hörnlein. Právě zde ráno 1. června 1816 otevírá okno ložnice, aby si vychutnala malebný výhled, a přitom spatří srdceryvný výjev – uprchlíci oblečení v hadrech v míli dlouhém zástupu míří od města Grenzach k jejím dveřím. Tři měsíce špatného počasí uvrhly okolí v bídu a chaos. Déšť nepřestává bičovat krajinu. Pšenice na polích i hrozny na vinicích hnijí. Bochník chleba stojí deset sous. Bádenský arcivévoda nařizuje v každém kostele království dvakrát denně veřejné modlitby. Úzkost je všudypřítomná. Panika roste. Počty uprchlíků v okolí Basileje stoupají den za dnem, ze stovek na tisíce.

Nepřátelé baronky se vmísí do davu a během jejího kázání se jí vysmívají. Také basilejská policie ji pronásleduje. Někdy četníci obklopí dům, aby uprchlíkům ukázali, kde je jejich místo. Jindy je zuřivě napadnou šavlemi a zaženou je do polí a lesů. Basilejské úřady se ze všeho nejvíce obávají, že by zde armáda tábořících žebráků mohla zůstat déle a ještě ztenčit nuznou zásobu obilí.

Jak se blíží zima, baronka, aby získala peníze, prodává šperky a elegantní oblečení ze svého dřívějšího života salonní krasavice: získá třicet tisíc franků na jídlo pro chudé, kterých se u jejích dveří denně vystřídá na čtyři tisíce. „Kdybys jen tušil, jaký je můj život,“ píše příteli, „stovky trpících, bědných bytostí, které se ke mně upínají: bída, neštěstí, zoufalství v tisíci podobách v zemi zkázy a úpadku.“ Pod okny baronky Krüdenerové procházejí bledé, vychrtlé děti a vyčerpané ženy, zbavené dokonce i oděvů nezbytných k zachování cudnosti. Spoluobčané se na své bližní dívají s nenávistí a obávají se, že rostoucí počet obyvatel ještě zvýší cenu chleba a všechny je uvrhne do hladomoru. Právě z toho viní baronku, která je obtěžována místními zločineckou lůzou a zlořečena v novinách. Říká se jí tu „ďáblice“.

Nová sklizeň dopadla prachbídně a nyní, na počátku zimy, už i obchodníci a kramáři ve městech začínají pociťovat nedostatek potravin. Den co den hladovějící chudí přicházejí z dalekého okolí k baronce pro porci polévky. Uprostřed nejhorší zimy, jakou kdo pamatuje, píše baronka otevřený dopis baronu Berckheimovi, ministru vnitra z blízkého Karlsruhe, který ji v tisku neurvale napadl a zpochybnil bohulibé důvody jejího počínání i křesťanskou upřímnost: „Kdybyste jen věděl, monsieur,“ píše ve své rozhořčené odpovědi, „o pohromách, které postihly tuto zemi, pochopil byste ihned mou situaci. Posuďte sám a ptejte se sám sebe, zda v této strašlivé době, kdy tisíce lidí putují z místa na místo, aniž by nalezly práci či něco k jídlu, kdy ke mně přicházejí matky vyčerpané hladem a zármutkem, pokládají své nebohé děti k mým nohám a vyznávají se z pokušení – ó jaké hlubiny zoufalství – utopit je v Rýně, zda bych je měla odmítnout? Vím, že vlády jsou v této době nouze bezmocné. Ale abych odpověděla na vaše obvinění vůči mně: když proud Rýna odnáší mrtvé, Černý les se ozývá úpěním potřebných a kantony Švýcarska jsou zpustošeny hladomorem, spoléhám pouze na soud Pána, jehož autorita je mnohem větší než vaše.“

Když se zima 1816–1817 střídá se studeným a mokrým jarem, baronka Krüdenerová už utratila celkem 120 tisíc franků za potraviny pro odhadovaných 25 tisíc uprchlíků, klimatických obětí, které by jinak zemřely hladem a zimou. Tito zoufalí chudí často pocházejí z oblastí od Basileje velmi vzdálených, přitahují je zvěsti o její laskavosti. A pak se, proti všem očekáváním, klimatické podmínky ještě zhorší. Sněží celý duben roku 1817, úroda opět pomrzne a celé Švýcarsko se ocitá na hraně kolapsu. Zoufalství na tvářích uprchlíků se mění v jakousi hloupou, nelidskou strnulost. O čtvrté ráno, ještě než vyjde slunce, jejich hladové sténání vyhání baronku z postele. Ještě za tmy vchází do kuchyně, kde již skupinka jí oddaných stoupenců připravuje polévku na další pekelný den.

V létě 1817 už měli basilejští měšťané me­siášských gest baronky Krüdenerové dost. Je vyhnána z Hörnleinu a vyprovozena četníky až na hranice. Zpráva o její cestě ji ale předchází. Nikdo nepřijme ani ji, natož její uprchlíky. V Rheinfeldu její kočár obklopí ozbrojení měšťané, a nebýt zásahu policie, neunikla by masakru. Totéž se opakuje u Möhlinu, kde ji před smrtí zachrání pouze úkryt v domě místního kněze. V Curychu noviny píší, že mladá dívka v bdělém transu předpověděla blížící se příchod baronky Krüdenerové, který bude ohlášen hroznou bouří. Jakmile baronka dorazí do Curychu, objeví se davy lidí, kteří ji chtějí slyšet, a všichni jsou zasaženi „živostí jejích slov, citlivou znalostí lidského srdce a především milostí v tónu jejího hlasu a projevech“. Do města zkrátka dorazila kazatelská celebrita.

Barbarství člověka

V této době v kantonu Appenzell, kde se baronka ocitá, umírá denně hladem kolem třiceti lidí – obětí posledního hladomoru v západní Evropě. Žebráci, kteří opustí své vesnice, jsou napadáni holemi. Ti, kdo se jim snaží pomoci, jsou zastrašováni a pokutováni. Baronka, na cestě přes Sankt Gallen, přichází k davu uprchlíků, který se táhne, kam oko dohlédne, a čítá kolem čtyř tisíc hlav. Úplavice dokonává, co nezvládl hladomor. V říjnu se cesta baronky Krüdenerové uzavírá. Úřady ve Freiburgu rozeženou její doprovod a deportují ji do Ruska. Její dvouletá humanitární mise – pozoruhodná služba trpícím davům ve středu Evropy v „letech bez léta“ – končí.

Výjevy trpícího světa z barončiných pamětí z let 1816 a 1817 mluví o stejném prostředí jako Shelleyové Frankenstein. Obě ženy, každá svým vlastním tvůrčím způsobem, tváří v tvář lidské tragédii vyjadřují soucit. Frankenstein i polní kuchyně v Hörnleinu nesou totéž ryze humanitární poselství. Podobně jako na zástupy uprchlíků putujících v letech 1816 a 1877 za baronkou také na netvora Shelleyové reagují obyvatelé měst se strachem a nepřátelstvím a privilegované rodiny na něj pohlížejí s hrůzou a opovržením. Zkušenost netvora tak ztělesňuje degradaci a utrpení evropských chudých bez domova v období po výbuchu Tambory – Frankensteinovo zhnusení a odpor všech ostatních k němu odráží naprostý nedostatek empatie, který by snad tehdejší evropská buržoazie mohla projevit k zástupům obětí Tamboru. Jak říká sám netvor, nejprve trpěl spíše „krutostí doby“, posléze však „daleko více barbarstvím člověka“.

Uplynulo dvě stě let od doby, kdy se Mary Shelleyová pustila do psaní Frankensteina, jednoho z nejvýraznějších artefaktů moderní kultury. Zároveň je to dvousté výročí „roku bez léta“, který známou prózu ovlivnil více, než jsme se zprvu domnívali. Ve svém mistrovském vyprávění, kde se z vědeckofantastické zápletky rozvine katastrofa, Shelleyo­vá symbolicky zachytila zkušenosti trpících obětí klimatické změny, o nichž tisk mlčel, jimž evropské vlády nedopřály sluchu a kteří zmizeli v zapomnění. V postavě Frankensteina Mary Shelleyová ztělesnila všemi nenáviděného a dehumanizovaného uprchlíka.

Soutěž o nejlepší duchařskou historku na břehu jezera v „roce bez léta“ je stále jednou z nejoblíbenějších historek romantismu. Ale teď, dvě stě let poté, už nejde jen o příběh. Jak všude kolem nás nastávají drastické klimatické změny, ukazuje se frankensteinovský mýtus jako stále přítomnější a naléhavější. Netvor je zpátky. Utrhl se ze řetězu. A protože v tomhle případě jsme doktory Frankensteiny úplně všichni, je chování této bytosti, plné oprávněného vzteku, naší zodpovědností.

Autor je profesor anglické literatury na Univerzitě v Illinois.

Z anglického originálu Frankenstein, the Baroness and the Climate Refugees of 1816, publikovaného v časopise The Public Domain Review v roce 2016, přeložila Marta Martinová. Redakčně upraveno.