Eskalace napětí mezi Spojenými státy a Íránem v uplynulých týdnech přirozeně poutala pozornost řady arabských komentátorů. Ti se podobně jako jejich západní kolegové pustili do spekulací, zda současný vyhrocený stav nepovede k dalšímu vojenskému konfliktu v rozbouřeném blízkovýchodním regionu. S mírným zklidněním situace začaly převládat střízlivější komentáře, které přímou americkou vojenskou intervenci pokládají spíše za nepravděpodobnou. Mezi ně patří i text syrského publicisty Muhammada Sajjida Rasáse nazvaný Čeká Írán osud Iráku? a uveřejněný 7. června v panarabském periodiku al-Haját. Autor v něm rekapituluje, jak americká politika v této části světa, spojená s odstraněním režimu hnutí Tálibán v Afghánistánu v roce 2001 a režimu Saddáma Husajna v Iráku v roce 2003, po přelomu tisíciletí přispěla k nebývalému posílení pozic perské šíitské teokracie. Íránci obratně využili vzniklého vakua a během několika let se prostřednictvím svých spojenců v řadě států regionu posunuli do role jednoho z hlavních aktérů na Blízkém východě. Posílené postavení pak Teherán dokázal zužitkovat při tajných jednáních s Američany během prezidentství Baracka Obamy, která vyvrcholila v roce 2015 podepsáním pro Írán výhodné mezinárodní dohody o jeho jaderném programu. S nástupem Donalda Trumpa, který Írán obsadil do role úhlavního nepřítele a jednostranně dohodu vypověděl, však došlo k razantnímu obratu. Současné geopolitické klima, včetně aktuální dynamiky americko-ruských vztahů, hraje v neprospěch Teheránu, přesto je však krajně nepravděpodobné, že by se Trump skutečně uchýlil k útoku na Írán. Přes všechny složitosti je totiž Írán ve zcela jiné pozici, než byl Irák na počátku roku 2003, a opomeneme-li Trumpova bojovná vyjádření na Twitteru, klíčoví američtí představitelé jasně deklarovali, že americkým strategickým cílem je změna íránské zahraniční politiky, nikoliv změna íránského režimu jako takového. Další velká válka není v zájmu nikoho ze zúčastněných, je přesvědčen syrský autor.
Zvláštní místo zaujímá v arabských médiích Súdán, kde před dvěma měsíci došlo k armádnímu převratu, který v reakci na lidové demonstrace ukončil třicetiletou diktaturu prezidenta Umara al-Bašíra. K dlouhodobě neklidné zemi na pomezí arabského světa a subsaharské Afriky se začaly upínat naděje mnoha Arabů na možný reparát celkově neúspěšné revoluční vlny takzvaného arabského jara, která před více než osmi lety v řadě států regionu vyjádřila touhu tamních obyvatel po životě ve svobodnější a spravedlivější společnosti. Vývoj posledních dní, kdy súdánská armáda za cenu desítek mrtvých brutálně rozehnala protestní tábor v metropoli Chartúmu, ovšem dává za pravdu spíše hlasům skeptiků. K těm se nechce přidat známý libanonsko-francouzský akademik Gilbert Achcar (Džilbír al-Aškar), který ve svém pateticky laděném textu Ruce pryč od našich súdánských bratří!, uveřejněném 11. června panarabským listem al-Quds al-arabí, vyzdvihuje politickou vyzrálost vedení súdánské revoluce. To na masakr mírumilovných demonstrantů zareagovalo vyhlášením občanské neposlušnosti a generální stávky a dokázalo zpochybnit legitimitu přechodné vojenské vlády. Achcar jde dokonce tak daleko, že pro súdánskou vzpouru nachází vzor ve všeobecně glorifikované první palestinské intifádě v letech 1987 až 1993, která coby všelidové povstání proti izraelské okupaci dosáhla podstatně větších výsledků než dekády palestinského ozbrojeného boje. Súdánci dnes mají šanci navázat na to nejlepší z tradice arabského odporu proti útlaku, a stát se tak potřebným vzorem a nadějí pro ostatní Araby, kteří nepřestávají doufat, že život v lepší společnosti je možný.
Aktuální situaci palestinského národního hnutí se věnuje Básim Uthmán na stránkách libanonského deníku an-Nahár v článku z 20. května nazvaném výmluvně Palestinské hnutí tváří v tvář americko-izraelské dohodě. Palestinský akademik si všímá, že současný vývoj – provázený mimo jiné přijetím nového základního zákona definujícího Izrael jako stát Židů, dalším rozšiřováním osad na Západním břehu či jednostrannými americkými kroky v otázce Jeruzaléma a Golanských výšin – ukazuje, že Palestinci musí neprodleně přistoupit k nové strategii, nechtějí-li ztratit poslední zbytky nadějí na uskutečnění svého národního snu. Ač Donald Trump stále oficiálně nezveřejnil parametry svého plánu na „deal století“, je zřejmé, že představa Američanů o dosažení mírového uspořádání prostřednictvím cílené změny „reality na místě“, spojená s tlakem na arabské státy, aby normalizovaly své vztahy s Izraelem, je v příkrém rozporu s národními aspiracemi Palestinců. Palestinské vedení přitom zaujalo zcela neproduktivní postoj, když na jedné straně americký plán odmítá, na straně druhé však nepodniká žádné efektivní kroky k tomu, aby byli Palestinci americkému diktátu schopni čelit. Je nezbytné, aby všechny relevantní palestinské frakce a instituce neprodleně překonaly vzájemné rozpory a podřídily své partikulární agendy celonárodnímu zájmu. To umožní rozvinout skutečně všelidové hnutí odporu, schopné na všech úrovních v souladu s mezinárodním právem konfrontovat síly okupace. Je načase odstoupit od všech závazků vyplývajících z mírové dohody z Osla, která v důsledku pouze zhoršila palestinské porobení. V neposlední řadě potom musí Palestinci cílevědomě přenést svoji kauzu na mezinárodní pole, delegitimizovat počínání Izraele u mezinárodních institucí, a především svou aktivitou v rámci panarabské scény přimět státy Zálivu, aby upustily od zhoubné politiky normalizace. Jiná cesta, po níž by Palestinci mohli dospět k rozhodování o svém osudu, podle Uthmána neexistuje.