V souvislosti se suchem, které dnes postihuje zvláště jehličnaté lesy, se u nás mluví o kůrovcové kalamitě. Před sto lety lesníci řešili obdobnou situaci, jen na vině nebyl kůrovec, ale bekyně mniška. Už tehdy přitom bylo jasné, že skutečným důvodem zkázy je špatné hospodaření zaměřené na rychlý zisk.
Podle dobového tisku z roku 1921 lesy napadené bekyní mniškou působily jako trčící mrtvoly. Foto Státní okresní archiv Děčín
„To je mniška, neviditelná zkáza a plíživá smrt našich lesů,“ psaly před sto lety pražské Národní listy. Tehdy totiž začala decimovat středoevropské lesy kalamita bekyně mnišky (lymantria monacha). Housenky této můry škodily v tuzemských lesních porostech výrazněji od poloviny 19. století a napadaly především tehdy masově vysazované smrkové a v menší míře i borové monokultury. Za první světové války a krátce po ní nastala suchá léta a v důsledku válečného nedostatku pracovních sil byla navíc údržba hospodářských lesů zanedbávána. To byly ideální podmínky pro lesní škůdce, zvláště pro mnišku, jejíž jedna housenka je schopná sežrat až tisíc smrkových jehlic. A zatímco borovice může přežít ztrátu devadesáti procent jehličí, smrk hyne už při ztrátě kolem sedmdesáti procent.
Monokulturní apokalypsa
Řádění mnišky prezentovala tehdejší média velmi dramaticky, téměř jako apokalypsu. Například Leitmerizter Zeitung (Litoměřické noviny) referovaly již v létě 1908 o škodách způsobených „mniškou ožíračkou“ v okolí Mimoně. Nejdřív housenky dokončily dílo zkázy v tamních lesích a o něco později už čerstvě vylíhlé můry směřovaly v ohromných hejnech do podhůří Krušných hor. Vysoký výskyt můr hlásili zakrátko obyvatelé Oseku, Mostu nebo Duchcova – vídali je totiž lézt po fasádách domů, po stromech nebo létat v ulicích. Velká část z nich se dostala až na Litvínovsko do lesního revíru hraběte Waldsteinschena. Tamní lesní správa ihned zmobilizovala obyvatele, kteří měli pomoci zabránit katastrofě: „Velké množství školou povinných dítek pak čile sbíralo nebezpečné škůdce. Lesní úřad navíc rozhodl vyplácet odměnu 1 haléř za každého nalezeného motýla.“ Během necelých dvou dnů bylo na Litvínovsku nasbíráno téměř čtyřicet tisíc můr mnišky – z nichž dvě třetiny byly vejconosné. Účinnost této akce ale zřejmě nebyla vysoká. Ve stejné době navíc média zaznamenala další roje mnišky, které do české části Krušných hor přeletěly ze Saska.
Kalamita, která přišla o deset let později, ještě předčila tu z let 1907 až 1909. Takto líčily řádění mnišky v sobědražských lesech za Milevskem roku 1919 Národní listy: „Miliony mnišky či bekyně smrkové náletem napadly smrkové porosty a způsobily zde zřídka vídanou pohromu. Z nerovného zápasu vyšly lesy v tak uboze zbědovaném stavu, že překonávají každý pomysl a zvláště hluboce působí svým stavem na cit odborníků, kteří prohlašují, že v takové síle a v takovém množství není podobné pohromy u nás pamětníka.“ Všechny záchranné prostředky tehdy selhaly: „Za noci páleny ohně, leč motýlové mnišky slétaly se k ohňům v takových houfech, že četné ohně úplně udusily. Prudké větry setřásly housenky mnišky s vrcholku stromů k zemi, kde jimi naplnily lesní stružku a pokryly zem až do výšky pěti centimetrů. Trusem housenek pokryto veškeré rostlinstvo, mech, borůvčí apod. ve výšce dvou centimetrů. Mniška zachvátila, poškodila a zničila přes tři sta hektarů lesa.“
Otřesně tehdy působily rozlehlé plochy suchých stromů: „Nejsmutnější podívanou poskytuje rozloha lesa asi 150 hektarů, který jest ožrán dohola, tj. holožíru. Stromy obalené až k vrcholkům a po všech haluzích bradatými lišejníky, zbavené zelených svých korun, stojí zde úplně bez hlesu. Nepříjemný hnilobný a vlhký zápach rozprostírá se v místech, odkud zmizel veškerý život. Ptactvo a ostatní živočišstvo vyhýbá se smutnému hřbitovu tomu, neboť zde není místa ani k bydlení, životu, zpěvu ani laškování. Zaduje-li vítr holými stromy a prázdnými korunami jejich, rozléhá se nepříjemný chřest jako z údů kostlivců.“ V závěru pochmurného článku došlo i na varování: „Mrtvý les chová v sobě zákeřné nebezpečí, jež hrozí nejen nejbližšímu, ale i vzdálenému okolí. Pod šupinami kůry na každém stromě nakladeno tisíce vajíček, z nichž povstanou životy nových loupežníků. Jeť známo, že mniškou napadené stromy stávají se dalšími oběťmi nových útoků, které na ně hromadně podnikají kůrovci, lýkožrouti, klikorozi atd. Co nezničila mniška, dodělá kůrovec!“
Mniška se zakrátko přemístila z jihu na sever. Nová kalamita ve dvacátých letech byla ale v něčem jiná než ty předchozí. Mniška totiž obvykle řádila ve výškách do 550 metrů nad mořem. Tentokrát ale, patrně díky neobvykle suchým rokům, udeřila až ve výšce 800 metrů. Napadeny byly lesy v celých severních Čechách. V letech 1921 a 1922 došlo i na „českou národní horu“: „Vražedná mniška zachvátila celý Říp, tak jako zničila obrovské lesní plochy v Čechách východních a také na Středohoří. Požravši smrčí, napadla housenka i druhé stromy. Nevýslovně smutný a odporný byl to pohled na les trčících mrtvol. Ale duby, habry, břízy i modříny do podzima zazelenaly se podruhé a tak si zachránily život.“ Právě na Řípu byly v letech 1922 a 1923 dobře patrné snahy o likvidaci katastrofy: „Od zimy do podzima řezalo se pokácené dříví smrkové a sváželo dolů. Cesta vždy špatná byla vytlučena a zbrázděna a zůstala tak podnes. Celá hora prořídla a jmenovitě vrchol, kde za kostelem k severu padla sta krásných vysokých smrků. Zakrátko již pracováno pilně na nové pokrývce. Více než dvacet tisíc útlých sazeniček, a sice nejrozmanitějších druhů stromových, jehličnatých i listnatých, nastrkáno do drobných jamek, tu v řádkách, onde v zdánlivém neladu, jak platí dnešní názor lesnický…“
Lidská ruka je bezmocná
Natírání kmenů lepidlem, sbírání můr nebo zakládání velkých ohňů se každopádně ukázalo jako neúčinné. V Německu se pokoušeli proti mnišce zasáhnout moderněji. Už v roce 1908 informoval Aussiger Tagblatt (Ústecký deník) o tom, že se v nedalekém Sasku pokoušejí v boji proti mnišce nasadit velké obloukové lampy, jejichž světlo by mělo můry nalákat do pasti a tam pomocí ohně zlikvidovat. V roce 1920 prováděli podobné pokusy i naši lesníci. Československá armáda jim za tím účelem zapůjčila tři velké vojenské reflektory: „Pokus tento osvědčil se tak jako všechny dosavadní pokusy. Byl úplně bezvýsledný, ač v nejbližším okolí množství motýlů mnišky na stromech klidně sedělo nebo ve vzduchu poletovalo.“ Lesmistr Jiskra z Orlíka si tehdy rezignovaně posteskl, protože: „i z mnoha jiných ochranných a přímo ničivých zkoušek jest úplně jasno, že lidská ruka jest proti mnišce, vyskytnuvší se v rozměrech katastrofálních, bezmocná a že zde jedině síla přírody zasáhnouti může, aby zastavila sama vlastní dílo zhouby“.
Mniška se v této době stala jednoznačným synonymem pro zkázu. Tak například na konci roku 1919 konstatovaly Národní listy, že „larvy zkázonosné mnišky“ se dostaly už i do myslí obyvatel Československa. Důvodem k tomuto konstatování bylo věčné podrývání autority nového státu – kvůli špatnému poválečnému zásobování, korupci či domnělé nefunkčnosti státního aparátu. Věčné hledání vysvětlení běžných obtíží v rozličných fámách vnímaly tehdejší elity podobně zhoubně jako řádění mnišky.
Řešení je snadné
Ale zpátky k mnišce. Jistě nepřekvapí, že její odolnost komentovaly rádoby humornou rýmovačkou neznámého autora třeba i Humoristické listy (1921): „Padla mniška na háje/ a zhoubu jim strojí./ Věda se s ní utkala/ v bezúspěšném boji.// Člověk proti člověku/ zrobí platné zbraně,/ ale proti housence –/ namáhá se planě!“
V roce 1922 se v Praze konal sjezd československých lesníků. Jedním z hlavních témat jednání byly i čtyři roky decimace tuzemských lesů. Hlavním cílem lesníků bylo zamezit dalšímu šíření mnišky a zahladit stopy po jejím řádění. Konstatovány byly dva myšlenkové proudy. První pravil, že kalamita vznikla díky „smrkové mánii“ z počátku 20. století, kterou jsme převzali ze Saska. Druhý názor byl, že se proti mnišce nedostatečně bojovalo. Největší ohlas získal jeden z referentů, který prohlásil, že „mniška nebude vůbec vyhlazena, ale lze jí čelit zakládáním smíšených porostů jehličnatých a listnatých“. Místa postižená mniškou, takzvané holožíry, navrhoval osázet co nejdříve. Vysazeny měly být především duby, buky a borovice. Podíl ploch osázených smrkem navrhoval omezit v co největší míře, maximálně na pětadvacet procent.
Ve druhé polovině dvacátých let měla jasno i mainstreamová média – kupříkladu Lidové noviny: „Jelikož veškeré prostředky, jimiž bylo bojováno proti rozmnožování se mniškového motýla, selhaly, nezbývá jiný prostředek než racionální lesní hospodářství…“ Jako hlavní zásada pro ochranu před nebezpečím mnišky platilo, že všude, pokud to jen místní poměry dovolily, se zakládaly nové smíšené porosty. Lidská paměť je ovšem někdy obdivuhodně krátká, a tak o několik let později byly v Čechách, na Moravě i na Slovensku opět vysazovány převážně smrkové monokultury. Hlavním důvodem byl a stále je – jak jinak – relativně rychlý zisk.
Autor je historik a archivář.