Lesy plné bílých koní

Před dvěma lety vyšel na slovensku román Mäso, rok poté následovala Svině (Sviňa). Ani jednomu z nich se literární kritika nijak zásadně nevěnovala, ale prodeje obou knih se počítají v tisících a podle samotného spisovatele by se dalo z tantiém vcelku slušně vyžít. Jejich autorem je novinář Arpád Soltész, jeden ze zakladatelů Investigatívného centra Jána Kuciaka (ICJK), které si klade za cíl monitorovat organizovaný zločin a korupci na Slovensku. A právě tematický záběr obou románů je tím, co k nim většinu čtenářů přivádí.

Tenkrát na východě

Podtitul Mäsa zní Vtedy na východe. Čtenář během několika prvních stran odhalí, že se děj knihy odehrává na východním Slovensku někdy v devadesátých letech, kdy Mamut a Rus unesou mladičkou Veroniku s tím, že ji prodají do nevěstince na české straně hranice. Nejprve si s ní ovšem chtějí chvíli užívat sami. Když příliš pozdě zjistí, že dívce ještě nebylo osmnáct, rozhodnou se ji odklidit do Kosova. Na několika málo stranách se tak rozehraje příběh, do kterého se následně zapletou i ukrajinští převaděči a pašeráci, čeští obchodníci s bílým masem, policie, soudci, rozvědka a ruská armáda a ve kterém nechybějí ani tajné hotely, podomácku vyrobené výbušniny, taxikářské gangy nebo belgické sociální dávky vyplácené Romům z košického sídliště Luník IX. Zní to šíleně, ale vše se spojuje do koherentního (byť skutečně trochu šíleného) vyprávění.

Příběh o Veronice a Mamutovi pokračuje ještě dlouho po roce 1998, kdy se Slovensko po volbách začalo vzpamatovávat z éry mečiaris­mu a kdy „jednotlivé bandy stratili podporu štátu, zúžil sa priestor, prichádzali o kšefty a zrazu nebolo dosť peňazí pre nikoho, nieto ešte pre všetkých. Napätie v podsvetí rástlo, vypukli prvé vojny. Každú chvíľu niekoho zastrelili (…) Uvoľnený priestor zabrali na­­ozajstné mafie. Dobre zorganizované skupiny solídnych finančníkov a ctihodných právnikov, ktorí mali ľudí v politike aj štátnych inštitú­­ciách.“ A takhle to zůstalo až do začátku nového milénia, kdy začíná děj Svině.

Malebná zemička

Přestože se Soltész netají tím, že impulsem pro sepsání jeho druhého románu byla smrt novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, důsledně se vyhýbá jakémukoli konkrétnímu označení osob či míst. Celý příběh se tak odehrává v „Malebné zemičce pod Drobnými velehorami“ a je uveden následujícím mottem: „Autor této knihy je press­titut a bohapustě si vymýšlí (…) Kdybyste se i přesto v některé postavě poznali, neváhejte a okamžitě se přihlaste na nejbližším policejním oddělení nebo prokuratuře. Nezapomeňte si vzít občanský průkaz a zubní kartáček.“ Soudě podle komentářů samotného Soltésze i lidí jemu blízkých si však autor příliš nevymýšlí, když píše, že v devadesátých letech bylo ve slovenských lesích víc bílých koní než srn a že v základech nových slovenských dálnic jsou pohřbení nepohodlní podnikatelé, anebo když popisuje orgie, při nichž vrcholní politici či soudci ukájeli všechny své choutky, ať už se týkaly omamných látek, sexu, násilí nebo všeho dohromady.

V Mäse se ještě objevují konkrétní pojmenování některých míst a osob, Svině už je důsledně dekonkretizovaná. Českým čtenářům se překlad knihy dostává do rukou v době, kdy už padla obvinění v kauzách, o nichž Kuciak psal, a na stránkách ICJK nebo Českého centra pro investigativní žurnalistiku se lze dočíst, jak a proč vlastně mladý novinář a jeho partnerka zemřeli. Čtenář se proto možná jen těžko ubrání pokušení srovnávat investigativní a beletristickou verzi příběhu. Pokud neodolá a srovná fikční svět s tím aktuálním, zjistí, že se románová a reálná verze příběhů o tom, co všechno vedlo k vraždě Jána Kuciaka, respektive jeho románového alter ega, v lecčem liší. Je to ovšem přirozené: kdyby investigativec fabuloval stejně jako romanopisec, pak by jeden z žánrů ztratil nárok na existenci.

Tupost rozvědčíků

Mäso a Svině nejsou takzvané klíčové romány, ale ani romány dokumentární či reportážní, ačkoli i takové čtení obě knihy umožňují – třeba díky postavě novináře Paliho Schlesingera, který od začátku prvního do konce druhého románu zestárne o dvacet let a je jednou z hlavních postav obou příběhů. Bavilo mě sledovat, jak se z výbušného investigativního novináře postupem let stane uvážlivý, i když stále kousavě ironický padesátník, a zároveň se skrze jeho konání dovídat, jakými etickými pravidly by se měl novinář řídit, jak se ověřují informace, proč někteří lidé věří víc novinářům než policistům, anebo proč se novináři občas potřebují schovat na utajeném místě. Pokud ale zaženeme dotěrné úvahy nad tím, jestli jsou i ve skutečnosti všichni policajti bezcharakterní, rozvědčíci tupí, politici zkorumpovaní a zda opravdu někdo dokáže pro zábavu zabít prostitutku, můžeme číst obě knihy jako detektivky, politické thrillery či psychologické romány.

Mäso je sice Soltészova prvotina, ale je to prvotina zkušeného novináře, který vystudoval překladatelství – vybroušená je nejen struktura románu, v němž se pracuje s retrospektivou či rámcovým vyprávěním, ale především samotný jazyk. Autor mnohdy dokáže vměstnat pointu do jediné věty, je mistrem zkratky a zvládá vystavět napínavé i humorné mikrosituace v dialozích jednotlivých postav. Způsob, jakým spolu postavy hovoří, je navíc už sám o sobě charakterizuje – po­­­užívají se tu prvky nářečí i spousta slangových až argotových výrazů. Časté je také zaměření na detail, který pomůže čtenáři nazřít celou situaci – třeba když si rozzuřený soudce do kanceláře zavolá zapisovatelku: „Dievča pri odchode kríva a tečú mu slzy. Ale aj tak slušne pozdraví, dovidenia, a tíško za sebou zavrie dvere.“ Tuhle svou schopnost Soltész ve Svini ještě rozvinul. Je skoro ne­­uvěřitelné, že ačkoli román vznikl za necelé dva měsíce, jedná se o jazykově i kompozičně velmi propracovaný text.

Obě knihy jsem otevírala ze zvědavosti, jak lze takto náročná témata uchopit, a dočítala jsem je s napětím, jak to celé dopadne a kam až je v bezohlednosti a touze po moci možné zajít. Nejsem politoložka, abych posuzovala, jaký význam má Svině pro slovenskou demokracii, a netroufám si ani odhadnout, zda vzbudí ohlas i u nás – má ovšem všechny předpoklady k tomu, aby se stala best­sellerem. A závěrem ještě jeden postřeh: ačkoli se při čtení zdá, že hlavními hybateli děje jsou muži, po dočtení obou knih se vyjeví něco úplně jiného. Podařilo se tu zkonstruovat literární obrazy několika silných žen, které možná využívají jiných zbraní a strategií než muži, ale nakonec jsou to právě ony, kdo dovádí příběh k rozuzlení.

Autorka je komparatistka.