Paradoxy autenticity

Folklor není mrtvý. Jen se v očích mnohých stal kategorickým „black boxem“ folkloristů, s nímž není možno hýbat. Folklorista, potažmo etnolog, by tedy měl s radostí přivítat myšlení, které nezůstává pouze u vstupů a výstupů, ani u důkladné dekonstrukce této kategorie, nýbrž sleduje i produktivní cíle jejího oživení.

Kniha amerického antropologa a filosofa Josepha Grima Feinberga Vrátiť folklór ľuďom u některých etnologů nicméně narazila právě pro svůj „hybridní“ charakter. Monografie shrnuje etnologické výzkumy, které autor zrealizoval na Slovensku v letech 2010 až 2012. Zjišťoval tehdy, jakým způsobem se po roce 1989 změnil folklorní diskurs, a interpretoval sociál­ní dopady těchto diskursivních změn, tedy nový sociálně­-sémiotický systém folkloru.

Folklorismus po Hegelovi

Pravda je, že se zde analyzuje jak fenomén tanečních spolků, tak konkrétní skupina lidí v podobě košického Klubu milovníků autentického folkloru a konkrétní způsob, jakým se v jejich podání přenáší důraz od spektakulárních kvalit lidové tradice (využívaných minulým režimem) ke snaze ukotvit ho v jeho autenticitě („vrátit folklor lidem“). Kniha však nemá pouze deskriptivní ambice, nejedná se o pozitivisticky orientovanou etnografii specifického folklorního hnutí, ale spíše o sociálně­-teoretickou a filosofickou diskusi nad širšími otázkami, využívající konkrétního geografického a historického příkladu.

Práce má několik vrstev, jež se vzájemně podmiňují, jakkoli tradičně spadají do různých akademických odvětví. Prolíná se tu více humanitních a sociálních věd, což se v některých momentech ukazuje jako šťastné rozhodnutí, někdy se však zdá, jako by jednotlivé perspektivy vedle sebe pouze jaksi nervózně postávaly. Každopádně ve výsledku vzniká zajímavá konstelace témat, což výklad dělá zajímavým pro širší publikum. Je skutečně podnětné sledovat, jak jsou některé „nehybné“ kategorie folklorismu rozpohybovány filosofií, a naopak jak je filosofické téma autenticity domýšleno a demonstrováno na sociální bázi folklorních souborů. Ostatně – jak se nás snaží Feinberg přesvědčit – nikdo si neuvědomuje rozporuplnost diskursu autenticity lépe než stoupenci autentického folkloru.

Fenomén autentického folkloru autor interpretuje na pozadí postsocialistického a postpolitického nastavení společnosti v současné střední a východní Evropě. Sleduje přitom, jakým způsobem se prezentování folkloru přizpůsobilo liberální hegemonii. A tak mu folklor neslouží pouze jako „sociální platforma“ pro filosofickou analýzu autenticity coby jednoho ze základních analytických pojmů sociálních věd, ale také jako ukazatel politických mobilizací postsocialistické depolitizace společnosti. Na konci dějin lid jakožto dějinný subjekt mizí a dialektický rozpor autenticity, který nový folklor řeší, se stává nerozřešitelným. Zde se otevírá důležitá otázka, jaké specifické důsledky měl údajný konec dějin pro kulturu spjatou s revolucemi. Nejde už o to odstraňovat rozpory autenticity spojené s folklorem, ale po vzoru neoliberální ontologie pouze „spravovat“. Folklor se na konci dějin a politiky odchyluje od epiky Hegelových dějin k lyrice Kierkegaardova „rytíře víry“ – snaha dosáhnout autenticity folkloru je ve své podstatě nemožná (stejně jako identita podstaty a jevu), ale přesto uznávaná jako specifická hodnota, již stojí za to milovat a sdílet.

Apoteóza lásky

Dalo by se říct, že Feinberg ve své práci odpovídá na otázku, kterou si položil jinde, totiž zda má folklor právo na existenci. V dialogu s Bourdieuovým dílem se zaměřuje především na odhalování mocenských zájmů za symbolickými kategoriemi, ale také na cynický dualismus informátoři versus poučení vědci. Přitom se snaží ukázat nevědeckou oblast jako legitimní sféru lidské zkušenosti. Odmítá „dělbu práce“, při níž nevědci vytvářejí ideály, která pak vědci mohou kritizovat. Konstruovanost a ideologická mobilizace folkloru, na níž tato kritika často staví, ustupují ve prospěch uznání nevědeckých kategorií. Můžeme kvůli tomu Feinberga označit za radikálního interpretativistu, jehož analýza staví především na aktérských významech? Například marxistický filosof Petr Kužel v takovém přístupu vidí nebezpečí, protože „rezignuje na explanaci v pravém slova smyslu a v krajním případě se takovýto přístup může stát pouze registrátorem jednotlivých kontingentních událostí“. Feinberg nicméně ani explanační, ani kritický rozměr sociální vědy nepopírá. Fenomén autentického folkloru zasazuje do širších kontextů a nezůstává pouze v rovině aktérských významů. Naopak v duchu marxistické dialektiky drží používané kategorie v produktivním napětí, a odhaluje tak i v „objektivních myšlenkových formách“ imanentní nereflektované momenty.

Zároveň je jeho přístup obohacen o etnografickou a antropologickou perspektivu, která bývá citlivější k sociální a životní zkušenosti odlišných sociálních nebo kulturních skupin. Nejde tu pouze o odhalování „zlotvorných“ kategoriálních omylů, ale také o možnost porozumět jiné sociální realitě a zkoumat ideály jako ideály, nikoliv pouze jako mystifikace. Originalita autorova přístupu, s nímž se v sociální teorii moc často nesetkáváme, tkví v hledání pozitivního potenciálu, ve snaze „zostúpiť z kriticko­-analytických výšin a podeliť sa s ľuďmi o svoje vízie lepšieho sveta“. Jednoduše řečeno, zkoumat v rámci sociálních struktur procesy, při nichž vzniká solidarita. „Prečo hľadať iba implicitne zlé štruktúry (ako ovládanie), a nie zároveň a explicitne hľadať lepšie štruktúry, ktoré sa niekedy objavujú alebo ktoré ešte môžu vzniknúť?“

Pochopíme­-li tyto předpoklady, nepřekvapí nás „apoteóza lásky“, která je součástí závěrečného dodatku, jenž se deklaruje jako nevědecký. Právě napjatý vztah mezi folklorem a jeho milovníkem tvoří podle autora narativní rámec celé knihy. Toto pojetí lásky se ukazuje jako základní a pozitivní hodnota, svorka hnutí milovníků autentického folkloru, kterou lze vykřesat z tragických paradoxů autenticity a která nás dostává do samého jádra jeho filosofické problematiky. Tragické rozpory moderního života jsou milovníkem folkloru vnímány jako nepřekonatelné, ale právě jejich nepřekonatelnost rozehrává dynamiku specifické solidarity ztělesněné autentickým folklorem a podle Feinberga směřuje k ideálu reciprocity. Autorovi přitom jde ještě o jednu věc, a sice o kritiku homo liberalis, tedy představy autonomního neo­liberálního subjektu. V knize přímo přiznává, že jeho původním záměrem bylo ve folkloru hledat zdroje estetického myšlení, jež překonává ideu autonomního umělce směrem k ideji jakési participativní estetiky, k umění jako organizaci: „Vzájomná láska môže poskytovať model reflektovanej a reflexívnej autentickosti, ktorá je skrz­-naskrz sociálna, pretože nespočíva v individuálnej psychike, ale vo vzájomnom vzťahu medzi milovníkmi.“

Ukáž kokot

Časté opakování až recyklování témat a motivů (dané i tím, že práce je částečně kompilátem původně samostatných textů) je vyvažováno vsuvkami a někdy až vtipnými epizodami „z terénu“. Jde například o ty části, v nichž autor popisuje svá muka při tanečních zkouškách, do kterých se po čase váhání zapojil, nebo o „fenomén autobusu“, totiž o specifické rituály spojené s cestováním mezi festivaly, plné zpěvu, ale i obscénních výkřiků typu „ukáž kokot“. Někdy se ovšem celá filosofická problematika v jejich světle zdá jaksi nafouknutá. V přístupu stejně jako v tématu je tak často přítomné napětí.

Dodejme ještě, že Feinbergova práce pod názvem The Paradox of Authenticity: ­Folklore Performance in Post­-Communist Slovakia zároveň vyšla v akademickém vydavatelství Univesity of Wisconsin Press v anglické verzi, lehce přizpůsobené jinému kontextu. Závěrem můžeme konstatovat, že byť se kniha často vydává po slepých cestách, je v každém případě výrazem skutečně živého, originálního myšlení. Byla by velká škoda, kdyby pro svůj ambivalentní charakter zapadla.

Autor je estetik a student etnologie.