Praskání alternativního vesmíru

Poválečná avantgardní hudba a ekonomická teorie podle Jacquese Attaliho využily „zákony akustiky“, aby se náhoda a neurčitost, které jsou zpravidla považovány za negativní jev či nedostatek, začaly chápat jako specifické vlastnosti určitých systémů. Avantgardní hudba i ekonomie rozvinuly nejrůznější způsoby, jak zpracovávat vzorce náhodného chování na pozadí určitých jevů nebo vlastnosti šumu vyskytujícího se v jejich okolí. V roce 1905 William Edward Burghardt Du Bois definoval sociologii jako „vědu, která zkoumá, jak je lidské chování omezeno Náhodou“. Náhoda je podle něj „vědecká část nevysvětlitelné Vůle“ nebo „neurčité volby“. Simone de Beauvoir zase označila neurčité touhy za lidskou schopnost negovat dané – zejména se jedná o schopnost dělat něco jiného, než vyplývá z fyzikálních zákonů a kauzálního řetězce materiálních událostí, které směřují k určitému stavu. Du Bois – podobně jako Attali, který využil vzorce a frekvenční poměry k popisu způsobu, jakým skladatelé a statistici zacházeli s náhodou – operoval s koncepcí rytmických vzorců, aby vysvětlil, jak se náhoda stává objektem sociologického zkoumání.

Du Bois tvrdil, že v sociologii nelze zkoumat náhodu přímo: principiálně není možné naplánovat objev nepředvídatelného jevu. Lze ale sledovat tempo, v jakém se takovéto fenomény objevují. Proto napsal, že „povinností vědy je důkladně měřit meze náhody v lidském jednání“. Při zkoumání výskytu náhody v definované množině jevů můžeme určit její limity nebo parametry: její obvyklý rozsah či míru. Náhodné jevy jsou objektem zájmu sociologů, protože se projevují, jak tvrdil Du Bois, „pomocí rytmů zrození a smrti“ nebo v „liniích rytmu“, který uspořádává komplexní lidské interakce. A právě rytmus umožňuje „Náhodu (…) explikovat jako Zákon“. Není možné vysvětlit, proč nebo kvůli čemu k náhodě dochází (tj. její příčiny), je však možné identifikovat nejrůznější vzorce ve frekvenci jejího výskytu. Životní statistika a každodenní činnost určité organizace spadá do pravidelných vzorců či „uniformit“, které občas bývají přerušovány nepravidelnostmi podobně jako „více či méně náhlý vzestup hlasitosti písně“. Sociologové pak hledají limity náhody v lidském životě tak, že měří pravidelné i nepravidelné rytmy každodenní existence.

V neoliberalismu je všechno práce

Z perspektivy biopolitiky se nepravidelné rytmy jeví jako abnormalita, která musí být opravena, a pokud to není možné, tak rovnou eliminována. Teoretička Lauren Berlant v knize Cruel Optimism (Krutý optimismus, 2011) tvrdí, že obezita (ve smyslu „fakticity“ jakožto žité zkušenosti) je účinkem každodenních rutin, jejichž rytmy postrádají rychlost a intenzitu, kterou od nás vyžaduje pozdní kapitalismus. Proto obezita reprezentuje ekonomicky iracionální vzorce a rytmy. Z perspektivy kapitálu a biopolitiky státu jsou výdaje na udržení těchto rytmů a vzorců vyšší než jejich benefity. Ale z perspektivy lidí, kteří podle těchto rytmů a vzorců žijí, naopak benefity převažují. Těm, kteří se stejně nikdy nedostanou z dluhů, v doslovném i metaforickém smyslu, se vyplácí krátkodobý prospěch. Zadlužení už není zásadní problém, protože stejně neexistuje šance, že by člověk mohl zbohatnout. Berlant nazývá stav věčné zadluženosti „pomalou smrtí“. Ta je stejně neudržitelná jako přehřátý motor auta – snižuje vaši životnost, postupně vyhoříte. Pomalá smrt je prodlužovaný, chronický stav umírání, které už nemá podobu náhlé události. Pomalá smrt může také odkazovat na rytmy, rutiny a vzorce chování, které jsou patologicky iracionální, nebo na pomalost, jež je biopoliticky abnormální a z ekonomického hlediska nesmyslná – a právě proto ztvárňuje stav smrti.

Pomalá smrt však není iracionální pouze v konečném úhrnu, nýbrž i v jednotlivých okamžicích každodenního života. Neúčinné vzorce chování zmenšují produktivitu člověka i ve vztahu k druhým, tedy nadhodnotu. Kapitalismus po nás vyžaduje „koordinaci odpočinku a pracovního dne, včetně času pro přípravu na práci a na následné zotavení“. Nejenže se musíme stále ujišťovat, jestli do práce dorazíme včas, a koordinovat s jejím rytmem návštěvu toalety, pauzu na cigaretu či oběd, abychom vyhověli požadavkům pracovního dne, ale navíc musíme pečlivě plánovat péči o sebe a rozvíjet zdravý životní styl, aby nadměrná pracovní zátěž nesnížila naši schopnost odvádět dobrou práci ani v dlouhodobém horizontu.

Každá snaha udržet si tempo, která se ne­­shoduje se vzorci zvyšujících se (­práce), nebo naopak snižujících se (odpočinek) intenzit, se jeví jako iracionální – podobně jako pohyb špatně seřízených stěračů u auta. Často ovšem nedokážeme v nějaké aktivitě rozeznat určitý vzorec jen proto, že očekáváme jen takové mody chování, jaké odpovídají našim přednastaveným schématům. Neoliberalismus od nás vyžaduje přizpůsobení životního tempa tak, aby všechno včetně volného času, sociálních vztahů a péče o sebe přispívalo k rozšiřování lidského kapitálu. Jinými slovy, všechno je práce. Berlant proto charakterizuje pomalou smrt jako taktiku „malé dovolené“. Ta z emocionálního hlediska představuje „proplouvání bez námahy, se všemi konotacemi, které s touto frází bývají spojovány: pohyblivostí, difuzí, smyslnou zónou mezi slastí a otupělostí, (…) zkušeností ‚sebepozastavení‘, vznášení se, snahou o to, aby subjekt sám sebe potlačil“. Když využíváme jídlo k zakoušení smyslových slastí, a nikoli pouze k výživě, rozvíjení zdravého životního stylu a držení diet, odsunujeme stranou neustálé poměřování nákladů a výnosů, které z nás činí dobré neoliberální subjekty.

Kodein jako booster tvořivosti

Způsob, jakým Lauren Berlant popsala afektivní témbry pomalé smrti, koresponduje s „estetikou leanu“ v hip hopu, jak ji formulovala teoretička Kemi Adeyemi. Tlaky na dosažení individuálního úspěchu jsou u černých lidí ještě intenzivnější než u bílých, a proto podle ní vzniká „nárok každodenního života černých, pro které udržet si úspěch znamená pracovat nonstop“. Policejní popravy Erica Garnera (zardoušen při prodeji cigaret) a Altona Sterlinga (zastřelen, když prodával z auta hudební CD) ukazují, že étos podnikání a nepřetržitá práce Afroameričany uvádějí jen do většího nebezpečí. V tomto kontextu Adeyemi píše, že „navzdory zdravotním rizikům spojeným s konzumací leanu se zdá, že se tato droga stala spolehlivým prostředkem umělců, jejichž pracovní etika vedla k extravagantním výstřelkům, které jsou ovšem vyvažovány čím dál viditelnějším násilím dopadajícím na černá těla“.

Lean je směs sirupu proti kašli na předpis, který obsahuje promethazin a kodein, se sodovkou či limonádou, případně s dalšími ingrediencemi na ochucení. Rapper Mac Miller jeho účinek popisuje jako „zpomalený“ pocit, který ho „vyřazuje z neúprosně rychlého [hudebního] průmyslu“ a „zbavuje emocí“. Lean lze v tomto ohledu chápat jako pomyslnou dovolenou, která umožňuje přerušit nejen rutinní střídání náročné práce a stejně náročné zábavy, ale také požadavek – a ten je v případě černých lidí obzvlášť silný – na práci s emocemi. Taková dovolená umělcům umožňuje vypořádat se s rychlým tempem hudebního byznysu, případně toto tempo pozastavit a zaměřit pozornost na to, na co by jinak nezbýval čas, například na fyzické pocity. Je to skoro jako zpomalený film: nemění se samotný rytmus, ale mezi rytmickými jednotkami se objevuje více záběrů. V podstatě se tak převrací logika neoliberálního kapitalismu zaměřená na využití investic a růstu pro generování zisků a výkonnosti. Lean není investice, která přispívá ke zvyšování produktivity, spíše ovládá intenzitu smys­lových počitků. Proto někteří rappeři popisují lean jako „booster“ kreativity. „Vytváří ospalý, disociovaný stav a zesiluje už tak dost intenzivní účinky kodeinu. Můžete se ochladit v bazénu nebo si sednout přímo pod klimatizaci. Když jste mokří, kape z vás voda a vstoupíte do ledově chladného domu, tak se ten pocit ještě tisíckrát zesílí,“ popisuje efekt leanu Fletcher Babb v magazínu Vice.

Lean člověka zpomalí a navodí pocit lehkosti, ale kromě toho také zintenzivňuje smys­lové počitky. To může umělcům pomáhat, když se snaží pomocí zvuku reprezentovat afektivní a smyslové stavy. Jak takový zvuk může znít? Podle Adeyemi „to byl houstonský DJ Screw, komu se povedlo zachytit uvolněný, mimotělesný pocit spojovaný s leanem. DJ Screw ve svých ‚chopped and screwed‘ produkcích zpomaloval hiphopové tracky na tempo okolo šedesáti BPM, při němž táhlé vokály připomínají spíše zvuky podvodního světa. Screw tyto zpomalené tracky svou specifickou metodou mixování navíc podrobil strategickému přerušování rytmických vzorců, které vytváří ještě viskóznější prostory mezi jednotlivými beaty“.

DJ Screw tak narušováním běžného tempa a obvyklých vzorců chování – alespoň podle Adeyemi – objevil typ zvuku navozující pocit podobný tomu, o němž píše Berlant ve vztahu k významu jídla pro obézní těla. Zvuk stylu „chopped and screwed“ reprezentuje slasti, které se objevují, když se přerušuje schopnost kapitalismu zvyšovat zadlužení lidí.

Zpomalený film

Zvuk „chopped and screwed“ představuje ale jen jeden ze způsobů, jakým hiphopoví umělci používají zvuk pro reprezentaci zmíněného přerušování. Jiná možnost, jak věci zpomalit a zesílit intenzitu prožívání, spočívá, jak už bylo řečeno výše, v napodobování účinků zpomaleného filmu. Ten ve skutečnosti nezachycuje dění pomalejším tempem, ale využívá větší počet snímků za sekundu, aby zaznamenal více opakovaných záběrů daných okamžiků než film se standardní rychlostí. Zpomalený film umožňuje sériovým snímáním jedné události zachycovat zdánlivě nezaznamenatelné okamžiky. Zachycení určité události pomocí série iterací je intenzivnější a lze ji takto mnohem lépe kontrolovat. Konstantou hiphopových písní o leanu je právě opakování klíčových slov. Nejde jen o nahodilé repetice, ale o dlouhé série, v nichž se konkrétní slova opakují mnohokrát. Například rapper Future ve skladbě Jumpman začíná svůj part tak, že zopakuje dvakrát slovo „jumpman“ poté, co jej Drake opakoval několik taktů za sebou. Jde o zcela záměrný a velmi důležitý efekt. Iterace nemají pouze funkci rytmického doplňování rýmů a beatových podkladů nebo dotváření většího celku – větším celkem je samotné opakování. Repetice se sice často objevují i v populární hudbě, ale v případě hip hopu jde o striktně definovaný, jednotný styl založený na úmyslně přehnaných, sériových iteracích jednoho slova. Lil Wayneův track Me and My Drank jasně a zřetelně spojuje tento styl opakování s estetikou leanu a houstonským hip hopem. Poté, co zazní „Mr. DJ Screw/ I’mma do this for you“ („Pane DJ Screwe/ udělám to pro vás“), následují slova „Up in the studio/ me and my drank/ me and my drank/ me and my drank“ („Ve studiu/ já a můj drink [tj. lean]/ já a můj drink/ já a můj drink“), upravená technikou „chopped and screwed“ a opakovaná čtyřikrát za sebou (zatímco v předchozích částech jen dvakrát).

Nadměrná sériová iterace slov v hudbě funguje podobně jako zpomalené záběry ve filmu: obojí zachycuje neobyčejně dlouhé série opakování určitého fenoménu, a vytváří tak efekt zpomaleného času, zintenzivňuje smys­lové podněty a zakřivuje prostory rychlého tempa každodenních událostí. Také vokály zpomalené technikou „chopped and screwed“ mají podobný účinek. Elektronické efekty umožňují snížit výšku tónu, aniž by se změnilo tempo, což vyvolává dojem pomalosti. Uvedené techniky zakládají alternativní rozměr skutečnosti uvnitř hegemonického světového řádu. Tyto paralelní reality mohou mít vlastní ontologii a metafyziku, které se zaměřují na rozvíjení černých způsobů života, a nikoli na „černost“ jakožto sociální smrt. Lean utváří alternativní skutečnost, podobně jako některé sci­-fi romány nebo populárně­-vědecké výklady teorie superstrun, které tvrdí, že existují mnohé paralelní vesmíry, jejichž vibrace probíhají na jiných frekvencích.

Hluk je narušením řádu

Skrze pomalost se ukazuje, jaké to je, když se ocitneme mimo vzorce hegemonie. Pomalost spojovaná s leanem vyjadřuje – stejně jako pomalost pomalé smrti u Berlant – ekonomicky iracionální vzorce intenzity. Iracionální jsou kvůli tomu, že nedokážou propojit naše tělo a duši se vzorci chování, které maximalizují zájmy kapitalistického patriarchátu ovládaného bílými supremacisty. Pomalost se lidem, kteří se nechovají podle obvyklých vzorců, jeví „iracionálně“. Z perspektivy racio­nálních aktérů je pomalost vnímána jako hluk. Text Ashona Crawleyho Noise. Church. Flesh (Hluk. Církev. Tělo, 2016) v této souvislosti pojednává o policejním využití protihlukových vyhlášek k regulaci projevů zbožnosti v černošských kostelích a zdůrazňuje spojení mezi ekonomickou iracionalitou, paralelními dimenzemi a vibracemi a hlučností. Crawley porovnává zvuky vytvářené černými věřícími se zvukem kostelních zvonů, jež neúprosně odměřují čas, a tedy i otevírací dobu prodejen a bank, čímž reprezentují ekonomickou racionalitu: „Na rozdíl od kostelních zvonů se hluk nikdy nevyznačoval pravidelností nebo synchronicitou (…), hluk černošských kostelů nesloužil k tvorbě posloupností a řádu, ale naopak řádem opovrhoval a představoval jeho ohrožení. Proto hluk vystupoval proti politické ekonomii, která vyžadovala pravidelnost času a prostoru. Hluk byl ohlášením posunu, kritikou newtonovského času a prostoru a rovněž práce, kterou si tato logika vynucovala. Hluk těla neohlašuje moderní čas a prostor, ale rozrušuje je a chce s nimi skoncovat.“

Kostelní zvon disciplinuje čas a těla ve svém časoprostorovém kontinuu: tato disciplína zabraňuje tělům mít (často příjemné) smys­lové zkušenosti, jejichž zakoušení a užívání vyžaduje odpoutat tělo od přiřazení, které je činí produktivním v kapitalistickém patriar­chátu, v němž dominují bílí supremacisté. Když jsou černá těla (a barva je zásadní – pokud totiž bílá těla vydávají stejné zvuky jako ta černá, bývají často odměněna – jako Elvis, Iggy Azalea a další) odpoutána od kostelních zvonů a jejich newtonovského časoprostoru, zvuky, které produkují, nutně zní uším uvyklým na odbíjení zvonů jako hluk. Tyto uši slyší atmosférické poruchy a praskání alternativního vesmíru, zatímco černá těla si mohou ulevit od požadavků bílého kapitalistického patriarchátu, který je nutí pracovat a uvádí je do sociální a fyzické prekarity. Hegemonické instituce tedy nastavily podmínky tak, že černá těla jsou nucena vytvářet zvuky, které jsou příliš hlasité. Tyto instituce disponují mnoha nástroji schopnými odfiltrovat zvuky černých těl z privilegovaných prostorů – takovými nástroji jsou například protihlukové vyhlášky, které zmiňuje Crawley. Když se však zvuky zpomalí natolik, že jsou schopny podobná sociální omezení obejít, mohou se vplížit dovnitř a vybudovat alternativní vesmír přímo pod policejním radarem.

Estetika leanu – ztvárněná v hyperbolických repeticích určitých slov – ztělesňuje pomalost pomalé smrti pomocí média, které lze vnímat, aniž by byl člověk sjetý, jelikož převádí fenomenologii účinků drogy do konkrétního zvuku. Když tento zvuk posloucháme nebo produkujeme, je skrze něj možné zakoušet slasti pomalé smrti. Zkušenost, která se tím předává, není prožitkem skutečné smrti, ale zkušeností života v odlišné dimenzi. Takový život se odehrává podle vzorců, které s reálným světem nejdou dohromady. V jiném světě však rozhodně fungují.

Autorka je filosofka a hudební producentka.

Z anglického originálu Slow Death, Sound & Lean Ontology, publikovaného na webu It’s Her Factory, přeložil Jan Sůsa. Redakčně upraveno.