Příliš tekuté zlo

S odkazem na známý koncept „tekuté modernity“ je v knize Tekuté zlo. Život bez alternativ (Liquid Evil, 2016) veden rozhovor mezi věhlasným polským sociologem Zygmuntem Baumanem a litevským politologem i politikem, někdejším poslancem za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) Leonidem Donskisem. Kniha dnes již nežijících myslitelů má formu dialogických esejů, jejichž námětem je společenská, hospodářská a politická krize Evropy v druhé dekádě 21. století. Samotný výběr témat je poměrně pestrý a sahá od technologického vývoje, sociálních sítí a problému neregulovaného kapitalismu po ukrajinsko­-ruský konflikt nebo transformaci pobaltských zemí. Dialogem však prolíná i teologické téma původu zla ve světě či četné aluze na literární dílo Michaila Bulgakova, George Orwella nebo Aldouse Huxleyho.

V pasti fatalismu?

Pomyslným středem celého dialogu je problematika zla, k čemuž se pojí hledání alternativ k technokratické společnosti, kalamitnímu kapitalismu i postkomunistickým autoritářským režimům. Oba autoři pojem zla chápou v metafyzické rovině a spojují jej s komunis­tickými režimy a nacismem, stejně jako se soudobými formami společenského fatalismu, pro nějž používají zkratku TINA (There is not alternative). V některých pasážích přitom zaznívají i úvahy na téma manicheismu (filosofického učení vykládajícího svět jako polaritu božských a satanských kosmických sil), který podle nich zůstal jistým podzemním proudem evropské kultury. Zpravidla spolu nepolemizují a v dialogu se spíše doplňují, přesto jsou však z jejich promluv patrné odlišné akcenty.

U Donskise leží v podtextu jeho promluv především rozčarování z transformačního vývoje v postkomunistických státech. Používá narativ liberálních vrstev zklamaných z praktik „mafián­­ského kapitalismu“, vzdáleného od vizionářských představ roku 1989. Hlavní nebezpečí spatřuje v ohrožení východní Evropy putinovským Ruskem, jehož režim pro něj představuje jakousi postideologickou a zároveň orwellovskou variantu „tekutého zla“. Jeho součástí je podle Donskise i vytváření staronových historických narativů, ospravedlňujících mocenskou zvůli imperialistického státu. Bauman naopak jednu z hlavních příčin destabilizace vidí v americké imperiální politice na Blízkém východě po útoku na Irák a Bushovu administrativu spojuje s rozsáhlou mediální manipulací. Polský sociolog také ostře kritizuje neoliberální politiku rozpočtových restrikcí a sociálních škrtů, která podle něj vede k atomizaci společnosti. Spíše než z levicových sociál­ních teorií přitom vychází z katolického sociálního učení a exhort papeže Františka. Oba autory coby příslušníky „nesamozřejmých“ evropských zemí přitom spojuje distinkce v přístupu k nacionalis­mu. Bauman rozlišuje nacionalismus spojený s představami o supremaci jednoho etnika nad jiným od nacionalismu emancipačního, který se vyznačuje bojem proti imperiálnímu útlaku a je nositelem univerzalistického konceptu lidských práv (historicky tento typ vidí například v Mazziniho hnutí Mladá Itálie). Paradoxní je, že oba popisují současnost jako období zpovrchnění komunikace a mizení paměti, zároveň však podle nich dochází k oživování starých historických příběhů a dějinných koncepcí, takže se v současnosti „setkává devatenácté stoleté s dvacátým a jedenadvacátým“.

Obavy z budoucnosti

Ačkoliv v závěru svého dialogu oba intelektuálové kladou důraz na princip naděje v kontrastu k dějinnému fatalismu, celým rozhovorem prostupují obavy z budoucího společenského vývoje i technologických inovací. Tento dystopický duch vane i ze strachu obou autorů ze světa sociálních sítí a nových médií, jejichž používání je podle nich znakem civilizačního úpadku a dobrovolnou realizací orwellovského světa. V těchto obavách se odkazují na různé, často nesourodé zdroje, dovolávají se i pozdních prací Martina Heideggera. Jejich postoj k technologiím přitom vychází z konzervativních postojů vedoucích k poněkud paušalizujícím odsudkům. Slabinou dialogu je také jeho roztříštěnost. Řada problémů je příliš zobecňována a nedochází k analýze jejich vzájemných souvislostí, což se týká jak geopolitických, tak sociálních témat. Problematické je také těkání mezi jednotlivými tématy a nevytříbenost argumentace. To platí především pro Leonida Donskise, který politickou analýzu nahrazuje obecným moralizováním, jež brání kritickému rozboru diskutovaných témat. Rovněž téma manicheismu je na problémy soudobé evropské společnosti napasováno poněkud uměle, aniž by společenské rozpory dokázalo přesvědčivěji osvětlit. Jakkoliv lze v knize najít mnoho podnětných pasáží, jejím nešvarem je nakonec právě ona „tekutost“, na kterou autoři neustále narážejí.

Autor je historik.