Nová revoluce

Poslední kapkou, jež vyprovokovala několik týdnů trvající bouři v portorických ulicích i mezi portorickou komunitou v exilu, bylo odhalení telegramové konverzace Ricarda Rossellóa Nevarese, dnes již exguvernéra Portorika. Ve skupinovém chatu zveřejněném investigativními novináři (Centro de Periodismo Investigativo), který dosáhl 889 stran, si Rosselló se členy svého „boys clubu“ vyměňuje sexistické, rasistické a homofobní komentáře na účet obyvatelů ostrova i dalších politiků a političek. Na veřejnost tak pronikly i diskuse o využití státních fondů na placení zkorumpovaných médií, o strategiích pro utajení skutečného počtu obětí hurikánu María a dalších zástěrkách pro zneužívání veřejných fondů. Mnohé z podvratných machinací vypluly na povrch už krátce po řádění Maríi na sklonku léta roku 2017.

Rossellóův osudný hashtag

Jedním z nejsymboličtějších a nejparodovanějších se stal hashtag #MeCagoEnLaIsla (NasratNaOstrov), který zúčastnění kumpáni – členové polických stran i byznysmeni – v chatu používali. Předháněli se v homofobních vtípcích, ponižujících komentářích na účet pracujících venkovanů a hláškách znevažujících aktivistky bojující proti domácímu násilí. Nechyběly vulgární a sexistické narážky na starostku San Juanu Carmen Yulin a další političky a peprné výroky o Miss Universe, Miss Puerto Rico či Miss Vietnam. Cynické výroky typu „Nezbyla nám [po hurikánu María] ještě nějaká těla, abychom na­krmili supy?“ nebo „Viděl jsem budoucnost… tak krásnou… bez Portoričanů“ se v tomto kontextu dají jen těžko považovat za vtip.

„To všechno už se vědělo dávno. Tenhle ‚leak‘ jenom potvrdil, co se už nedalo přehlížet. Ale o korupci, sexismu, bílém nacionalismu ani o bídě a násilí už se bavit nechceme,“ prohlašuje Luis Othoniel, spisovatel a profesor ve státě Nebraska, který, stejně jako valná část absolventů portorické univerzity, patří k milio­nové portorické diaspoře. „To jsou ‚jenom‘ odporné symptomy současné globalizované společnosti, opakující se v bleděmodrém po celém světě.“ Portoričané, a v první řadě Portoričanky, teď oslavují svůj triumf a odvahu.

„Boricuas“ (rodilí domorodí Portorikánci) se tvrdými lekcemi z historie zocelili, ale také se v nich nahromadilo znechucení a vztek, jež nyní proměnili v nesmírnou kolektivní energii. Portoričtí mileniálové totiž neznají nic než zklamání a policejní násilí. Nyní se ovšem nechali slyšet, že už toho mají dost. „Ricky, spletl ses, tuhle generaci nepoděláš,“ stálo na ceduli, kterou držel jeden z tisíců protestujících teenagerů účastnících se masových protestů, jež probíhaly v portorických ulicích déle než čtrnáct dní. Během červencových demonstrací se ukázala síla rezistence zespodu.

Feministický aspekt protestů

Masové akce vypukly spontánně, neměly lídry ani jednotnou politickou ideologii. Svět se sklony k černobílému vidění překvapila etnická rozmanitost statisícového davu. Přesto měly protesty grády, lidé vydrželi v ulicích a v lecčems dosáhli svého. Nejmasivnějších demonstrací se zúčastnilo až milion lidí, což je téměř třetina populace. Lidé všech barev, rozmanitých ideologických přesvědčení a ze všech sociálních vrstev se sjednotili, komunikovali a fungovali jako jeden mozek. A hlavně – jako jedno tělo. Přestože protesty neměly lídry, charakter jim nepochybně vtiskly principy feminismu a anarchismu. Právě feministky a členové a členky LGBTQ komunity, kteří stáĺi u zrodu demonstrací, patřili k těm nejodvážnějším a nejhlasitějším.

Například sedmdesátiletá Abigail Ramos založila iniciativu „RickyTeBoté“ (RickyDo­Smetí), jež se bleskově popularizovala díky Facebooku, a následována dalšími ženami začala strhávat Rossellóovy fotografie ze stěn vládních budov a úřadů a vyhazovat je do koše. V ulicích postavily feministické organizace tábory s kuchyněmi, na internetu kolovaly fotografie lidí, kteří si vzájemně ošetřovali zranění po brutálních policejních zásazích, či videa s návody, jak si obstarat jednoduchou ochranu proti slznému plynu a pepřovým sprejům. Symbolem a hnacím motorem hnutí se stala péče o život – tedy role tradičně připadající ženám, jejichž hodnota je rétorikou neoliberální politiky zcela degradována, pokud se „produktivně“ nepodílejí na fungování kapitalistické tržní ekonomiky. Demonstrováním nepostradatelnosti komunity a aktů péče se protestující proti této „logice“ bouří.

Portoričané nestojí o lítost, nemají chuť nimrat se v křivdách minulosti. Chtějí tančit, dotýkat se a otevřeně diskutovat. Statisíce exulantů touží po návratu na rodnou půdu, chtějí ji oživit a vybudovat zde důstojné komunity. Zbraní, která nakonec zastrašila arogantní politiky (několik zástupců navržených hned po Rossellově odstoupení rezignovalo dřív, než vůbec usedli do funkce), bylo totální osvobození a znovuoživení těla a také humor, především ten vizuální.

Roztančená revoluce

Ve středu 24. července se demonstrující svlékli do spodního prádla a roztančili ulice v rytmu reggaetonu. Řada lidí se nechala strhnout k senzuálnímu tanci, který do této chvíle zarytě mlčící politiky vyvedl z míry. Jak se dalo čekat, v bývalé španělské kolonii se silnou katolickou tradicí se tento akt stal rovněž předmětem kontroverze a byl démonizován jako výsměch církvi. Koneckonců uvolněný tanec, z něhož sálá živočišnost a radost ze smyslových požitků, znepokojoval vysoké (tedy bílé) kruhy už v 19. století. Viděly v něm „ohrožení morálky a společenského vývoje“. Mezi řádky čtěme „hrozbu zavedené společenské hierarchii, jejímž cílem je potlačení vibrující vitálnosti jednotlivců“. Podobně dnes někteří moralisté vnímají reggaeton, tolik spjatý s kulturou portorické ulice. A právě demonstrace představují moment, kdy se tělo politizuje. Potlačovat sexualitu, nutit tělo podřídit se normám systému, který přitom ztratil veškerou důvěru a autoritu? Roztančená, živelná těla se neprosila o svolení, ­Boricuas dali jasně najevo, že zvíře v nich se zkrotit nenechá, a za toto „lascivní“ gesto se nikdo omlouvat nehodlá.

Pokud stát lidem neposkytuje ochranu a není schopný postarat se o jejich základní potřeby, vezmou svůj osud do vlastních rukou. Vládě tak jasně říkají, že ji nepotřebují. Protestující v San Juanu vystavili svá těla v jejich holé zranitelnosti (a zde je nutno podotknut, že s brutalitou policejního násilí, která je normou, se počítalo předem) a proměnili je v nástroj a symbol politické rezistence, jejímž vyvrcholením se stala reggaetonová party „perreo“ („perrear“ – tančit reggaeton – je odvozeno od slova „perro“ – pes) na schodech katedrály v historické části San Juanu. Díky tweetu Tommyho Torrese se pro tento triumfální akt, a pro celou portorickou revoluci, rychle ujalo označení „Perreo combativo“ (Bitevní tanec/party). Den nato pak Rosselló vydal oficiální prohlášení o svém odstoupení, které vešlo v platnost 2. srpna 2019.

Rozbouřené motory

Dalším živelným gestem byl výjezd tisíců motorkářů v čele s Reyem Charliem. V Portoriku jde totiž erotikou nabitý reggaeton ruku v ruce s rebelskou motorkářskou subkulturou, kterou definuje hluk motorů, pach benzínu, vášeň pro rychlost a také na sobě přilepená těla rozžhavená divokou jízdou. Motorky se staly motivem populárních filmů i písní sedmdesátých a osmdesátých let, ale i pozdějších dekád – v roce 2004 například žebříčkům hitparád dominovala Gasolina od Daddyho Yankeeho. Motorista a aktivista Rey Charlie si představil efekt, jakého může dosáhnout průvod stovek či tisíců motorek s neonovými světly, a vsadil na to, že se k němu přidají rozčilené masy. Sedmnáctého července na Facebooku ohlásil svůj výjezd a vyrazil do nočních ulic. Zvolil trasu chudými čtvrtěmi, kde se k němu přidávali další lidé na motorkách, a společně nakonec zaplavili San Juan. Tisíce motorkářů, jako armáda noci, se řvoucími motory obsadily město a obklíčily sídlo, v němž se schovával guvernér se svým týmem. Výjezd se Charliemu podařilo zorganizovat právě díky sociálním médiím, kde svou akci propagoval a na nichž tuto velkolepou podívanou sledovaly miliony Portoričanů doma i v exilu.

Sociální média se stala nedílnou součástí, katalyzátorem i kanálem celého dění. Právě proniknutí informací z utajovaného chatu bylo poslední kapkou do přetékajícího poháru trpělivosti Portoričanů. V průběhu tzv. nové revoluce, podle hashtagu #LaNueva­Revolución, který Rey Charlie používal na svém profilu, sloužily sociální sítě jako efektivní prostředky mobilizace. Navíc posunuly chápání výrazu „live“ na novou úroveň. Ve chvílích, kdy veřejná média přestávala živě vysílat dění z ulic, nastoupily právě facebookové a instagramové zdi, na nichž mohli lidé po celém světě vidět skutečnou brutalitu policejního násilí a jejichž prostřednictvím se protestující mohli efektivně zorganizovat i v samotném centru dění. Sítě se tak staly mocnou platformou pro zveřejnění dění, které oficiální média tutlala, daly prostor příběhu z opačné strany a následně přispěly mobilizaci.

Když jsou na chatu všichni

Milionům Portoričanů žijícím mimo ostrov se na několik týdnů zastavil čas a přikovaní ke svým chytrým telefonům dýchali každý okamžik revoluce, obnovovali své facebookové zdi zaplavené fotografiemi a videi z míst dění, ale také pamflety vizuálně reprezentujícími protest. Kdo nemohl protestovat v ulicích, mohl svůj postoj vyjádřit prostřednictvím sdílení na sociálních sítích. S notnou dávkou humoru Portoričané opláceli „Rickymu“ Rosellóovi alias Trickymu peprné komentáře. „Teď jsme v chatu všichni, ale rozdíl je, že ten náš není tajný.“

Zapomeňme na chvíli na negativní stránky sociálních médií jakožto nástrojů kontroly a manipulace. Portorický příklad ukazuje, že mohou reálně fungovat i jako prostředek demokratizace informací a aktivizace.

Jedním příkladem za všechny je „Instagram takeover“. Ve čtvrtek 18. července se na Instagramu rozšířila zpráva, která zvala všechny, kdo si přejí Rossellóovu rezignaci, aby ve tři hodiny odpoledne portorického času publikovali na Rossellóově instagramovém profilu černobílý obrázek s textem „Ricky renuncia“ (Ricky, odstup) a v textu příspěvku uvedli hashtag #rickyrenuncia. Během pár minut guvernérovu zeď zaplavily příspěvky. Hodnota tohoto virtuálního gesta však nespočívá jen v jeho estetickém efektu. Lidé tím vyjádřili, že stojí při sobě, a navíc se nezvratně a nepřehlédnutelně prokázalo, co si Portoričané skutečně myslí.

Zviditelnění brutality systému v podobě zdokumentovaného policejního násilí, ale také nezlomnosti protestujících zhmotnilo podstatu boje Portoričanů a Portoričanek. Média hrála v portorické revoluci nepopiratelnou roli, a pokud hovoříme o novodobém procesu dekolonizace Portorika, nesmíme je podceňovat. To díky nim se mezi příslušníky tohoto karibského národa, ať už přímo na ostrově či v diaspoře, nepřetržitě valí vlny solidarity, vitálního rozhořčení a entuziasmu.

Co se bude dít s Portorikem dál, zatím nikdo netuší. Jisté však je, že jeho obyvatelé poznali, co sami dokážou, a jasně ukázali, co už dál tolerovat nehodlají: patriarchální kapitalistický systém, který ze země vyždímal, co se dalo, a když šlo do tuhého, vysmál se jim do očí. Mladá generace si uvědomila, že revoluce proti této hierarchii musí být radikální, nesystémová a virtuální. A také dokázala, že když se smíchá upřímné nadšení, zdravá dávka vzteku a kreativně se využijí možnosti virtuální komunikace, lze namíchat koktejl lidské energie, která, podobně jako hurikán, dokáže rozmetat rigidní struktury postavené na lži.

Autorka je překladatelka.