Trh versus tělo

„Nechápu, jak můj negroidní bratr může chlemtat nechutné břečky, ze kterých člověk dostane tak akorát sračku. Můj omezený negroidní bratr však prohlašuje, že to je to nejlepší pivo. Jenom proto, že je to místní Pilsener. Doufám, že tuhle nepříjemnou záležitost budeme mít co nejrychleji za sebou a já se vrátím do Montrealu dřív, než mě zastřelí nějaký pošahaný exmilitant… Do téhle prohnilé země už nepáchnu.“ Román El Asco, Thomas Bernhard en San Salvador (Hnus, Thomas Bernhard a San Salvador, 1997) salvadorského spisovatele Horacia Castellana Moyi se skládá ze 112 stran podobně nahuštěných „slovních zvratků“ narcistního protagonisty Vegy – a zároveň jde o parodii vypravěčského stylu rakouského spisovatele Thomase Bernharda. Pod tímto páchnoucím proudem vystřízliví i ten, kdo se v podvečerních hodinách neprocházel čtvrtěmi zaplavenými odpadky a prašivými psy a neotáčel se mezi poslepovanými chatrčemi za každým zvukem v obavě, že se ho někdo chystá přepadnout. To je jeden úhel pohledu na Střední Ameriku. Moya žije od vydání knihy, po němž obdržel řadu výhružných vzkazů, definitivně v exilu. Ve svých románech reflektuje brutalitu doznívajících diktátorských režimů konce 20. století ve Střední Americe a paranoidní realitu života v globalizovaných metropolích svého regionu a používá přitom cynismus a estetiku hnusu.

Chilská autorka a držitelka Národní ceny za literaturu (Premio Nacional de Literatura) Diamela Eltit v románu Mano de obra (Pracující, 2002) sahá po podobných estetických prostředcích, avšak soustředí čtenářovu pozornost na druhou stranu stejné mince – tedy ne na konzumenty, ale na pracovníky: „Za touhle smrdutou ženskou se táhne smrad hoven, kudy chodí. Všude jsou sračky a je to její vina. Gloria měla pravdu, Sonia se sebou musí něco udělat, musí jít k doktorovi, musí si sehnat léky a vypadnout z tohohle bytu.“ Citovaný vypravěčský hlas patří obyvatelům bytu sdíleného zaměstnanci obchodního domu, jejichž lidská hodnota je redukována na schopnost ekonomicky přispívat k chodu domácnosti. Jakmile jejich těla nepřinášejí komunitě, která bojuje o přežití, užitek, jsou amortizována. Eltit již za Pinochetovy diktatury vystupovala proti politickému bezpráví a ve svých pozdějších románech, k nimž patří i Pracující, propůjčuje hlas masám degradovaných lidí na periferii společnosti.

Gore kapitalismus

Stovky Středoameričanů denně opouštějí své země a vydávají se na riskantní pouť, aby utekly před násilím a bídou, které sužují Guatemalu, Honduras a Salvador. Těm, kteří ne­­emigrují, zbývá zachovávat loajalitu k některému z místních gangů nebo čekat, až se stanou jejich oběťmi. Současná neutěšená situace pramení z násilných vládních převratů a revolucí v osmdesátých letech 20. století a především z brutálního přechodu na neoliberální tržní politiku v letech devadesátých. Stále větší závislost na ekonomicky vyspělejších severních sousedech a globálním trhu má za následek rozpad národních identit. Stát jakožto „národ“ ztrácí svou funkci. Pro průměrného občana je směrodatný konzum.

Nejedná se přitom jen o konzumaci materiálních komodit, jejichž značka poukazuje na sociální status kupujícího, ale také symbolických produktů – ať už jde o telenovely nebo televizní zprávy plné paralyzujících obrazů vražd a katastrof, sounáležitost s gangem nebo s ekonomickou třídou pohybující se jen v určitých, segregovaných částech města a podnicích. Touha udržet tempo s trendy globálního trhu napříč sociálními vrstvami ovšem zároveň vede k legitimizaci násilí. Konzum přitom funguje i jako anestetikum na logiku „capitalismo gore“. Tento termín, odkazující na gore porno, zavedla mexická kritička a performerka Sayak Valencia ve stejnojmenné studii Capitalismo Gore (Gore kapitalismus, 2010), v níž analyzuje uspořádání současné patriarchální společnosti ve středoamerickém regionu, která se řídí tvrdými zákony kapitalismu a na jejím vrcholu stojí bílý heterosexuální muž. Páky udržující tento systém v chodu jsou neviditelné a nelegální, avšak mají globální rozměry: je zde byznys s bílým masem a prostituce, vraždy na zakázku, organizovaný obchod s drogami, s lidskými orgány a s pracovní silou (tento obchod Valencia nazývá „mercado gore“) a v neposlední řadě propagace a normalizace brutality skrze média. Jakou cenu má potom lidský život a lidské tělo? Občan je kupní síla na trhu a jeho tělo je nástrojem (nad)produkce a reprodukce. Středoamerický imigrant je ve Spojených státech „alien“, avšak doma mu nic nepatří – ani kus země, ani vlastní tělo.

Burani a psychopati

Salvador se v Moyově románu Hnus, Thomas Bernhard a San Salvador ukazuje jako země strachu, kde násilí je normalizováno a chybí jakákoli vize cesty ven ze začarovaného kruhu. Zbabělému protagonistovi jménem Vega zbývá jenom exil. V San Salvadoru nebyl již léta, avšak trpí utkvělou představou, že se ho bratr pokusí okrást, a tak přijede osobně vypořádat dědictví po zesnulé matce. Hrdina pak stráví v domě svého bratra týden s průjmem a je zcela znechucen vším, co kolem sebe vidí. Tento fyzický stav však není způsoben jen odporným pivem a mastným jídlem, ze kterého se mu zvedá žaludek už předem. Vega je nesvůj, poněvadž se za své příbuzné i ostatní obyvatele Salvadoru stydí. Je mu z nich na zvracení. Navíc má neustálý strach. O své jmění, o svůj život, ale hlavně o svůj kanadský pas.

O hlavním městě San Salvadoru Vega prohlašuje, že je „groteskní, scvrklou a stupidní verzí Los Angeles. Salvadořané se jim za každou cenu chtějí podobat. Tohle město je příkladem pokrytectví této rasy, která si pokrytecky ve skrytu své duše přeje stát se gringos, protože jsou to pokrytci…“ Sám se od všeho „salvadorského“ distancuje, je tedy jakýmsi pozorovatelem. Děsí se představy, že by ­uvízl ve své odporné vlasti plné „negroidních prasat, která neznají nic jiného než cpát se kukuřičnými plackami pupusami a čumět na dementní telenovely a nechutné morbidní zprávy“. Je přesvědčený, že všichni bez rozdílu jsou bývalí guerrilleros a psychopati, kteří chodí s pistolí a každou chvíli „jim rupne v bedně a vystřelí na něj“. Všichni Salvadorci si totiž „přejí být militanti a mít moc zabíjet, protože právě to znamená být Salvadorcem“. Obyvatelé San Salvadoru se podle Vegy dělí na ty, kteří jezdí auty, a na masy tísnící se v autobusech jako dobytek.

Prohlubující se příkop mezi vyšší třídou a chudou vrstvou vede ke stále častější a bezohlednější kriminalitě. Místo aby stát a občanská společnost hledaly cesty, jak tyto rozdíly smývat, vyšší a střední třída se od chudých izolují. Před městským ruchem a násilím se zavírají do úzkostlivě střežených čtvrtí a domů za vysokými ploty. Totéž dělá i Vegův bratr Iván, jenž se živí jako obchodník s klíči a zámky, čímž si „vydělává na další auta, domy a ženy“. Jakožto typický clasemediero arribista („šplhač“ ze střední třídy) žije v domě ve čtvrti Escalón Norte, protože si nemůže dovolit vilu ve „skutečném Escalónu“, kde by si přáli žít všichni clasemedieros.

Salvadorci žijící v latino komunitách v Severní Americe jsou ovšem podle Vegy právě tak „nechutní a bezcharakterní burani jako ti, kteří zůstali ve svých zaprděných salvadorských čtvrtích“. Celní zóna na letišti je pak jakousi karikaturou konzumní společnosti. Vega s despektem pozoruje, jak se jeho krajané s taškami nacpanými všemožnými cetkami nakoupenými v USA předbíhají při odbavení. V letadle se Vegovi chce zvracet z pohledu na to, jak se nechutně cpou a opíjejí drinky z nabídky letového menu, přičemž se stávají ještě hlučnějšími a otravnějšími. Moya ústy svého hrdiny přirovnává letiště k „chaotickému úmornému tržišti, kde do sebe stovky vyžraných individuí strkají lokty, aby se zmocnily laciných krámů“.

Vrcholnou – a vrcholně cynickou – scénou je Vegova návštěva nevěstince, kam ho bratr pozve, aby se trochu povyrazil. Iván s dalším „vypatlaným“ kumpánem navštěvují bordely jenom proto, aby si navzájem dokázali svou mužnost a hlavně to, že si mohou dovolit i tento typ konzumu. Vega je znechucen, místo páchne alkoholem a spermatem a ženy vypadají zuboženě. Něco tak žalostného a nechutného ještě neviděl a ani v nejmenším nemá chuť se s některou z nich vyspat. Aby tam vydržel, otupuje se alkoholem, což mimo jiné znamená, že musí chodit na záchod. Při cestě z nevěstince si Vega v taxíku uvědomí, že nemůže najít svůj kanadský pas. Na několik minut zpanikaří v přesvědčení, že mu spadl na toaletě do mísy.

Moyův Salvador je světem „gore násilí“ – je nekoherentní, exkluzivní, neexistuje zde pocit solidarity ani uvnitř rodiny, natož pak povědomí o společném cíli či budoucnosti, která by se týkala celé společnosti. V tomto světě se násilí stává prostředkem přežití, formou socializace i nástrojem strachu jakožto pilíře, na němž stojí dnešní neoliberální systém.

My pracující

Zatímco Moyův román je paranoidním monologem jedné postavy, Mano de obra Diamely Eltit má protagonistu kolektivního. Je jím několik zaměstnanců obchodního domu se symbolickým názvem Eden, kteří zároveň sdílejí byt. Hierarchie v bytě, pletichy a postupný fyzický a morální úpadek spolunájemníků se vyvíjejí jako reality show zrcadlící deformované hodnoty společnosti zotročené neoliberálním systémem, odosobnění lidského těla a znásilnění soukromého života supervizory kontrolujícími zaměstnance z místnosti s obrazovkami ve druhém patře Edenu.

V první části románu anonymní hlasy pracovníků supermarketu popisují ubíjející strojovost své práce a chování zákazníků, kteří se, zmanipulovaní reklamními slogany a takticky rozvrženými upoutávkami, bezohledně ženou za slevami a nejnovějším zbožím na trhu – pod neustálým dohledem ochranky a skrytých kamer. Druhá část, s podtitulem „Takové je Chile“, se odehrává ve zmíněném bytě, který si skupina zaměstnanců supermarketu najímá. A přestože zde osoby mají jména a explicitní charakteristiku, nevíme přesně, kolik jich je ani co kdo říká. Přicházejí a odcházejí podobně jako zákazníci supermarketu. Jsou odepsatelní, nahraditelní. Gloria, Isabel, Sonia, Enrique, Andrés a Gabriel slouží vyčerpávající čtyřiadvacetihodinové směny a nikdy nevědí, jestli je šéfové a supervizoři nevyhodí. Nicméně jsou si vědomi, že na úspěchu nebo průšvihu jednoho závisí uspokojení základních potřeb všech. Vztahy mezi sebou založili čistě na utilitární bázi a zavádějí podobná pravidla, jaká fungují v supermarketu.

Idea velké šťastné rodiny je zde odhalena jako další ze lživých mýtů liberálního státu. Láska a přijetí jsou podmíněny tím, do jaké míry se členové domácnosti ekonomicky podílejí na jejím fungování. Od toho se odvíjejí jejich privilegia a povinnosti. Gloria, která není schopná najít si zaměstnání, tak klesá na dno hierarchie a své místo v „rodině“ si musí odpracovat jinak. Je jí přidělen zadní kumbálek, koupili jí zástěru, kýbl, smeták a čisticí prostředky. „Má kde spát a co jíst, tak ať přestane prudit, darmožroutka.“ Gloria nakupuje, vaří a postupem času ji muži začnou v noci navštěvovat v jejím kamrlíku a „ona se nechá šoustat, zcela pasivně a bez emocí. Vždycky u toho myslí na to, co bude další den vařit.“

V boji o přežití ze svého těla každý vyždímá, co může. Reprodukce je neviditelná a neohodnocená práce, která zpravidla připadá na ženy. Je neviditelná, protože není výdělečná. Snad proto spolubydlícím nadále připadá, že u nich Gloria bydlí zadarmo, přestože v domácnosti pracuje v podstatě na dvojí směnu (péče o domácnost střídá práce sexuální).

Dvojí směna

Další žena v domě je atraktivní Isabel. Jejím úkolem je neustále se usmívat – očekává se, že si bude udržovat pěkný vzhled, protože tím získává přízeň supervizorů. Zpočátku se jí daří. „Má tři práce: dělá reklamu na tři produkty. To znamená tři platy. Tři práce a tři platy. Máme ji za to moc rádi a ona to ví. Nechá se lízat od jednoho ze supervizorů, víme to, protože nám to řekla. Řekla nám: ten starý prasák mě líže, ale mně je to úplně jedno. Nic mě to nestojí. Všichni jsme kurvy.“

Pak ale Isabel onemocní a přestane se o sebe starat. „Po čase přestala zdravit, přestala se koupat, dokonce si ani nečistila zuby (…) zamořila celý byt nakyslým puchem, kvůli kterému jsme v noci nemohli ani spát.“ Kolektivní „my“ považuje za „urgentní, aby Isabel začala opět ráno vstávat, usmívat se, chodit jako člověk, mýt si prdel, aby si vyprala a vyžehlila šaty a objevila se v obchoďáku v plné parádě, tak jak to staří chlípní supervizoři mají rádi. Obzvlášť ti za kamerami. Andrés prý z místnosti s obrazovkami zaslechl ponižující a diskvalifikující komentář na její konto: ‚Tahle žába už nerajcuje nikoho.‘ Jestli urychleně neztloustne, nezačne se koupat, jestli zase nezačne nosit své pěkné punčochy, ve kterých se nám tolik líbila, jestli si okamžitě opět nezačne malovat tlamu, je jasné, že to s námi všemi půjde do kopru…“

Jiná obyvatelka bytu, Sonia, je zárukou bezpečí. Sice není tak atraktivní jako Isabel, ale zato je zodpovědná. Zpočátku pracuje jako pokladní, „její ruce se hbitě pohybují, jak počítá nekonečný stoh bankovek, stravenky, šeky a mince, až má dlaně celé zarudlé. Jako od krve. Ruce má neustále zanícené, jak pořád počítá. Její ruce páchnou po penězích. Celé její tělo páchne jako peníze, mince, šeky (…) ale je znamenitá pokladní, je tak rychlá, tak zodpovědná, neuteče jí jediný cent.“ Sonia je sice dříč a mlčky snáší i tu nejtvrdší práci – ale za jakou cenu? „‚Nemůžu se jít ani vychcat, močák mám celý rozesraný,‘ stěžovala si. Je to pravda, chudinka, skutečně byla nemocná. Ani se nemohla jít vychcat.“ I Sonino tělo je amortizovatelné. Když klesne do smrduté sekce uzenin, klesne i její hodnota doma. A když pak těžce onemocní, rokuje se o tom, že musí z domu (viz úvodní úryvek). Zaměstnanci jsou bezmocní, nemají možnost se bránit. Podmínky v jiném obchodním domě by byly stejně nelidské, a tady už aspoň vědí, co můžou od toho kterého tyranského nadřízeného čekat. Supermarket je jediným měřítkem hodnot, a tak přenášejí tamní strukturu vztahů i domů. Pro nemocné a slabé zde není místo. Eden i byt jsou depresivní mikrokosmy reprezentující společnost ovládanou globalizovaným trhem, který se brutálním způsobem domáhá neustálé produkce, reprodukce a konzumu.

Ve svém nejnovějším, loňském románu Sumar (titul lze přeložit jako Sčítat, ale také jako Přidat se) hovoří Eltit ústy ­vizionářky Aurory Rojas za dav pouličních ­prodavačů a umělců. Aurora je matkou čtyř nonatos (nenarozených), a tedy opět tělem kolektivním, a navíc budoucím. Tentokrát se však „děti průmyslové genocidy“ vydávají – pod dohledem dronů – na pochod za svobodou a pokoušejí se zničit všeovládající virtuální ekonomické centrum.

Disidentní existence

Pro dosažení politického efektu je v obou románech stěžejní jazyk. Eltit i Moya ­pracují se dvěma kontrastními rejstříky, a udržují tak čtenáře v neustálé tenzi. V případě Moyi jde o kombinaci vysoce erudovaného jazyka univerzitního profesora s vulgarismy, často s machistickým či rasistickým zabarvením. Eltit zase mísí neformální dialekt ulice s precizními výrazy. Opakování slov a vět a nadužívání synonym vyvolává při četbě Pracujících jakýsi pocit vyčerpání a v případě Hnusu zase dojem paranoie. Hyperprodukce, příznačná pro společnost gore kapitalismu, se prostřednictvím jazyka dostane čtenářům pod kůži právě tak jako pocit znásilnění těla a osobního prostoru. Narcistní Vega ze své privilegované pozice hodnotí Salvadorce jako národ, jehož degradace se odráží v exkrementech, tělesných šťávách i chutích toho, co konzumuje. Těla zaměstnanců supermarketu se zase postupně rozpadají pod nároky trhu, jsou zadupána na samé dno společnosti, kde šlapou dál po sobě navzájem.

Přestože El Asco i Mano de obra byly napsány před více než patnácti lety, jimi vyobrazené aspekty neoliberalismu jsou (nejen) v Latinské Americe nadále palčivě aktuální a jen málo autorů v tomto regionu se s nimi nějakým způsobem nekonfrontuje. V posledních letech nicméně přibývají texty, které pouhé fyzično přesahují. Podle Valencie je život v současném kapitalistickém patriarchálním systému dlouhodobě neudržitelný, a pokud se má změnit, je v první řadě třeba předefinovat jazyk. V latinskoamerické literatuře přitom vyrostla generace autorek a autorů, kteří stírají hranice mezi současností, budoucností a mysticismem a posunují limity lidského těla. Pokud bych měla z této vlny anarcho­-eko­-feministických spisovatelů a spisovatelek uvést jediný příklad, byla by to dominikánská autorka a zpěvačka Rita Indiana a její román La mucama de Omicunlé (Pomocnice šamanky Omicunlé, 2015).

Píše se rok 2024 a z promenády na karibské pláži se po jejím zničení tsunami stal rajón prostitutek. Hubená Acilde se vydává za chlapce a „kouří ptáky“ zákazníkům, aby si vydělala na pilulku, která jí změní pohlaví. Její život se ze dne na den změní, když ji klient Erik zavede do domu Esther, nejuctívanější santery (čarodějky, duchovní přírodního náboženství s afrokubánskými kořeny) v okolí. Příběh Acilde se prolíná s vyprávěním frustrovaného umělce Argenise, který pracuje jako médium v agentuře – poskytuje služby jasnovidectví po telefonu. Až jednoho dne dostane nabídku, aby se přidal ke skupině umělců zakládajících galerii, jejíž výtěžek má být věnován na výstavbu laboratoře pro záchranu ekosystému zničené pláže…

Přítomnost a neúprosně se blížící budoucnost bývalých karibských kolonií je odrazem globální situace, která brutálním způsobem zasahuje do každodenních životů jedinců i celých komunit. A protože „země třetího světa“ po desetiletí fungují jako laboratoře světových supervelmocí, pociťují důsledky neoliberálního systému i neudržitelnost současného uspořádání lidské společnosti jako první. Zmíněná vlna autorů, kteří bohužel často publikují jen v několika výtiscích na vlastní náklady či v cizích nezávislých nakladatelstvích, reaguje na tuto – virtuální i bolestivě fyzickou – realitu. Současná perspektiva však východisko ze stávající situace nenabízí, a tak naději stejně jako inspiraci pro své nemilosrdně realistické i vědecko­-fantastické a hluboce humanistické práce hledají v komplikovaných vědeckých teoriích, anarchismu, návratu k přírodním náboženstvím a v neposlední řadě v intimitě každodenního života. Nikdy však neztrácejí smysl pro humanitu a poetično. Eltit v Sumar stejně jako Indiana v Pomocnici šamanky Omicunlé a mnozí další experimentují s jazykem mystiky a vědecké fantastiky. Otevírají tak vedle „noirové“ literatury jakožto reflexe brutality neoliberální tržní logiky nový prostor pro vytváření disidentních existencí, které nynější systém přesahují.

Autorka je překladatelka.