Přeložil Michal Brabec
Paseka 2018, 192 s.
„Neviditelnou republikou“ Joana Perugy má být Andorra, „nevlastní dcera Karla Velikého“, zvyklá unikat z ohniska dějin, svobodná a chudá, a trochu i „republika vzdělanců“, lidí písma. Hladce přeložený příběh o avantýře novináře s ředitelkou andorrské národní knihovny, vydaný poprvé katalánsky roku 2004, působí silně textocentricky. Po antikvariátech a soukromých sbírkách se tu za doprovodu lehkého tepání nešvarů moderní doby, občasných hlubokomyslných úvah a těžkého krasosmutnění hledá jedna kniha, cestopis. Nahlížíme přitom do zpráv o různých poutích do Andorry, ve snově erotickém oparu papírového prachu sledujeme jejich autory, možná skutečné. Cestopisy z konce 19. století působí jako v zásadě zbytné, neveřejné texty, soukromé tisky, často publikované teprve poté, co jejich autoři podlehli tuberkulóze, od níž (a od okovů společnosti, často anglické viktoriánské) si přijeli ulevit do Pyrenejí. Jako takové se stávají cennými úlovky pro sběratele, pro obchodníky oběživem rostoucím v ceně, a právě těmto tlakům se kladní hrdinové románu snaží čelit. Pomáhá jim v tom vzájemnost španělských regionů (hrdina Katalánec vysedává s Andořany v baru vedeném galicijskými manžely), nostalgie po staré, nezkažené Andoře a uctivé prodlévání u miniaturních odrazů velkého světa – každý navštívený antikvariát je takovým odrazem, stejně jako pyrenejská země sama. Knih o pátrání po jiných knihách je na světě až dost, zde se však pátrá v zájmu veřejné knihovny. A to je pěkné.