Autorka reportážního textu skrze zkušenost jihoamerického přítele bez dokladů nahlíží do života zemědělských dělníků na Rakovnicku a do poměrů na ubytovně. Nostalgické vzpomínky na film Starci na chmelu se v konfrontaci s realitou dnešních chmelových brigád rychle rozplývají.
Rakovnicko jsem poznala díky nikaragujskému příteli, který mě navštívil minulý rok na jaře. Nomád, cestovatel. K tomu, aby si v Praze začal shánět povolení k buskingu (samozřejmě na jméno někoho jiného, ideálně s českým občanstvím), neměl dostatečnou motivaci. A nechtělo se mu ani prodávat načerno šperky, jak to po vzoru zkušených pouličních umělců, artesanos, praktikoval v jiných evropských metropolích a turistických destinacích (vyhlédl si vhodné místo a prodával, dokud se poblíž neobjevila policie, pak ve vteřině sbalil plátno nebo zboží zaklapnul do deštníku a pelášil). Zkrátka si potřeboval vydechnout před dalším putováním bez cíle. Chvíli se tu plácal, a pak se rozhodl, že by mu krátká brigáda někde na poli nebo v sadu přece jen neuškodila. V Portugalsku, Španělsku, Francii nebo Itálii si vždycky nějaké to sbírání ovoce na statku našel a nikdo se ho na nic neptal. Když se přejedl sezonního ovoce, dostal eura na ruku a putoval stopem o stát dál. A tak jsme na internetu začali hledat brigády v zemědělství a zahradnictví pro nekvalifikované pomocné síly s vyhlídkou, že podobně jako v zahraničí to bude chodit i v Česku. Na několik inzerátů Ariel odepsal – vystačil si s jednou větou, kterou jsem mu předepsala.
To nebude tak špatné
Sama jsem po letech v zahraničí teprve hledala práci. Chvíli jsme se potáceli v nejistotě: Sednout na kolo či Flixbus a odjet zase mimo Česko? Hledat podnájem? Dál přespávat po kamarádech nešlo. Jednoho pátečního rána jsme se probudili v mokrém stanu v Prokopském údolí. Byl konec dubna, v Nikaragui před několika dny vypukly masové protesty proti vládě Daniela Ortegy. Arielovi zapípala na mém mobilu SMSka. „Chmelová brigáda. Zapichování. Sraz 20. 4. v 11:50 na hlavním nádraží. Skupina z Olomouce přijede vlakem, odjezd 8:00. V Rakovníku budou brigádnici vyzvednuti dodávkou a dovezeni na místo.“
„No, to si, chlapče, mákneš,“ prohlásila moje babička z Valašska, která celý život pracovala v zemědělství. „No está tan mal,“ tvářil se optimisticky peruánský barman José v Praze: „To nebude tak špatné.“ Sám na české vesnici vychoval tři děti.
Ve stanovený den jsme se s Arielem dostavili na hlavní nádraží. Z Nikaraguy nás mezitím kamarádi přes WhatsApp bombardovali zmatenými zprávami o protestech v ulicích hlavního města Managuy. V naivním očekávání jsem vyhlížela skupinu studentů, se kterými můj přítel stráví příští dva týdny na rakovnických polích. Z omylu mě vyvedl padesáti- či šedesátiletý muž, kterého jsme konečně identifikovali jako brigádníka. Nebo spíš on identifikoval nás. Řekl si o cigaretu. Za chvíli se k nám přidalo dalších pár mužů ve věku od třiceti do padesáti let – stálice, které se na brigádu vracely každé jaro. Někteří to brali jako prázdniny, pro jiné to byl nezbytný, ale snadný každoroční přivýdělek. Ať tak či tak, všichni věděli, do čeho jdou.
Za dalších deset minut se dostavila S., energická Romka z Olomouce, se seznamem přihlášených brigádníků a začala si odškrtávat jména. „Ariel, ty jsi Ariel? Ne holka? To je škoda, čekali jsme ženskou, jako ta mořská víla,“ smáli se okolo stojící chlapi a S., šéfova pravá ruka, s nimi. Když jsem se S. zeptala na datum návratu, odbyla mě. Mám si prý zavolat zhruba za dva týdny, to už snad budou vědět, kdy první turnus skončí. A tak jsem se spokojila s jejím telefonním číslem a informacemi, které byly uvedeny na internetu: ubytování v budově bývalého JZD a strava pětkrát denně jsou zajištěny. Platí se 85 korun na hodinu při splnění minima zapíchnutých drátů, plus příplatek za všechny dráty nad rámec. Pracuje se šest dní v týdnu od sedmi ráno do dokončení vytyčené práce. Předpokládané datum ukončení brigády je za čtrnáct dní. Peníze brigádníci dostanou buď na ruku ráno v den odjezdu, nebo složenkou do dvou týdnů. Namísto čísla pojištěnce jsme na přihlášce uvedli Arielovo číslo pasu. A mé telefonní číslo a adresu. Nikdo se na nic neptal. Poslala jsem Arielovi kredit na simku, kterou jsme pořídili, a svěřila ho drsným chlapům a osudu.
Místní linkou
Netrpělivě jsem čekala na první telefonát. Když konečně zmatený Středoameričan našel chvíli soukromí, stihl mi říct, že neví, kam je zavezli, ale že spí v nějakých barácích v místnosti se spoustou lidí a že je tam jenom jedna zásuvka, takže nemá dost baterky na delší hovor. Že ničemu nerozumí, ale kdosi tam umí pár anglických slov, a tak se to základní nějak dozví. Že večeři dostali a jídla bylo dost. Stihl se spojit s příbuznými v rodné Matagalpě, všichni jsou v pořádku. Máma nakoupila zásoby fazolí a mouky, protože nikdo neví, jak dlouho se bude stávkovat. Pak se ozvalo: „What? Pivo? One second, one second… Ok, musím končit, vedle na pokoji borci kalí a volají mě, ať tam jdu. Moc pít nebudu, nechci se dostat do nějaké bitky… Jo, el jefe taky, ten koupil bečku, a mají i guarro, tvrdý alkohol. Tak zítra.“
Postupně jsem se díky krátkým večerním telefonátům dozvěděla, že brigádníci mají ráno nástup, dostanou čaj a pak je odvezou na pole rozprostírající se mezi okolními vesnicemi. „Dopoledne dostáváme polívku a chleba, pak je oběd, včera jsme měli guláš. Večer brambory a párek.“ Po pár dnech i vděčného strávníka Ariela každodenní rohlíky začaly unavovat: „Už mi ten divnej chleba leze krkem.“ Jako správný nomád poměrně rychle vyhodnotil, koho si má držet dál od těla a kdo mu přetlumočí instrukce po pravdě (v rámci svých jazykových možností). Začal chodit s ostatními na pivo do Hungovy hospody a v místní vietnamské sámošce si koupil instantní kávu a cukr.
O víkendu jsem vyrazila na výlet – podívat se, kde vlastně ta vesnice je, a probrat plán, jak poslat nějakou pomoc přátelům v protestující Nikaragui. Na Zličíně jsem sedla na autobus do Rakovníka, odtud místní linkou do vesnice V., v níž se brigádníci podle Arielovy GPSky měli nacházet. Autobus se ploužil mezi zemědělskými dědinami a postupně z něj vysedali rodiče v teplákovkách a kšiltovkách s uřvanými dětmi v kočárcích i puberťáci, kteří předtím na zastávce honem típali cigarety. Nakonec jsem zůstala sama s řidičem. Vystoupila jsem před kostelem v poslední vesnici. Místo, které mi Ariel popsal, jsem nenašla, a tak jsem zamířila k nejbližšímu poli. Cestou mě na rušné silnici míjely kamiony a náklaďáky.
Buchtičky s krémem
Nic. Další telefonát: „Ne, to jsi špatně… Já nevím, kde jsem, pošlu ti své umístění… Nějak přijeď, já nic nevím…“ Když jsem konečně stopem dojela do správné vesnice, Ariel byl ještě na návsi, celý černý od oleje a v rukou třímal roztrhané rukavice a nějaké nářadí. Vypadal spokojeně, byl obklopený dětmi a předváděl jim pouliční kejkle. Na ubytovnu se mu evidentně nechtělo. Na nádvoří před vchodem do staré zemědělské budovy se na něj hned kdosi obořil: „Kdes byl, nevěděli jsme, žes odešel, hledali jsme tě.“ Ariel pochopil, co mu chtějí, a směsicí gest a angličtiny jim odpověděl, že už měl hotovo. Dál už to nikdo neřešil – nečekaná ženská návštěva odvedla pozornost mužů od vzájemného popichování i od večeře, kterou si nabírali do ešusů v provizorní jídelně umístěné pod stříškou na dvorku-parkovišti. Buchtičky s krémem.
Ariel sexistické komentáře na můj účet ignoroval. Vysvětloval mi, kdo je kdo. Osmnáctiletý učeň, který zřejmě patřil k těm, jimž Ariel důvěřoval, mu schoval solvinu, jediný přípravek, jímž bylo možné vydrhnout špínu a olej. Od těla si Ariel držel hlavně bývalého dealera, který ve špatných chvílích vyvolával konflikty. Pak tam bylo dost těch, kteří právě na záminku ke rvačce čekali. Pozdravil nás srdečný maďarský cikán, mohlo mu táhnout na padesát. Uměl perfektně česky i slovensky. Protože byl zadobře jak s kápy, tak s brigádníky a fungoval jako prostředník, nikdo si na něj netroufl.
Na buchtičky chlapi neměli chuť a nepovedená večeře se stala dalším důvodem k výpravě do místní hospody. Typický pajzl, kde se čas zastavil na začátku devadesátých let, s akvárkem a s televizí zavěšenou nad ošoupaným kulečníkovým stolem. Jako kulisa v ní hrál fotbalový zápas. Za malinovku a turka jsem zaplatila celkem 35 korun. Hospodský byl přívětivý Vietnamec, jehož děti se proháněly mezi stoly, u nichž štamgasti popíjeli žatecké pivo a panáky. Vietnamské rodiny v této drsné zemědělské vesnici, jak se zdálo, udržovaly v chodu základní služby: hospodu a obchůdek, kam si brigádníci – často na dluh – chodili kupovat lahváče, lacinou vodku, cigarety a nejlevnější kávu.
Popovídat o samotě jsme si nemohli. Brzy si k nám totiž přisedl šestnáctiletý Rom z Mostu, který Ariela obdivoval za to, že uměl cizí jazyk, a David, pětatřicátník s vypracovaným tělem a řetězem na krku. Prý podniká a sem si jezdí odpočinout od rutiny, vydělat „rychlý cash“ a „pořádně zachlastat s pořádnejma chlapama“. Co si vydělal, hned zase propil. I tak může vypadat dovolená.
Čórka, lóve, peniazky
Ariel po pár dnech chytil rytmus a vykalkuloval si, že když se nebude flákat, za čtrnáct dní si přijde na docela slušné peníze. Samozřejmě, vezmeme-li v potaz, že se neplatí v eurech… Měl štěstí, pod ochranná křídla ho vzal postarší romský pár ze Slovenska. Martina a Laco na chmelové brigády na Rakovnicku jezdí už roky, znají S. i další kápa a vědí, že se nesmějí utavit hned první týden, zvlášť když chtějí zůstat i na navazující fázi namotávání. Naučili Ariela zapichovat tak, aby se nemusel vracet ke špatně odvedené práci, ukázali mu, jak při práci odpočívat, a nastěhovali ho k sobě do pokoje. Během prvního týdne dost lidí odpadlo, a tak měli Ariel, Martina a Laco pokoj pro sebe. Trojice nomádů – kočovní cikáni z povážské vesnice a Středoameričan na cestě bez cíle. Když odpočívali na špinavých palandách, ze kterých Martina nějakým zázračným způsobem vytvořila provizorní domov, Laco učil Ariela užitečná slovíčka a on si je psal do sešitu, který mi pak zůstal: čórka, lóve, peniazky, cigára, bolí záda, drát, řada, pichar, ruky, daj mi, levo, pravo, mám hlad… A k tomu číslovky, aby mohl říct, kolik drátů přes normu udělal. Zapisoval si to na ruku a pak na užmoulaný kus papíru. Taky si to zapisovala S., která na práci na poli dohlížela. Ve slovníčku jsem našla i další důležité výrazy jako píčo, šukat, panáky, kurva…
Během druhého týdne, kdy jsme se snažili odhadnout poslední den brigády, si Martina vzala na Ariela telefon a přimlouvala se, ať neodjíždí dřív, než turnus skončí. Nemusel by totiž ze slíbené výplaty vidět ani ň. Laco dodával, že Ariel je moc šikovný a že S. by si ho tam ráda nechala na namotávání. I Ariel se mi chlubil, že ho šéfové chválí a že je skoro nejlepší ze všech: „Jenom jeden borec toho udělal víc, ale ten už to dělá roky, to je profík.“ Byl na sebe pyšný a jeho adoptivní guruové taky. Na rozdíl od ostatních slovenských Romů, kteří přijeli se svým kápem, Laco a Martina raději spoléhali na nejvyšší šéfy. „Kápové svoje lidi okrádají,“ vysvětlili mi. Přesto si na výdělek za chmelovou brigádu chtěli osobně počkat a přivézt si domů hotovost. Báli se, že složenka by k nim nedoputovala. A tak se rozhodli vydržet i letos, přestože oba trápily zdravotní problémy a na jejich seschlých upracovaných tělech byla znát únava.
Při životosprávě sestávající hlavně z černé kávy a cigaret a po týdnech strávených v předklonu na poli se nebylo čemu divit. Martina jídlo, které jim přidělovali, nejedla. „Mám špatný žaludek,“ vysvětlovala omluvně, „udělalo by mi to zle. Stačí mi málo, hlavně když mám na tabák. Vem si cigárko,“ nabízela z toho mála, co měla. Pak mě zahanbeně požádala, jestli by si ode mě mohla zavolat na Slovensko – neteři se narodilo dítě. Z podobných důvodů rychle ubýval kredit také Arielovi. Zato si dopřával dvojnásobné porce jídla.
Peníze má šéf
První turnus sice skončil víceméně po slíbených čtrnácti dnech, ovšem vedoucí neměli hotovost. A tak brigádníkům nezbylo než dál čekat na peníze. „To už můžeme rovnou pracovat, aspoň si ještě trochu přivyděláme, když už tady trčíme,“ usoudili někteří a pokračovali v pracích. Ubytovna se vyprazdňovala a zase plnila novými brigádníky, kteří přijeli na druhý turnus. S. několik dní tvrdila, že šéf cestuje a nemá kdy jim peníze přivézt. Ať vydrží. Ariel měl ale hotovo, víc se dřít nebude. Než aby trčel na ubytovně, raději odjel. Počká u mě, sežene si potřebné věci, a jakmile dostane cash, vyrazí zase na cesty. Očekávaný telefonát od S., kterou jsme denně urgovali SMSkami, přišel za týden. „Zítra si můžete přijet pro výplatu,“ oznámila. Z vesnice za Prahou jsme tedy jeli vlakem do města, odtud dálkovým autobusem, v Rakovníku jsme přesedli na místní linku a kolem poledne jsme dostopovali do důvěrně známé obce.
Na náměstí kolem nás projel auťák a v něm S. s dalšími dvěma předáky. Mávali jsme jako diví, ale jen nám zatroubili na pozdrav. To si dělají legraci! Když jsem S. zatelefonovala, prohlásila, že museli jet na nákup, dokud tam je šéf s kreditkou. Ten večer měli v plánu uspořádat grilovačku pro všechny brigádníky. Populista… Ale skutečný výsměch měl teprve přijít. Po dvou hodinách strávených v hospůdce na kraji vsi jsme se dočkali. „Tak už můžete,“ oznámila nám S. V kanceláři na ubytovně se chvíli přehrabovala lejstry a nakonec nám podala stvrzenku. Byly na ní Arielovy sporé údaje, počet odpracovaných hodin a náklady za ubytování, stravu a dopravu. Sečteno, podtrženo, odečteno – v pravém dolním rohu papíru se na nás šklebila částka 4 580 korun. Kam zmizel zbytek? Dožadovat se vysvětlení nebo protestovat, když nemáte pracovní povolení a neznáte systém, lidi ani jazyk? Nadechla jsem se aspoň k pokusu o protest. Ariel sklopil hlavu. „Jdeme,“ zamumlal.
Zpět na stop. Na autobus. Na vlak. Další tisícovku jsme projezdili a projedli.
Ariel za pár týdnů sedl na kolo a vyrazil směr Berlín. Za den prodávání v parku si vydělá to, co za dva týdny na poli. Pouliční umělci, brothers, ho pozvou na pivo. Z popelnice před Lidlem si vyloví plato jogurtů. „Jogurty se dají jíst měsíce po vypršení záruční lhůty, jednou jsme je jedli týden v kuse.“ Před Decathlonem si „půjčí“ vystavený stan a zamává české hranici. „Divnej chleba“ dál už polykat nechce.
Autorka je překladatelka.