Témata spojená s hledáním kolektivní paměti a zaostřením na krajinu jakožto tradiční životní prostor vedou mnohé současné hudebníky k zájmu o folklor. Nejedná se však pouze o posedlost venkovem a starými zvyklostmi. Hudebníkům, jako jsou Mark E. Smith nebo Jarvis Cocker, se už dávno podařilo prolnout své skladby s městskými legendami.
Cornwall – poloostrov na jihozápadním cípu Anglie a domov Cornwallanů, jednoho z šesti tradičních keltských kmenů – je nejchudší hrabství celé země. Přesto tamní rybáři nechávají část svého úlovku na pobřeží. Je to úplatek pro Buccu, vodního ducha, který na sebe podle staré legendy bere podobu skřeta s chaluhami místo vlasů a úhořími šupinami místo kůže. Vítr roznáší jeho hlas po kraji, a jakmile ho zaslechnete, víte, že se blíží mořská bouře. Z Cornwallu ovšem pocházejí i jiné mytologické příběhy. Po poloostrově v půli cesty mezi Bretaní a Irskem se procházejí obři, tyčí se tu menhiry, okřídlení skřítci maskovaní hromadou starých hadrů lákají děti do jeskyní, anebo je varují před ostružinovými keři, do kterých se vymočil sám ďábel… Zkrátka, Cornwall potvrzuje, že čím odlehlejší daná oblast je, tím divočeji v ní bují mytologické zkazky a povídačky. A v tomto případě k izolaci kromě geografické polohy navíc přispívá i poněkud komický separatismus: když chtěli zastánci cornwallské nezávislosti spáchat v osmdesátých letech výstražný teroristický čin, zapálili místní holičství.
Ale tím izolace nekončí. Cornwall byl odjakživa prakticky odstřihnutý od kulturního dění, které se v Británii soustředilo hlavně v Londýně, případně v Manchesteru nebo Sheffieldu. Známý moderátor John Peel ve svém dokumentu o Cornwallu řekl, že tato část země nemá prakticky žádné vazby na hudební průmysl, ale „díky tomu je požehnaná“. Podle publicistky a místní rodačky Laury Snapes zde dodnes nejsou žádné obchody s hudbou. A nebyly tu ani na začátku osmdesátých let, kdy základní školu v městečku Redruth navštěvoval irský přistěhovalec Richard David James, později známý jako Aphex Twin. Existovaly tu sice nelegální taneční parties, jinak ale byla tato oblast od taneční hudby úplně odpojená. Aphex Twin tak začínal svou hudbu vytvářet jako jakousi mytologickou mapu dosud nepopsaného území.
Jáma v Cornwallu
Na obalu alba Surfing on Sine Waves (1993), které Aphex Twin vydal pod jménem Polygon Window, vidíme pláž v oblasti Chapel Porth, kde prý na útesech dodnes najdeme krev obra Bolstera. Ten si na důkaz lásky k místní dívce Agnes propíchl ruku a svou krví chtěl zaplnit díru v útesu. Nevšiml si ale, že krev odtéká rovnou do moře a postupně vykrvácel. K desce Analogue Bubblebath 3, kterou vydal jen o měsíc později, pak Aphex Twin přiložil mapu Cornwallu se seznamem přírodních památek. Vyznačil na ni ale i místa, do nichž zasadil vlastní vymyšlené příběhy – o metanové princezně navštěvující turisty na trajektu King Harry nebo o pirátovi Martinu Trezidderovi, jehož křik straší obyvatele Porthoustocku.
Asi nejdůležitějším místem v mytologii Aphexe Twina je ale jáma u vesnice Gwennap, kterou v loňském videoklipu k tracku T69 Collapse zvěčnil umělec Nicky Smith alias Weirdcore. Jáma, která patrně vznikla v 18. století propadem v důsledku důlní těžby, připomíná přírodní amfiteátr a byla využívána k veřejným kázáním. Ke mši vedené metodistickým kazatelem Johnem Wesleym se tu prý v roce 1773 sešlo 32 tisíc lidí. Weirdcore ve spolupráci s Twinem slávu tohoto místa obnovuje: průlet nad jámou, která se objevuje i na obalu EP Collapse (2018), je v klipu tak sugestivní, že se člověk neubrání touze všeho nechat a okamžitě se vydat tuto končinu probádat.
Manchester plný skřetů
Někdy je nutné ponořit se do kolektivního nevědomí a již vytvořený folklor přepsat. To se povedlo loni zesnulému frontmanovi kapely The Fall Marku E. Smithovi. Z jeho Manchesteru v sedmdesátých letech minulého století udělaly vládní zásahy Margaret Thatcherové do místního průmyslu město duchů, jehož postindustriální atmosféra se pak otiskla třeba i do tvorby Joy Division. Ale zatímco v tvorbě Iana Curtise z Joy Division rezonovala především úzkost, Mark E. Smith s gestem magického realisty přetvářel Manchester v místo, kde se za každým rohem skrývá nečekané tajemství.
O inspiračních zdrojích, které napájely Smithovu dělnickou imaginaci, píše britský kulturní teoretik Mark Fisher ve svém eseji Memorex for the Kraken: The Fall’s Pulp Modernism (Memorex pro Krakena. Brakový modernismus The Fall, 2006). Smithovým inspirátorem byl spisovatel H. P. Lovecraft a jeho předchůdci M. R. James nebo Edgar Allan Poe, zakladatelé hororu, jejichž tvorba se nacházela na pomezí modernismu a brakových historek. Smith se každopádně ve svém popisu města obývaného podivnými bytostmi vymezuje vůči Tolkienovi a jeho nadpřirozeným světům. Smithův Manchester oproti Tolkienově Středozemi opravdu existuje, má ale vrstvy, o kterých nikdo neví. Například v písni City Hobgoblins zpívá Smith o skřetech „desetkrát starších a desetkrát menších než on“, kteří v noci zamořují jeho příbytek, rozsvěcují světla a nenechají ho v klidu spát, zatímco ve stanici Piccadilly se plazí královna Viktorie v podobě obrovského černého slimáka. Ve skladbě Spectre vs. Rector zase čerpá z mýtu o nestvůře Cthulhu a duchovi ze starověké galilejské vesnice Chorazin, který soupeří s pastorem z jihoanglického Hampshiru. Zkrátka, Smithovou strategií je přenášení mýtů do míst a kontextů, kde působí nepatřičně.
Sheffield, město proutěných panáků
Jarvis Cocker, známý hlavně jako leader skupiny Pulp, obohatil britskou popovou scénu kousavými satirickými skladbami jako Cocaine Socialism nebo Common People a momentálně se projevuje především jako břitký společenský komentátor (zastánce sociálního státu) a rozhlasový moderátor BBC. Kromě toho ale má podobnou tvůrčí schopnost jako Mark E. Smith – umí se na své okolí dívat pokaždé novýma očima, z ulic Sheffieldu udělat posvátná místa a z jeho obyvatel mytologické bytosti. Při psaní písně Wickerman z posledního alba Pulp We Love Life (2001) podnikl výpravu podél řeky Don, která Sheffieldem protéká. Řeka pojmenovaná podle keltské bohyně Dôn pramení v pohoří Penniny a po sto deseti kilometrech se vlévá do řeky Ouse, v níž se utopila spisovatelka Virginia Woolfová. Cocker dokázal z nenápadného městského kanálu udělat dramaticky proměnlivou vodní tepnu: v textu skladby řeka protéká betonovým kanálem, skrývá se pod zemí nebo se vine historickou čtvrtí Broomhall, kde kdysi řádily čarodějnice. Není divu, že Cockerův zpěv doprovází vzdálené hromobití a samply z folkhororové klasiky Rituál (The Wicker Man, 1973), konkrétně ze scény, v níž při pohanském rituálu spálí proutěného panáka. Jako by se tím říkalo, že každé město má svůj folklor, své temné, iracionální rituály, které bují pod nablýskanými fasádami pozdního kapitalismu. „Jdeme podél řeky pod starý železniční viadukt,/ kde už jsem s tebou kdysi byl,“ zpívá Cocker v závěru skladby a vzápětí se opraví: „Ale ne, vlastně to byl někdo jiný.“
Slévání minulosti se současností je klasickým motivem folklorních i mytologických příběhů. Objevuje se i v knize Alana Garnera The Owl Service (Soví servis, 1967), podle které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikl stejnojmenný seriál, řazený k inspiračním zdrojům folkhororu. Skupina velšských dětí najde jednoho dne na půdě stolní servis s motivem sov a s jeho pomocí probudí k životu starověkou legendu. Hrozí jim ovšem, že budou muset dávný příběh prožívat stále znovu, stejně jako generace před nimi. Také Jarvis Cocker se ve skladbě Wickerman napojil na dávnou tradici příběhů, jejichž protagonisty nejsou lidé, ale čas, paměť a minulost. Zároveň v sobě objevil touhu vrátit se k původním zdrojům lidské imaginace, která ho dodnes neopustila. V aktuálním rozhovoru pro The Guardian například mluví o jeskyních, kam chodí se svým malým synem: „Používání reverbu a echa v současné hudbě má možná kořeny v podvědomé snaze napojit se na dávné duchy a pocítit vibrace, které vycházejí přímo z kamenů.“
Oživování kolektivní paměti a zaostření na prostor a krajinu na experimentální scéně rezonuje dlouhodobě – umělci jako Richard Skelton, Laura Cannell nebo Mark Williamson jsou zásadními hybateli britského undergroundu. V posledních letech se ale tato témata začínají stále více propíjet i do popového mainstreamu. Aphex Twin, Mark E. Smith a Jarvis Cocker jsou průkopníky tohoto trendu. Číst svět prizmatem mýtu a folkloru je nicméně čím dál tím lákavější i pro další popové umělce – ostatně není to jen lákavé, ale i přirozené.
Autor je hudební publicista.