Nekonečný žert

ROK SPODNÍHO PRÁDLA DEPEND PRO DOSPĚLÉ

Ačkoli je etnickým Arabem jen z poloviny a podle místa narození a trvalého bydliště je Kanaďan, těší se tento zdravotní přidělenec opět ochraně saúdské diplomatické imunity, tentokrát coby zvláštní konzultant přes ušní­-nosní­-krční u osobního lékaře prince Q—, saúdského ministra domácí zábavy, jenž na zdejší půdě severovýchodních USA pobývá se svou legací z důvodu dojednání dalšího mamutího kontraktu s InterLace TelEntertainment. Zítra, ve čtvrtek 2. dubna podle severoamerického lunárního RSPDD, dovrší zdravotní přidělenec třicet sedm let. Propagační dotaci na severoamerický kalendář považuje legace za vulgárně směšnou. Ani nemluvě o strhujícím zpodobnění oné svatokrádežné modly a vůbec nejproslulejší sebeoslavy Západu, kolosální soše Svobodosmyslnosti, ověšené obrovskou dětskou plínou v úpravě pro dospělé, o zpodobnění tak přiléhavém, až je to k popukání, prezentovaném na fotografiích v přečetných mezinárodních denících.

Přidělencova zdravotní praxe bývá obyčejně rozdělena mezi Montreal a Rub al­-Chálí a toto je jeho první cesta zpátky na půdu USA od chvíle, kdy se zde před osmi roky jeho pobyt oficiálně uzavřel. K jeho zdejším povinnostem patří to, že se společně s princem a jeho doprovodem stěhuje mezi výrobními a distribučními centrálami Interlace ve Phoenixu (výr.) a v Bostonu (distr.) a že osobnímu lékaři prince Q— poskytuje odbornou výpomoc v UNK. Specifickou odborností zdravotního přidělence jsou maxilofaciální následky narušené rovnováhy ve střevní mikroflóře. Princ Q— (jako každý, kdo by se odmítal normálně stravovat a cpal se jen samými Töblerone) chronicky trpí na Candida albicans s průvodními jevy, jako je sklon k zánětům dutiny nosní a aftům, výskyt hnisajících boláků a zahleňování nosu, jež si v tomto časném bostonském jaru, chladném a vlhkém, žádají téměř každodenního zprůchodňování dýchacích cest. Zdravotní přidělenec, tento učiněný virtuos, obdařený v zacházení s vatovou tyčinkou a při drenážním vypouštění hnisu nevídaným umem, je u soustavně se tenčících horních tříd petrolejářských arabských států znám jako DeBakey maxilofaciálních plísní a ohromující výše jeho honoráře je považována za zcela ad valorem.

Zvláště poplatky, jež Saúd účtuje za konzultace, se vpravdě vymykají mezím obscenity, leč povinnosti, které zdravotní přidělenec na této cestě plní, jsou, nahlíženo jeho očima, vyčerpávající a mnohdy poněkud nechutné, a když se na sklonku dne vrací do svých okázalých komnat, jejichž pronájem v distriktu vzdáleném od běžných kutlochů legace v Back Bay a Scottsdale nařídil své manželce dojednat, zoufale si potřebuje orazit. Coby nadprůměrně zbožný stoupenec severoamerického súfismu, vyhlášeného v době jeho dětství Pirem Valayatem, neholduje zdravotní přidělenec kifu ani destilovaným nápojům, a uvolnit se proto musí bez přispění chemie. Když po večerních modlitbách přichází domů, potřebuje popatřit na ještě vroucí pikantní a 100% šaría­-halal večeři, hezky naaranžovanou na příchytném podnose a příjemně dýmající, vyžaduje bryndáček vyžehlený a položený vedle tácu a vyžaduje, aby byl teleputer v obývacím pokoji nabootován a v provozní teplotě a zábavní kazety určené na večer již vybrány a seřazené srovnány v zásobníku, připravené na povel dálkového ovladače, po němž zajedou do mechaniky promítače. Před promítač ulehá na speciální polohovací křeslo a jeho manželka, etnická Arabka zahalená v černém, mu bez jediného slůvka posluhuje, porozepíná mu oblečení, pokud ho někde svírá, reguluje osvětlení pokoje a v úrovni hlavy mu upevňuje složitě tvarovaný jídelní tác s večeří způsobem, kdy ramena slouží coby opora, takže tác trčí do prostoru bezprostředně pod jeho bradou a on si může své horké jídlo vychutnávat, aniž by se pohledem musel odtrhávat od právě běžícího programu. Nosí imperiální vous, o který jeho manželka rovněž pečuje a stará se, aby v něm neulpívaly zbytky jídla z tácu. Zdravotní přidělenec sedí a dívá se a večeří a dívá se a postupně se viditelně uvolňuje, až nakonec úhel, jejž svírá tělo s křeslem a hlava s krkem, prokazuje, že vstoupil do říše snů, což je okamžik, kdy lze speciální polohovací křeslo automatizovaně uvést do plně horizontální polohy a kdy se z podlouhlých otvorů na bocích plynule vynořuje květované ložní prádlo v kvalitách hedvábí; a zdravotnímu přidělenci, pokud jeho manželka kapesním dálkovým ovladačem neaktivuje polohovací křeslo zbrkle a neobratně, bývá dopřáno, aby od relaxačního sledování obrazu přešel lehce a bez námahy k dokonale poklidnému nočnímu spánku, nadále ve sklopeném polohovacím křesle, zatímco TP je nastaven tak, aby ztišený přehrával v nekonečné smyčce příboj a lehký déšť, snášející se na široké zelené listy.

Tak tomu je s výjimkou středečních večerů, jež smějí v Bostonu patřit tenisu a Lize pokrokových arabských žen a které jeho žena spolu s manželkami dalších diplomatických přidělenců i s jejich doprovodem tráví v bostonském nóbl Mount Auburn Clubu v Západním Watertownu, pročež ji po tyto večery nemívá nablízku, aby mu bez jediného slůvka sloužila, neboť v USA je středa pracovním dnem, kdy na regály importéra cukrovinek na Newbury Street v Bostonu v americkém státě Massachusetts přicházejí čerstvé Töblerone, a jelikož svůj apetit na středeční Töblerone není saúdský ministr domácí zábavy schopen ovládnout, často po zdravotním přidělenci žádá, aby po celý večer zůstal osobně přítomen na celkově pronajatém čtrnáctém podlaží hotelu Back Bay Hilton, a předváděje eskamotáž se špachtlí na jazyk a vatovou tyčinkou, nystatinem a ibuprofenem, přípravkem na zastavení krvácení a antibiotickou mastí na opary, navracel do původního stavu mukózní sliznice dispeptického, deprimovaného a mnohdy (byť ne vždy) kajícného a uznalého saúdského prince Q—. Tak se přihodí, že když si zdravotní přidělenec (údajně) nepočíná s vatovou tyčinkou vůči odumírající, vřídky pokryté tkáni v dutině nosní dostatečně zručně a v 18:00 se stává terčem záchvatu horečnatého, plísněmi přiživeného vzteku vegetativně nevyrovnaného ministra resortu domácí zábavy a po zvučně zařvaném verdiktu je u královského lože vystřídán princovým osobním lékařem, jehož beeper povolá ze sauny hotelu Hilton, a osobní lékař, ještě celý mokrý, poklepává zdravotnímu přidělenci po rameni a uklidňuje ho, ať si z toho výbuchu vzteku nic nedělá, to jenom mluvily kvasinky, ať jde rovnou domů a orazí si a pro jednou si dopřeje zasloužený středeční večer, a tak ale jelikož když 1. dubna RSPDD zhruba v 18:40 dorazí přidělenec domů, jeho rozlehlé bostonské komnaty zejí prázdnotou, světla v obývacím pokoji nejsou ztlumená, večeře není ohřátá a příchytný podnos dosud leží v myčce na nádobí, a co je nejhorší, v pobočce Interlace na Boylston Street, kde žena zdravotního přidělence stejně jako ostatní zahalené manželky a společnice princových dědiců disponuje věrnostním účtem, nebyly samozřejmě vyzvednuty žádné zábavní kazety. A i kdyby snad zdravotní přidělenec nebyl tak převelice vyčerpaný a ublížený a troufl si do depresivní městské noci zpět, aby si zábavní kazety vyzvedl sám, vzpomíná si, že jeho žena stejně jako každou středu odjela autem s vyznačením diplomatické imunity na poznávací značce, bez níž by na žádném veřejném prostranství nočního Bostonu v americkém státě Massachusetts žádného myslícího cizince ve snu nenapadlo zkoušet parkovat.

Možnosti uvolnění má tudíž zdravotní přidělenec dosti zúžené. Opulentně dimenzovaný TP v obývacím pokoji chytá i spontánní diseminaci z předplatitelské pulsní matrice InterLace, jenže postup spojený s objednávkou konkrétního spontánního pulsu prostřednictvím služby je natolik technologicky a kryptograficky složitý, že zdravotní přidělenec celou tuto starost vždy raději nechává na manželce. Tento středeční večer přidělenec zkouší tlačítka a zkratky takřka nahodile a daří se mu navolit pouze živé přenosy profesionálních sportů USA (které pokaždé shledal brutálními a odpudivými), operu sponzorovanou ropnou společností Texaco (dnes se na lidský čípek měkkého patra vynadíval víc než dost, děkuji pěkně), opakovaně diseminovanou epizodu z oblíbeného odpoledního pořadu pro děti „Pan Hopity Hop“ (kterou na moment považuje za dokument o bipolární afektivní poruše, než pochopí svůj omyl a chvatně změní kanál) a opakovaně diseminovanou, ranním ptáčatům určenou lekci aerobiku pro ženy v domácnosti „Trvale ve formě“, s proměnlivým dopadem a spoře oděným guruem aerobiku v Interlace, slečnou Tawni Kondo, nad jejímž skromňoučkým oděvem a neslušně roztahovanýma nohama hrozí, že zbožnému zdravotnímu přidělenci vytanou nestydaté myšlenky.

Jedinými zábavními kazetami, které se mu v tomto prachbídném rozpoložení daří v ce­­lém bytě najít, jsou ty, které poštovní služba Spojených států doručila ve středu, ponechané na příborníku v obývacím pokoji spolu se soukromými i pracovními faxy a dopisy, které zdravotní přidělenec odmítá číst dříve, než jeho manželka předběžným prohlédnutím ověří, zda je potřeba, aby se jimi zabýval. Vzhledem k elektronickému polohovacímu křeslu stojí příborník u protější stěny, pod výtečně provedeným triptychem s byzantskými erotickými náměty. Kazety v obálkách s vystýlkou a charakteristickými obdélníkovými vybouleními jsou chaoticky promíchány s méně zábavnou poštou. Jak zdravotní přidělenec pátrá po něčem, u čeho by zrelaxoval, roztrhává v místě vyznačeném perforací rozličné vypolstrované obálky. Nachází osvětově zaměřený film ONANMA, pojednávající o antibiotikách izolovaných ze třídy aktinomycet a o syndromu dráždivého tračníku. Nachází čtyřicetiminutovou kazetu s přehledem novinek severoamerické CBC/PATHÉ z 1. dubna RSPDD, dostupnou každý den díky automatickému předplatnému jeho manželky a do TP přenášenou pulsem Interlace, který není určen k trvalému záznamu, nebo formou expresní spedice na ROM disku, který se po prvním přehrání automaticky vymaže. Nachází videovydání dubnového čísla magazínu Já v arabské mutaci pro manželky diplomatických přidělenců, na titulce s modelkou z Nass, cudně zahalenou a skrytou za závojem. Nachází kazetu v nepěkném hnědém obalu, postrádající jakýkoli název, což ji činí dráždivou, kazetu vsunutou do obyčejné obálky s vystýlkou, kterou pošta Spojených států v základním tarifu doručuje do tří dnů. Polstrovaná obálka nese poštovní razítko příměstské oblasti arizonského Phoenixu a do prostoru vyhrazeného pro odesílatele je namísto zpáteční adresy nebo registrovaného firemního loga pouze vepsáno „ŠŤASTNOU OSLAVU JUBILEA!“ a u toho, kuličkovým perem, ledabyle načáraný rozesmátý smajlík. Byť je podle místa narození a trvalého bydliště občanem Québecu, kde angličtina není běžně užívaným jazykem, má zdravotní přidělenec vcelku dobré povědomí o tom, že anglické slovo jubileum neznamená to samé co narozeniny. Zdravotní přidělenec a jeho závojem zahalená manželka byli před zraky Boha a Proroka spojeni nikoli v dubnu, ale v říjnu, před čtyřmi lety v Rub al­-Chálí. Zmatek způsobený tou polstrovanou obálkou ještě zvyšuje fakt, že každá zásilka odeslaná z legace prince Q— ve Phoenixu, Arizona, by namísto běžné poštovní známky ONAN byla opatřena diplomatickým razítkem. Celkově vzato si zdravotní přidělenec připadá velice ublíženě a hrubě nedoceněně a nad obsahem té obálky je už dopředu připraven se rozčílit, ale je to pouze standardní černá zábavní kazeta, ovšem bez jakéhokoli popisku, a vězí v obalu, který není pestře barevný, nijak lákavý ani čistě infomativní, a v místě, kde by čekal, že bude vyražen registrační kód a délka nahrávky, je vytlačen jen další z těch bezduchých, kulatých, typicky americky rozesmátých smajlíků. Z toho záhadného odesílatele a smajlíka a obalu a nenadepsané zábavní kazety je zdravotní přidělenec zmatený a z toho, kolik času strávil vestoje u příborníku tříděním pošty, přestože to není jeho práce, velice rozčilený. Jedině proto, že v tento rozčilující poameričtělý tenisový večer, organizovaný tou její Ligou, je jeho manželka daleko od svého místa v domácnosti, a nabídka zábavy je tudíž žalostně omezená, nevyhodí tu nenadepsanou kazetu do odpadkového koše ani ji nedá stranou, aby ji manželka předběžně zhlédla a posoudila její relevanci. Přidělenec kazetu vsune dovnitř a z obsahu prolétne jen tolik, aby zjistil, jestli je rozčilující, nebo z podstaty irelevantní čili nezábavný, nebo neschopný ho upoutat. V mikrovlnné troubě, dokud nebude pokrm úplně vařicí, si ohřeje nachystané halal jehněčí se silně kořeněnou halal oblohou, pokrm si lákavým způsobem naaranžuje na tácu, nejdřív ochutnávkově zhlédne prvních pár záběrů z té matoucí a/nebo rozčilující či snad záhadně prázdné zábavní kazety, pak se uvolní u stručného přehledu zpráv, pak se možná bez jakékoli vilnosti v rychlosti podívá na jarní řadu asexuálního černého prádla pro zbožné ženy v Nass, pak do TP vsune kazetu s dokola se opakujícími zvuky příboje a deště a dopřeje si zasloužený brzký středeční večer, doufaje pouze v to, že se jeho manželka z tenisu nevrátí v tom svém propoceném, ke kotníkům sahajícím tenisovém úboru, a především že jej při odtahování tácu od jeho spánkem ztuhlého krku nějakým nemotorným nebo nešikovným pohybem neprobudí.

Když si dělá pohodlí s tácem a kazetou, digitální displej TP ukazuje 19:27.

* * *

Nerad to říkám, ale někteří hráči, co jsou limitovaní ve svém růstu, začínaj s braním návykovek třeba už v takovejch dvanácti, před zápasy je to skoro vždycky efko, a když je dohráno, enkefalin, u každýho jednotlivce to vytváří začarovanej neurochemickej kruh; to já, protože jsem na sebe dost brzo vzal jistý sliby týkající se otcovskejch autorit a názorovejch neshod, jsem se k prvnímu okoštování Bobbyho Hopea nenachomýtnul dřív než v patnácti, spíš až v takovejch šestnácti, tehdy mě Bridget Booneová, v jejímž pokojíku si před večerkou dávalo scuka hafo 16letejch i mladších rybízků, vyzvala k tomu, ať zauvažuju nad pár nočními potáhnutími z bongu, že prej je to něco jako psychodysleptickej Sominex, pomůže mi to spát, konečně, a třeba se prokoušu tím fakt příšerným snem, kterej se mi vrací noc co noc a už tejdny mě vzbouzí in medias, snem, kterej mě začíná vytýrávat a může za to, že herní výkonnost šla mírně dolů a v žebři jsem přišel o svoji pozici. Čert vem, že to byl druhořadej syntetickej Bobby, bánění z bongu fungovalo jedna báseň.

V tomhle snu, kterej se ještě pořád tu a tam vrací, stojím za přítomnosti obecenstva na základní lajně jakýhosi gargantuovskýho tenisovýho kurtu. Nepochybně hraju nějakej ostrej mač: jsou tam diváci i rozhodčí. Přesto mi připadá, tak to odhaduju, že ten kurt je zhruba tak velkej jako fotbalový hřiště. Těžko říct. Ale hlavně, ten kurt je komplikovanej. Čáry, který ohraničujou a vymezujou herní prostor, jsou na tomhle kurtu spletitý jako nějakej drátěnej paňáca a plný zakroucenin. Jsou tu čáry běžící do všech směrů, čáry ubíhající šikmo anebo takový, co se potkávaj a vytvářej spoje a okýnka a řeky a přítoky těch řek a systémy uvnitř jinejch systémů: linky, rohy, uličky a hrany se na horizontu tvořeným vzdálenou sítí rozpouš­těj v nejasnou šmouhu. Tam váhavě stojím. Celej ten obraz je až moc komplikovanej, než abych to zkusil pobrat všechno naráz. Je to prostě obrovitánský. A otevřený pro lidi. Tam, kde by mohla bejt vnější část kurtu, se zhmotňuje mlčící dav, houfec lidí oděnej do letních citrusovejch barev, nehybnej a nanejvýš soustředěnej. Ve sportovních sáčkách a safari kloboucích, ruce složený na poklopcích, tam postává batalión chabě bdělejch čárovejch rozhodčích. Ve vejšce nad jejich hlavami, v blízkosti toho, co by mohl bejt sloupek držící síť, je na svý vysokánský stoličce vrchní rozhodčí v modrém saku, do mikrofonu připojenýho k zesilovacímu systému šeptem říká: „Hrajte.“ Dav jak vystřiženej z biblickýho výjevu, nehybnej a pozornej. Točím v ruce raketou, odrážím novotou zářící žlutej míček a snažím se vykoumat, kam v tý změti čar mám zahrát svý podání. Na ochozech na levý straně kurtu se mi daří rozpoznat Mamulčin bílej slunečník; je tak vysoká, že ten bílej slunečník ční nad slunečníky sousedů; sedí v malém kroužku vlastního stínu, vlasy má bílý, nohy zkřížený, drobnou, zaťatou, vzhůru zdviženou pěstičkou demonstruje naprostou a bezvýhradnou podporu.

Vrchní rozhodčí říká šeptem: „Hrajte, prosím.“

Dá se říct, že hrajeme. Ale všechno je to tak nějak hypotetický. Dokonce i to „my“ je teorie: se mi nikdy nepoštěstilo, abych pro všechen ten herní mechanismus uviděl v dálce protihráče.

Z anglického originálu Infinite Jest (Little, Brown and Company, Boston 1996) vybral a přeložil Jaroslav Hronek.