Mezi politikou a každodenností

Česko­-slovenská / Slovensko­-česká výstava byla zahájena v dubnu minulého roku v Bratislavě a následně se v říjnu u příležitosti sta let od založení republiky přesunula do Prahy. Spolu s výstavou 2 × 100 si ji od té doby v nově zrekonstruované budově Národního muzea prohlédly stovky tisíc návštěvníků, a v tomto ohledu se tak stala jedním z nejúspěšnějších výstavních projektů posledních let. Vzhledem k tomu, kdy a kde byla otevřena, by mohla napovědět, jak bude ve znovuotevřeném Národním muzeu vypadat stálá historická výstava a jaký příběh českých dějin bude tato prestižní instituce vyprávět v následujících letech.

Výstava artefaktů

Autorský tým, složený z odborných zaměstnanců národních muzeí obou zemí, si klade za cíl na výstavě „představit dějiny společného státu Čechů a Slováků“, a ukázat tak, jak tento stát zasahoval do „různých sfér života“. Hned u vstupu ční busty národních hrdinů Masaryka, Beneše a Štefánika. V první místnosti je možné vidět dokumenty spojené se založením i rozpadem prvního československého státu. Výstava je pak rozdělena do třiceti tematických bloků, v nichž na návštěvnice a návštěvníky čekají vitríny plné artefaktů. Ty, které se nevešly do vitrín, můžeme najít v šuplících pod nimi. Celkově tedy převažuje konzervativní pojetí, na mnoha místech je nicméně patrná snaha o interaktivitu. Zarazí ovšem, že u takto exponované výstavy je několik měsíců po jejím otevření většina z dotykových displejů rozbitá.

Koncepčně je expozice poněkud nestabilně rozkročena mezi výstavou o československém státě a česko­-slovenských vztazích, mezi politikou a každodenností. Čtení výstavy tak bude značně různorodé. Záplava artefaktů denní potřeby z dob státně socialistické minulosti budí dojem „ostalgického“ retra, což jen umocňuje možnost postavit si známé „áčko“. Události po roce 1989 jsou chápány spíše jako jakýsi epilog, vtěsnaný do několika promítaných fotek. Na okraj jsou odsunuty rovněž menšiny, které charakter Československa a obou nástupnických států spoluutvářely či spoluutvářejí. Název bloku „My a oni“ přitom jasně dokládá, jakou pozici jim autoři výstavy přisuzují. Národ je přitom vnímán jako zcela samozřejmá kategorie.

Pokud bychom tedy měli definovat výkladový rámec, na němž je expozice založena, jde o nacionálně­-liberální příběh. Bytostně demokratickým Čechům a Slovákům byla podle něj jejich cesta za polistopadovou svobodou zvenčí přerušena nejprve nacistickou a potom komunistickou totalitou. Tento příběh je vyprávěn nejen slovně na informačních panelech, ale i tím, že absentují nepříjemná či komplikovaná témata. Prakticky tak chybějí události druhé a třetí republiky, dopady Velké hospodářské krize, ale i rozšíření antidemokratických či xenofobních nálad v české a slovenské společnosti. Obraz první republiky tu vychází z polistopadového mýtu o „ostrově demokracie“.

Bez vnitřního napětí

Pohled na politiku paměti Národního muzea nám poskytuje starší debata o rozhodnutí odstranit bustu Julia Fučíka z Pantheonu, který byl znovu otevřen spolu s výstavou. Sálu se, slovy ředitele Michala Lukeše, měla navrátit „prvorepubliková podoba“. Zatímco totiž meziválečný režim prý při jeho osazování sochami národních hrdinů postupoval „demokraticky“, ten komunistický začal vše „politizovat“. Národní muzeum přitom samozřejmě politizovaly i předúnorové republiky. Po roce 1918 se například přestali do Pantheonu přidávat čeští Němci, čemuž odpovídala i změna názvu instituce: ze Zemského muzea se stalo Národní muzeum. Založení republiky tak znamenalo v historii instituce v mnohém radikálnější předěl než únor 1948. To ovšem není – podobně jako český nacionalismus – nijak tematizováno.

Zdá se tedy, že Česko­-slovenská / Slovensko­-česká výstava dobře zapadá do dlouhodobé politiky muzea. Přesto nelze činit rychlé závěry. Není totiž jasné, kolik měli autoři a autorky na realizaci času nebo jestli panovala mezi českou a slovenskou stranou v zásadních otázkách plná shoda. Zároveň je třeba zdůraznit i pozitiva, na která lze při tvorbě stálých expozic navázat: výstava se snaží zapojit interaktivní prvky, nemá pragocentrický charakter a velké pozornosti se těší i jiné oblasti než tradiční politické dějiny. Osvěžující je také skutečnost, že část panelů je psána v češtině a část ve slovenštině. Etnicky poměrně exkluzivní národní příběh je zároveň vyprávěn s mnohem menší razancí než třeba v případě dlouhodobé výstavy Národního muzea na Vítkově, která byla otevřena před deseti lety. Otázkou zůstává, jak budou nové expozice pracovat s rozporuplným vztahem mezi politickými a každodenními dějinami a nakolik se odváží tematizovat problematické momenty českých dějin, jejich multikulturní a multietnický rozměr, případně vnitřní sociální napětí.

Autor je historik.