Umění a jeho hodnoty

Jak napovídá už název, v knize Umění a jeho hodnoty se filosof a estetik Tomáš Kulka zabývá vztahem umění a jeho hodnocení. Klade si přitom řadu zásadních otázek týkajících se vnímání a společenského přijetí uměleckých děl. Jeden z mála tuzemských zastánců analytického přístupu k estetice navazuje na úvahy předestřené zejména v jeho dvou předchozích knihách Umění a kýč (1994) a Umění a falzum (2004). Aktuální práce ovšem výsledky těchto úvah podává v podobě ucelené estetické teorie.

Filosoficky laděná kniha na první pohled zaujme čtivým stylem, který nepostrádá svébytný humor, přičemž i velmi složité a komplexní problémy Kulka řeší s neobvyklou dávkou lehkosti. Jistou nevýhodou takového způsobu psaní ovšem je, že zastírá neotřelost myšlenek, jež jsou v knize podány, takže si ani neuvědomujeme jejich závažnost. Kulkova teorie estetického hodnocení totiž představuje vysoce originální řešení zásadních estetických otázek a ukazuje cestu ke zcela novému pojetí hodnocení uměleckých děl. I když nelze bezvýhradně souhlasit se vším, co nám autor předkládá, jeho kniha bezesporu nutí k zamyšlení nad fundamentálními problémy estetiky.

Umění je do značné míry objektivní

Práce je rozdělena na tři části, přičemž v každé z nich se Kulka nejprve vyrovnává s dosavadními koncepcemi řešení daného problému v rámci anglo­-amerického estetického diskursu, ze kterého především vychází, a dále nabízí vlastní pohled, v němž reviduje nedostatky předestřených teorií a předkládá základní teze knihy. Odrazovým můstkem Kulkových úvah je jistý paradox: na jednu stranu tvrdí, že každé umělecké dílo je zcela jedinečné a nesouměřitelné s jinými díly (z čehož jiní filosofové vyvodili zcela subjektivistická či relativistická pojetí posuzování uměleckých děl), na stranu druhou přináší teorii, podle níž soudy o uměleckých dílech mohou být do značné míry objektivní. Jako východisko mu přitom slouží následující logický postřeh: „Tvrzení, že umělecká díla jsou jedinečná, je zcela kompatibilní s tvrzením, že některá díla jsou hodnotnější než jiná.“

V první části knihy se autor na pozadí teorie oxfordského filosofa jazyka Franka Sibleyho snaží definovat, co tvoří estetickou hodnotu. Bez nutnosti zabíhat do detailů zajímavé estetické diskuse, která se na základě Sibleyho myšlenek v anglo­-americké analytické estetice druhé poloviny 20. století rozvinula, lze říct, že estetickou hodnotu pojímá jako míru jednoty, komplexity a intenzity, jíž umělecké dílo disponuje. Navazuje tak na tradiční pojetí krásy coby „jednoty v rozmanitosti“. Za krásné považujeme takové dílo, které je rozmanité, ale zároveň sjednocené, případně pokud je spíše strohé, musí disponovat vyvažující mírou intenzity. Pojmy jednoty, komplexity a intenzity ovšem Kulka nepoužívá v jejich původním smyslu, ale rozšiřuje je o koncept estetických kategorií. V zásadě je to tak, že estetické kategorie, v jejichž rámci umělecká díla vnímáme a hodnotíme, tvoří styl, a míra estetické hodnoty uměleckého díla je tedy vždy závislá na konkrétním stylu, v němž je vytvořeno.

Nerealizované možnosti

Druhá část se zaměřuje na to, jakým způsobem estetickou hodnotu poměřujeme. Kulka trvá na tom, že je každé dílo jedinečné, a nelze tak stanovit estetické komponenty, které by zaručovaly kladnou estetickou hodnotu v každém konkrétním případě – nemůžeme například říct, že určitá kombinace barev a tvarů, kterou v jednom díle považujeme za krásnou, bude stejným způsobem fungovat i jinde. Přesto je estetická hodnota do značné míry objektivní. Stanovujeme ji tím způsobem, že dílo poměřujeme nikoliv s jinými díly, ale s jeho vlastními nerealizovanými možnostmi: „Estetické soudy týkající se jednoty díla jsou tedy svým způsobem testovatelné tak, že posuzované dílo porovnáme s jeho verzemi, které lze též považovat za jeho vlastní nerealizované možnosti.“

I když lze tuto Kulkovu tezi snadno ověřit běžnou praxí, důležité je všimnout si, že neodpovídá našemu hodnocení uměleckých děl zcela, na což autor poukazuje v poslední části knihy. Jako příklad uvádí Avignonské slečny, slavný obraz Pabla Picassa z roku 1907, který je považován za jedno z nejvýznamnějších děl moderního umění. Tento obraz, který položil základy kubismu, na první pohled není esteticky zcela dokonalý, a i když jsou v něm jasně patrné prvky nově vznikající estetické normy, můžeme si všimnout jeho stylové či barevné nejednoty. Jak už tomu u průkopnických děl bývá, jeho dobové kritické přijetí nebylo právě pozitivní. Ovšem ani jeho pozdější hodnocení není o mnoho lepší – i když historici umění považují Avignonské slečny za jedno z nejdůležitějších uměleckých děl vůbec, zároveň poukazují na jeho závažné estetické nedostatky: dílo má podle nich „zbrklou kresbu“, trpí „zjevnou stylovou nesourodostí“, „zmatenou kompozicí“ a podobně. Jak je ale možné, že titíž kritici na jednu stranu hodnotí dílo jako zásadní počin v dějinách umění a na stranu druhou vypichují jeho estetická pochybení?

Potíž podle Kulky tkví v tom, že kromě estetické hodnoty je při hodnocení uměleckého díla nutné uznat i existenci hodnoty další, kterou nazývá hodnotou uměleckou a která je neméně důležitá než ta estetická. Umělecká hodnota spočívá ve významu inovace, již dílo přináší, a v jejím potenciálu pro další esteticko­-umělecké využití. Ačkoliv tedy Avignonské slečny vykazují zásadní estetické nedostatky, mnohonásobně je převažuje jejich umělecká hodnota. Tu ale ve většině případů můžeme určit až s jistým časovým odstupem, neboť závisí na dalším vývoji umění. Umělecká hodnota díla se tak může v průběhu času měnit, není jednou provždy pevně stanovena a konečné slovo má vždy historie.

Revoluční krok

Hodnota uměleckého díla podle Kulky spočívá jak v hodnotě estetické, vycházející z harmonizace barevných a tvarových kvalit díla, tak v hodnotě umělecké, jež zasazuje dané dílo do kontextu dějin umění. V ideálním případě by v uměleckém díle měly být obě hodnoty zastoupeny v maximální možné míře. Jakkoli ale tato teorie představuje překročení jiných koncepcí estetické či umělecké hodnoty, nelze ji přijmout bez výhrad. Za poněkud zavádějící lze považovat zejména autorovo pojetí stylu, které stojí v pozadí jak jeho teorie estetické hodnoty, tak i za rozlišením mezi hodnotou estetickou a uměleckou.

Když v první části knihy Kulka definuje estetickou hodnotu, hovoří o normativních estetických pojmech, jakými jsou termíny „krásný“, „elegantní“ či „ošklivý“, které staví do protikladu k termínům deskriptivním, jako jsou například pojmy „tragický“, „dramatický“ či právě pojmy vyjadřující styl, třeba „kubistický“ či „barokní“. Popisné pojmy podle autora nehodnotí, ale pouze sdělují něco o typu díla a jeho struktuře. Styl tedy jako by přímo nesouvisel s estetickou hodnotou díla, ale pouze vymezuje danou estetickou kategorii, v jejímž rámci tato hodnota vyvstává. Není to ale spíše tak, že emociální dopad díla je přímo provázán s jeho stylovým zařazením, a že styl v tomto smyslu nemůže být hodnotově neutrální?

Na problém stylu dále naráží i Kulkovo rozlišení mezi estetickou a uměleckou hodnotou – jestliže má estetická hodnota odrážet míru jednoty, komplexity a intenzity díla a umělecká hodnota naproti tomu spočívá ve významu jeho stylistických inovací, opět se zde stylové zařazení považuje za něco, co s estetickou hodnotou nijak nesouvisí. Lze se ale domnívat, že například šok vyvolaný nějakou stylistickou inovací díla není ničím jiným než součástí jeho estetické hodnoty, že určitým způsobem zabarvuje její kvalitu či dokonce tvoří její intenzitu. I když tedy má autor pravdu v tom, že naše hodnocení díla do značné míry odráží i celý kontext umění, můžeme předpokládat, že se tento kontext coby pole nerealizovaných možností skrytě odráží v samotné estetické hodnotě konkrétního díla, a že se tedy tato hodnota nevytváří odděleně od hodnoty umělecké, ale na jejím pozadí a může se samozřejmě měnit v čase. I přes tuto námitku ovšem Kulkova teorie otvírá originální pohled na problematiku hodnocení umění. Zvláště předpoklad, že se estetická hodnota vytváří v rámci určitého pole nerealizovaných možností, podle mého názoru představuje v rámci estetiky přímo revoluční krok, jehož význam bude teprve doceněn.

Autorka je teoretička umění.