Joan Peruga
Neviditelná republika
Přeložil Michal Brabec
Paseka 2018, 192 s.
„Neviditelnou republikou“ Joana Perugy má být Andorra, „nevlastní dcera Karla Velikého“, zvyklá unikat z ohniska dějin, svobodná a chudá, a trochu i „republika vzdělanců“, lidí písma. Hladce přeložený příběh o avantýře novináře s ředitelkou andorrské národní knihovny, vydaný poprvé katalánsky roku 2004, působí silně textocentricky. Po antikvariátech a soukromých sbírkách se tu za doprovodu lehkého tepání nešvarů moderní doby, občasných hlubokomyslných úvah a těžkého krasosmutnění hledá jedna kniha, cestopis. Nahlížíme přitom do zpráv o různých poutích do Andorry, ve snově erotickém oparu papírového prachu sledujeme jejich autory, možná skutečné. Cestopisy z konce 19. století působí jako v zásadě zbytné, neveřejné texty, soukromé tisky, často publikované teprve poté, co jejich autoři podlehli tuberkulóze, od níž (a od okovů společnosti, často anglické viktoriánské) si přijeli ulevit do Pyrenejí. Jako takové se stávají cennými úlovky pro sběratele, pro obchodníky oběživem rostoucím v ceně, a právě těmto tlakům se kladní hrdinové románu snaží čelit. Pomáhá jim v tom vzájemnost španělských regionů (hrdina Katalánec vysedává s Andořany v baru vedeném galicijskými manžely), nostalgie po staré, nezkažené Andoře a uctivé prodlévání u miniaturních odrazů velkého světa – každý navštívený antikvariát je takovým odrazem, stejně jako pyrenejská země sama. Knih o pátrání po jiných knihách je na světě až dost, zde se však pátrá v zájmu veřejné knihovny. A to je pěkné.
Matouš Jaluška
Maarten ‘t Hart
Osud tažných ptáků
Přeložil Lukáš Vítek
Prostor 2019, 232 s.
V románu nizozemského autora, poprvé vydaném v roce 1978, sledujeme hlavního hrdinu při jeho dospívání, životních konfliktech a kariéře.
Přijmeme-li autorovu autostylizaci, tu první spekulativní hru v literárním díle, dostaneme se k analýze psychiky, která může být až nepříjemná. Maarten ‘t Hart prozkušuje čtenářovu trpělivost: jeho hrdina je trpně nudný, relaxuje při sledování vodního ptactva, nedokáže najít cestu k ženám a tento jeho neduh má zjevně původ v jeho letoře (skrytě jimi pohrdá). Pochází ze zelinářského rodu, ovšem jeho přiženěný strýc vynalezl perpetuum mobile a poté zesnul; žel, později i stroj věčného pohybu přestal fungovat. Vyprávění skrývá chytáky nejen pro znalce nizozemské literatury, zjevují se zde jména Costner i Kostnerová. Domnívám se, že na své si přijdou i badatelé komeniologického zaměření. Jedná se zkrátka o knihu výjimečnou a se zdařilým příběhem, která zaujme citlivým dávkováním realismu a symbolismu, nosným ekologickým tématem, středostavovskými kulisami či konfliktem fundamentálního kalvínského patriarchalismu s nároky moderní doby v jejích alternativách. I když se nám mohou některá ideová stanoviska příčit, získáme aspoň představu o protestantském myšlení. Zajímavá je také reflexe Německa i schengenské Evropy. Chytrému napovím, že se chystá nová velkolepá romantická vlna (pokud v ní již nevězíme).
Vít Kremlička
Jan Zbořil
Pohovka Sigmunda Freuda
Petr Štengl 2019, 64 s.
Už ve své prvotině Skříň z roku 2010 se básník Jan Zbořil snažil pracovat s takzvaným nebásnickým jazykem, čímž upomínal na banální a rutinní činnosti prožívaného života. Také jeho druhá sbírka Pohovka Sigmunda Freuda se nechává ovíjet tou nejobyčejnější obyčejností, čímž se ale po opětovném čtení stává předvídatelnou. Chápu básníkovu posedlost nořit se úsporně do zázraku přítomného okamžiku: „Když děti usnou/ je to jako/ kdybys zavřela okna/ v celém domě“. Chápu i snahu o zachycení oněch vylomených a tupých stavů všednosti, ve kterých lze přesto pocítit pulsování existenciálního napětí: „Když se za dveřmi/ neopatrně dotkneš vypínače/ rozsvítí se polekaně žárovka/ v průvanu se houpá na drátu/ jako kotva/ nad hlubinou.“ Nerozumím ale tomu, že v tomto básnění absentuje jakýkoliv moment ozvláštnění (například propracovanější hra s autorskou strategií či odlišné nakládání s básnickým slovem), které by rozpohybovalo ustrnulé soukolí Zbořilovy poezie. Autorův fikční svět se děje podle snadno rozluštitelné šifry: civilnost veršů je promíchána s trochou básníkova pesimisticky apoetického mikrosvěta, do něhož je pak přidána špetka nostalgické rozesmutnělosti. Zbořil se snaží básnit „o ničem“, ale i to se musí umět. Jak to ostatně dokazuje ve své poezii kupříkladu Petr Hruška. A nakladatelství Petra Štengla bohužel každým dalším vydaným titulem stvrzuje fakt, že jím vydané básnické sbírky jsou leckdy odfláknuté. A to jak redakčně, tak i graficky.
Libor Staněk
Rio Preisner
Speculum exilii Bohemici
Triáda 2018, 271 s.
Češi (na rozdíl třeba od Poláků či Maďarů) neměli moc zkušeností s politickým působením v exilu, byť právě exilová akce vedla ke zrodu samostatného Československa. Exily po letech 1948 a 1968 byly ale většinou jednosměrnou jízdenkou do politického zapomnění. O něco lepší to bylo v oblasti intelektuální. V ní mohly za hranicemi vykvést květy, které by často možná nenašly půdu ani v samizdatu. Mezi takové patřil i Rio Preisner, který z Československa odešel po roce 1968. Básník, germanista, překladatel a originální myslitel katolického a konzervativního zaměření je autorem řady děl na hranici politické filosofie a neméně politické mystiky. Jak napovídá název, tématem Preisnerovy knihy je samotný exil, byť je mu spíše východiskem k šířeji pojatým úvahám. Konverze komunisty Luďka Pachmana ke křesťanství nebo důkladný rozbor Bělohradského Krize eschatologie neosobnosti vede Preisnera vždy dál: k Patočkovi, Husserlovi, Hegelovi, klasikům politické filosofie Hobbesovi, Lockeovi, Rousseauovi, kritice socialismu i demokracie či hledání cesty z „bytostné jinakosti“ totalitarismu v katolicismu. Preisner píše osobitým jazykem, byť některé pojmy přebírá, například od Erica Voegelina. Jeho myšlení je plné krátkých spojení, rozmáchlými gesty klade nečekaná rovnítka a navzdory vší kritice (voegelinovsky chápané) „gnóze“ je mu vlastní bytostný manicheismus stavějící síly světla proti silám temnoty. I proto ale patří k pozoruhodným postavám českého myšlení druhé půle 20. století.
Matěj Metelec
Tři blízcí neznámí
(Three Identical Strangers)
Režie Tim Wardle, USA, 2018, 96 min.
Premiéra v ČR 30. 5. 2019
„Nejúžasnější, nejneuvěřitelnější, nejpozoruhodnější pravdivý příběh všech dob.“ Tahle neskromná věta zdobí plakáty amerického dokumentu Tři blízcí neznámí, pojednávajícího o trojčatech, která byla kvůli psychologickému experimentu po porodu rozdělena a dána k adopci do různých rodin. Stejně vehementně se nás o výjimečnosti příběhu bohužel snaží přesvědčit i protagonisté filmu. Kauza experimentu s jednovaječnými dvojčaty a trojčaty je pozoruhodné téma, ale tvůrci dokumentu ji uchopili způsobem, který klade mnohem větší důraz na laciný dramatický efekt než na komplexní práci s informacemi. Snímek je poskládaný tak, aby působil jako příběh o třech podvedených bratrech, a režisér se občas dopouští pochybných zkratek, aby zvolenému dramaturgickému klíči dostál – bratři jsou napřed představeni jako pohodová trojice mladých dospělých, ale o pár desítek minut později jsou z nich naopak psychicky zdeptaní jedinci. Z dokumentu je sice jasné, že existuje více případů sourozenců, kteří byli kvůli zmíněnému experimentu rozděleni, ale film jim téměř nevěnuje pozornost. Filmařům zjevně nešlo o to se zvoleným tématem zabývat příliš do hloubky, ale o silný příběh. Odpovídá tomu i styl snímku, kde mluvčí na kameru polopaticky sdělují divákům, jaké emoce by při té které informaci měli prožívat. Tři blízcí neznámí jsou zkrátka dokument, který nepodněcuje k přemýšlení, ale naopak si vynucuje žádoucí reakce.
Antonín Tesař
Karafiáty a samet. Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989
GHMP, Městská knihovna, Praha, 30. 4. – 29. 9. 2019
Dějiny Československa na první pohled nejsou s dějinami Portugalska nijak specificky provázané. Česko-portugalská dvojice kurátorek Sandra Baborovská a Adelaide Ginga se nicméně rozhodla vytvořit výstavu, která tyto země usouvztažní prostřednictvím společné zkušenosti s diktaturami, jejichž pád byl v obou státech mírný a relativně nenásilný. Výstava se nesnaží vytvářet komparativní perspektivu, ale spíše nacházet analogie mezi historickým děním obou zemí. To pochopitelně není vždy snadné, protože zatímco Československo se v roce 1989 osvobodilo od diktatury komunistické, portugalská karafiátová revoluce v roce 1974 svrhla fašistický režim Antónia Salazara. Představena jsou díla portugalských a československých umělců a umělkyň, která se nějak vztahují k revolučním, nebo naopak reakčním událostem spjatým s okupací Československa a karafiátovou či sametovou revolucí. Součástí instalace je i umělecky pojatá časová osa, poskytující divákovi základní historický kontext. Kromě zajímavých analogií tu můžeme pozorovat i očekávatelné paradoxy, například srp a kladivo jsou v Portugalsku chápány jako symbol odporu proti diktatuře, zatímco v československém prostředí je tomu přesně naopak. Smyslem výstavy nicméně není ani tak přicházet s velkými nebo kontroverzními objevy, jako spíše uměleckými prostředky zachytit příbuznost osudů dvou zemí, které prošly podobnou politickou zkušeností.
Martin Vrba
Kateřina Bílková, Lenka Huláková, Hana Malaníková
Promiňte, že rodim
Venuše ve Švehlovce, Praha, psáno z reprízy 5. 6. 2019
Divadelní kabaret Promiňte, že rodim, v jehož anotaci se dovíme, že pojednává „o radostech i strastech rodících žen“, může vyvolávat různá očekávání i obavy. Přestože jeho autorky tvrdí, že o něčem tak intimním, jako je porod, se vlastně ani hrát nedá, svým zhruba hodinovým představením dokazují pravý opak. Scénografie představení je sice minimalistická a kostýmy téměř nulové, světelný design Vojtěcha Kopty je ovšem skvěle promyšlený a celé představení má jasný rámec: příchozí dostanou u vchodu do sálu test týkající se jejich prekonceptů spjatých s porodem. Diváci se tak ještě před začátkem představení konfrontují nejen se svými představami o tom, kde rodit či jak nakládat s placentou, ale také si přečtou, jak se s těmito situacemi vyrovnávaly jednotlivé herečky. Test má ještě jednu funkci: roztřídí diváky do tří sekcí. Každé takto vzniklé skupině diváků se pak příslušná herečka svěřuje s tím, jak probíhalo její první těhotenství, nebo publiku dává nahlédnout do své zdravotní dokumentace. Po úvodní scéně přijdou na řadu historky o porodech a okolnostech s nimi spjatých, které sice občas připomínají televizní Bakaláře, ale nikdy nesklouznou k trapnosti či přílišné bujarosti. Podobně jako na začátku představení tvůrkyně zvládly zabránit diváckému diskomfortu, v závěru se jim podařilo za pomoci popového songu vyvolat katarzi. Emotivní představení, které ovšem z publika emoce neždíme.
Eva Marková
Rainer Veil
Vanity
2LP, Modern Love 2018
Členové skupiny Rainer Veil patří k umělcům, kteří si nepotrpí na velká slova a raději za sebe nechávají mluvit svou hudbu. Jediný dohledatelný rozhovor s manchesterskou dvojicí pochází z roku 2014. Dan Valentine, který se v projektu sešel s Liamem Morleym (někdejším kytaristou nedoceněné postrockové kapely Spokes), tu načrtává paralelu mezi brutalismem a elektronickou hudbou. U zrodu obojího podle něho stála utopická představa o ideálním uspořádání společnosti, v současnosti ale vyplouvají na povrch spíše odvrácené stránky těchto utopií. V brutalistických sídlištích pro sociálně slabší skupiny obyvatel se nedá důstojně bydlet; elektronická hudba zase vyčerpala svůj hédonistický potenciál a nyní se noří do stále temnějšího zvuku. Platí to i tvorbě Rainer Veil, kteří dvojelpíčko Vanity vydali s pětiletým odstupem od předchozího EP New Brutalism. Pauzu využili k důkladnému pročištění svého výrazového rejstříku. Oproti raným nahrávkám na dlouhohrajícím debutu ubylo darkambientní mlhy, z níž se vynořovaly odkazy na šťastnější doby taneční elektroniky. Ty jsou na novince stále přítomny, častěji než dříve jsou ale povýšeny na nosné motivy skladeb – příkladem mohou být tranceová arpeggia, která se v tracku Gold Mills snoubí s postdubstepovou rytmikou. Ta stále tepe na pozadí řady skladeb, celkově ale platí, že se Rainer Veil podařilo setřást nálepku burialovského klonu pro druhou dekádu tisíciletí a vykročili na cestu suverénní autorské výpovědi.
Martin Zoul