Střet ředitelů

Existence Bauhausu – školy, která vznikla ve Výmaru spojením akademie výtvarných umění s umělecko­-řemeslným učilištěm – trvala pouhých čtrnáct let (1919–1933), ale stačilo to, aby se stal jedním ze symbolů moderního umění. Mnohdy ho neprávem chápeme jako vyhraněný styl. Přitom tato škola procházela po celou dobu dramatickým vývojem spojeným s vnitřními i vnějšími konflikty, změnami, zvraty a rozpory. Zaměříme se na jeden z důležitých střetů: rozkol mezi prvním ředitelem Bauhausu Walterem Gropiem a jeho nástupcem Hannesem Meyerem, který se týkal směřování výuky i názorů na bydlení.

Proč nestavíme domy jako auta?

Po podpisu Versailleské mírové smlouvy v roce 1918 bylo Německo pokořené porážkou a ekonomicky oslabené nejen prohranou válkou, ale i následným placením gigantických válečných reparací (poslední splátky byly uhrazeny až v roce 2010!). Imperiální říše napříč Evropou se koncem první světové války hroutily a modernizační procesy spojené s národní emancipací přispívaly ke vzniku nových státních útvarů a uskupení. Nástupcem císařského Německa se stala Výmarská republika.

Je to doba výrazné civilizační, politické, so­­ciál­ní a kulturní změny. Poválečná nestabilita se nezřídka projevovala politickým radikalismem a utopickými představami o vytvoření spravedlivější společnosti. Revoluční změny probíhají i ve způsobu výroby, který se snaží vyhovět rostoucím spotřebním nárokům moderního člověka. Fordismus, který se rychle rozšířil z USA do Evropy a dalších částí světa, se stává inspirací pro výrobu automobilů a přináší nové podněty také ve stavitelství. Už několik let předtím italští futuristé ve svém manifestu (1909) velebí novou krásu rychlosti a tvrdí, že řvoucí automobil je půvabnější než antická socha Níké Samothrácké. Jaromír Krejcar obdivuje architekturu transatlantických parníků (1922) a francouzský architekt Le Corbusier se na stránkách časopisu Stavitel v roce 1926 ptá: „Proč ještě nestavíme domy tak, jak se třeba montují automobily, tedy sériově?“

Architekti se už od přelomu 19. a 20. století snažili reagovat na prudký nárůst a rostoucí koncentraci populace ve městech, zajistit bydlení a zlepšit jeho kvalitu také pro střední a nižší vrstvy. Bytová krize patřila k největším sociálním problémům i ve Výmarské republice. Formují se nové požadavky na bydlení: modernímu způsobu života měl odpovídat důraz na hygienu, jednoduchost, funkčnost a efektivitu. Soudobé výstavy architektury a bytové kultury se zaměřovaly právě na tyto hodnoty, z nichž se vyvozovaly i estetické požadavky.

Vzorem pro dokonale vybavenou kuchyni se stala takzvaná frankfurtská kuchyně (1926), navržená vídeňskou architektkou Margarete Schütte­-Lihotzky. Byla projektována ve Frankfurtu nad Mohanem v rámci městského stavebního projektu pod vedením architekta Ernsta Maye. Kuchyně se stala samostatnou místností, oddělenou od obývacího pokoje. Prostor v ní byl organizován tak, aby kuchařka při přípravě jídla konala co nejúspornější pohyby (jako u obsluhy stroje). K tomu měla sloužit standardizace a typizace nábytku, který se mohl vyrábět sériově, a proto levněji. Tím se stával dostupným pro široké vrstvy obyvatel. Tento typ kuchyně s tekoucí vodou a elektřinou představoval nový standard bydlení a velmi rychle se masově rozšířil. Důležitým mezníkem byla výstavba třiceti vzorových domů na sídlišti Weissenhof ve Stuttgartu v roce 1927 v rámci výstavy Die Wohnung (Bydlení). Nové domy byly projektované skupinou oslovených architektů včetně Waltera Gropia, Jacoba Johannese Pietera Ouda, Ludwiga Miese van der Rohe nebo Le Corbusiera a sloužily jako vzor pro moderní bydlení.

Z Výmaru do Desavy

Bauhaus byl od svého vzniku v roce 1919 podporován především sociálnědemokratickými politickými reprezentacemi ve Výmaru. Po volbách v roce 1925 nastává výrazná změna. Kvůli politickému tlaku nově zvolené pravicové nacionalistické vlády a po výrazném omezení finančních prostředků se vedení rozhodlo přesunout školu do polabské Desavy. Zde se v poměrně krátké době podařilo realizovat důležité stavby: hlavní školní budovu (učebny, dílny, koleje) či domy mistrů (jsou dnes na seznamu památek UNESCO), podobně jako pracovní úřad nebo budovy desavského sídliště Törten.

Ačkoli byla architektura už od vyhlášení Manifestu Bauhausu (1919) vnímána jako integrující obor, šlo pedagogům spíše o rozvoj různorodých tvůrčích schopností a snahu vytvořit univerzální vizuální jazyk, který by vycházel z teorie barev a jim odpovídajících tvarů. Je paradoxní, že Bauhaus coby škola řízená významnými architekty otevřel speciál­ní architektonické oddělení až v roce 1927 v Desavě, a to na návrh Gropia, který pověřil jeho vedením švýcarského architekta Hannese Meyera. Ten se počátkem následujícího roku stal jeho nástupcem na postu ředitele. Poměrně brzy se ale ukázalo, že jejich představy o směřování Bauhausu a organizaci výuky se výrazně liší. Gropius očekával kontinuitu, Meyer chtěl naproti tomu překonat „konstruktivistické restrikce“ a pojetí Bauhausu jako „módně povrchního stylu“. Vycházel přitom z teorií, které předtím rozvíjel v kontextu švýcarského radikálně levicového časopisu ABC, konstruktivismu El Lissického a učení ruského filosofa Bogdanova. V tomto pojetí byl design chápán radikálně jako „organizace života“.

Meyer redefinoval Gropiův manifest deset let od jeho vzniku: „Konečným cílem veškeré činnosti Bauhausu je sjednotit všechny síly, které přispívají k harmonickému uspořádání společnosti.“ Tím posunul program od Gropiem prosazované „nové jednoty umění a technologií“ ke službě společnosti. Výrazně též reorganizoval výuku a svou teorii architektury včlenil do nové koncepce, která se zaměřila na spolupráci lidí různých odborností. Do výuky prosadil vědecké analýzy, které budoucí stavbu posuzují na základě komplexního zvážení biologických, sociologických, psychologicko­-uměleckých, politicko­-ekonomických a dalších faktorů. Tyto poznatky byly přehledně uspořádány prostřednictvím grafů a diagramů (dnes bychom mluvili o vizualizaci dat).

Urbanismus sídliště

Gropiova stavební kancelář realizovala v le­tech 1926 až 1928 ve třech stavebních etapách celkem 314 malých rodinných domů, které jsou dodnes součástí desavského sídliš­tě Törten. Prostřednictvím této zakázky se Gropius snažil ukázat přednosti standardizace, typizace a průmyslové sériové výroby. Vytvořil modulový systém, který kombinoval bytové prostory podle jejich funkce do co nejekonomičtějších sestav. Výsledek byl poněkud problematický. Urbanismus sídliště až na budovu obchodu postrádal základní občanskou vybavenost.

Meyer kritizoval Gropiovo pojetí architektury a sám zvolil pro sídliště Törten jiné řešení. Na rozdíl od jeho individualizovaných domů s malou zahradou, stavěných v první fázi výstavby, projektoval pět předměstských víceposchoďových pavlačových domů pro dělníky, které se realizovaly v letech 1928 až 1930. Další plánované jednopatrové domy pro úředníky už v době postupující hospodářské krize nevznikly. Nacionalistické vedení města odvolalo Meyera z ředitelského postu v roce 1930. Následně se ujímá vedení Mies van der Rohe a začíná se odvíjet závěrečná etapa, která si vynutí proměnu Bauhausu na soukromou školu architektury, přesun do Berlína – a neodvratnou cestu k definitivnímu uzavření v roce 1933.

Je třeba připomenout historický kontext: v roce 1929 propuká světová hospodářská krize. Ve stejném roce se ve Frankfurtu uskutečnil mezinárodní kongres architektů a urbanistů (CIAM), který se zabýval návrhy bydlení pro nízkopříjmovou část společnosti, jež by splňovalo minimální požadavky pro důstojný život. Bydlení na úrovni existenčního minima se stalo i jedním z hlavních motivů architektury v době vysoké nezaměstnanosti. V mezinárodní diskusi na téma minimální bydlení se prosadili i čeští architekti a intelektuálové (členové Devětsilu a Levé fronty, zvláště Karel Teige).

Bauhaus byl ambiciózním, i když ne vždy úspěšným zápasem o nové pojetí umění, které mimo jiné využívá kreativní provázanosti umělecké, technické a vědecké složky s ohledem na potřeby společnosti. Tato syntéza se promítala i do experimentálních pedagogických forem výuky. Mnohé podněty, s nimiž Bauhaus přišel, jsou stále inspirativní. I v dnešní komplexní společnosti, kterou německý sociolog Ulrich Beck označil jako světovou rizikovou společnost, čelíme hrozbám spojeným s geopolitickými změnami i novými formami nacionalismu, vyrovnáváme se s akcelerujícím rozvojem vědy a nových technologií a snad si i zřetelněji uvědomujeme ekologické dopady masové průmyslové výroby a konzumního způsobu života. Směs těchto jevů přináší nová neodhadnutelná rizika a nečekané vedlejší efekty.

Autor je historik umění.