Britský filmař Ben Rivers a thajská režisérka Anocha Suwichakornpong pozorují ve společném filmu turistické atrakce očima, které vzdorují povrchnosti i plynutí času. Film Krabi, 2562 byl v srpnu poprvé uveden na festivalu ve švýcarském Locarnu.
„Náš král vždy vládne štěstí svého lidu,“ zpívají žáci sešikovaní před vyučováním na dvoře základní školy. Civilně vyhlížející scéna udává náladu celovečerního filmu Krabi, 2562 thajské režisérky Anochy Suwichakornpong a britského umělce a experimentálního filmaře Bena Riverse. Krabi je provincie v jižním Thajsku, která je díky svým plážím a přírodě jednou z nejvyhledávanějších destinací v zemi. Krabi, 2562 zachycuje tamní každodennost – a přestože vychází ze situací, které film činí vyloženě aktuálním, na časovém zařazení jako by mu tak docela nezáleželo.
Filmy nalezené v popelnici
Snímky Anochy Suwichakornpong se promítaly na festivalech od Cannes po Sundance; ve svém dosud nejznámějším titulu Než se setmí (Dao Khanong, 2016) se režisérka poeticky obracela k traumatickým chvílím z historie své rodné země. S poetickou licencí se na všemožná místa po celém světě vydává i Ben Rivers, který navíc nezřídka pracuje s motivem částečně či zcela vyfabulovaných mytologií. Jeho povětšinou černobílé imaginativní filmy se často obejdou beze slov. Způsob, jakým je Rivers buduje, ale velmi účelně láká k jejich zabydlování; ať už se bavíme o celovečerním portrétu samotáře Dva roky u moře (Two Years at Sea, 2011) nebo třeba o krátkometrážní expedici na ostrov Vanuatu Stvoření, jak jsme ho viděli (The Creation as We Saw It, 2012).
„Když natáčím své filmy, často si představuji, že jsou z budoucnosti a odtamtud byly jaksi poslány do dnešních dnů a nalezeny někde v popelnici,“ říká o svém stylu Rivers a vystihuje tím i dojem časové neukotvenosti snímku Krabi, 2562. Ten byl, jak je Riversovým zvykem, natočen na šestnáctimilimetrový film. Jeho nezaměnitelná patina diváka udržuje v setrvalé nejistotě: výjevy se západními turisty, kteří si pořizují u svatyně plodnosti selfie, ho jasně směrují do současných dní, avšak scény z thajského venkova by se mohly odehrávat v kterékoli z posledních dekád. A pak na scénu vstoupí pár mlčenlivých neandertálců…
Turistika bez mapy
Suwichakornpong a Rivers hovoří o tom, že jejich společné dílo je opravdu organickou kolaborací, u níž je těžké určit, kdo z nich stál za kterým nápadem. Pokud jste obeznámeni s tvorbou režisérky, jejíž poslední snímek byl v Thajsku adeptem na oscarovou nominaci pro nejlepší neanglicky mluvený film, rozpoznáte v Krabi její přirozenou zakořeněnost v reáliích jihoasijské země. Bena Riverse lze zase snadno rozpoznat v zálibě ohledávat předměty, které už zdánlivě ztratily svou funkci, ale přitom mohou žít další, nový život. To jsou ale jen orientační a vcelku postradatelná vodítka – v Krabi, 2562 opravdu není nutné identifikovat stopy jednotlivých autorů. Magický film totiž funguje naprosto celistvě.
„Pláž, chrám, masáž,“ odpovídá dvojice amerických turistů na otázku, co je do Thajska přivedlo. Ovšem Suwichakornpong s Riversem si z jejich instagramového turismu nedělají legraci, naopak je vykreslují jako součást místního koloritu, v němž mají stejné právo na existenci jako starousedlík, který v několika scénách vypráví banální, ale přece kouzelné historky ze svého života. Šálivé vzpomínky zde mají stejný význam jako pomíjivé zážitky, které postavy prožívají v daný moment, individuální i sdílená paměť je ostatně jedním z klíčových témat, okolo něhož filmaři krouží.
Podobně jako ve filmech thajské režisérské hvězdy Apichatponga Weerasethakula jsme i zde svědky přirozeného prostupování zdánlivě banální všednodennosti s magickými zjeveními, která jsou obtížné vysvětlitelná, ale do vykresleného prostředí jaksi přirozeně zapadají. V Krabi, 2562 představuje tuto „invazi“ zdánlivě cizího pár zarostlých neandertálců, který stoicky přebývá ve hvozdech poblíž turisticky exponované pláže. Když se s pravěkým mužem poprvé tváří v tvář setká pohledný mladík, který zde zrovna natáčí reklamu, spatříme v jeho očích úlek, ale rozhodně ne překvapení. Jako by věděl, že neandertálec tu byl dávno před ním a nedaleká jeskyně je jeho přirozeným domovem. A nic nevadí, že buddhisté zrovna slaví rok 2562.
Vlídná náruč
Locarnský festival, kde byl film v polovině srpna poprvé uveden, letos zakončoval japonský režisér Kiyoshi Kurosawa se svým filmem To the Ends of the Earth (Tabi no owari sekai no hadžimari, 2019), v němž se japonská televizní hvězdička vydává natáčet se svým štábem do Uzbekistánu, kde postupně odhaluje pohostinnost tamních lidí a vůbec vlídnost celé země. Zatímco Kurosawův film místy působí jako neškodná zakázka uzbeckého úřadu pro turismus, Suwichakornpong a Rivers si počínají mnohem nenuceněji a v druhém plánu odhalují totéž –vlídnou náruč starousedlíků provincie Krabi. Vstup filmařů do regionu, který stojí na turismu, je zcela neinvazivní, a přestože se tvůrci dostávají místním lidem pod kůži, není na tom nic exploatačního – naopak.
Jednou z hrdinek nelineárně vyprávěného filmu je režisérka na lovu lokací a v Krabi, 2562 se skutečně hovoří o ostrovech, kde se natáčely bondovky či Pláž (The Beach, 2000) s Leonardem DiCapriem. Postavy ve filmu však pozornost odvracejí od turisticky nejexponovanějších destinací a odhalují, že skutečná kouzla se odehrávají mimo cíle, které nám předepisuje katalog cestovní kanceláře. Když zde postava průvodkyně vypráví legendu o místním oltáři plodnosti, není tak docela jasné, jak dalece vážně to myslí. Na jednu stranu je její historka legračně banální, na druhou stranu právě obyčejné příběhy tvoří to nejkouzelnější na celém filmu. A ten přijímá všechny situace – od tipů místních dětí na to, kde se dobře najíst, přes magickou scénu z dávno zrušeného kina až po neandertálský pár opékající na ohni rybu – se shodnou věcností.
Tak jako ve svých dřívějších filmech navazují oba tvůrci i v Krabi, 2562 přirozeně působící interakci s místními obyvateli včetně dětí. Způsob, jakým budují svůj neotřelý cestopis, působí trošku naivně, ale zároveň autenticky. A přestože se tu vydáváme i do černých jeskyní, díky poetice filmu ani ta nejtemnější sluj nevypadá děsivě. Dobrodružství tu mají svou tenzi, která vychází ze schopnosti naplno prožívat i ty nejobyčejnější situace, ale nejsou nebezpečná.
Krabi, 2562 není kritikou masového turismu, spíše něžnou polemikou, která se snaží ukázat i alternativní cesty, jak vnímat každodennost, jež nás obklopuje – ať už na cestách nebo tam, kde žijeme. V tom, jak se popletení lidé za Západu motají mezi letargickými starousedlíky, ale tvůrci nevidí důvod k úšklebku – berou to spíše jako jednu z nenápadných záhad všedních dní. A ty dávají životům obyvatel provincie Krabi náboj i obsah.
Autor je členem Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
Krabi, 2562. Velká Británie, Thajsko 2019, 94 minut. Režie Ben Rivers, Anocha Suwichakornpong, kamera Ming Kai Leung, Ben Rivers, střih Aacharee Ungsriwong.