Bezvýchodné manuály k úniku

Utilitarizace vztahů vlivem konzumu i takzvaných civilizačních výdobytků je pro divadelní tvůrce v mezinárodním kontextu tématem minimálně posledních tří čtyř dekád. Troufnu si soudit, že nejsilnější vlnu zájmu o tuto problematiku přinesla do domácího prostředí coolness dramatika. Její vznik ve světě ovlivnila homofobní, štvavá kampaň proti nakaženým virem HIV a rostoucí frustrace ze života v rozvinutých ekonomikách. Asi nejvýraznějším tuzemským příkladem byla hra britského dramatika Marka Ravenhilla Shopping and Fucking z roku 2001, kterou v ústeckém Činoherním studiu připravil režisér Michal Dočekal, tehdejší designovaný umělecký šéf Národního divadla. Coolness poté rozvíjelo třeba pražské divadlo Letí. Doba se ale posunula a pokusy o hyperrealistické zachycení skutečnosti v současnosti působí spíš křečovitě, úsměvně a hlavně zbytečně drakonicky. Paradoxně lze říct, že „coolness“ je v současnosti spíše „coolless“.

Prohlubování odcizení

V kulturní tradici je místnímu naturelu bližší brechtovské zcizování a zvyk hnusným věcem se spíš posmívat než se do nich nořit a prožívat je v přepjatých emocích. Řada jevů, na které autoři upozorňovali už kdysi, nicméně existuje stále. Latentní xenofobie nebo vliv korporací na veřejný život nezmizely, naopak. Do mixu výzev, které s sebou přináší civilizace neudržitelného růstu, přibyly v průběhu minulých let další – třeba masivní nástup sociálních sítí a s nimi i nová redefinice mezilidských vztahů a prohlubování odcizení.

Kromě zahraničních tvůrců (na tuzemských jevištích jsou uváděni například dramatici Ivan Vyrypajev nebo Duncan Macmillan) si divokého vývoje všímají i čeští divadelníci, zejména na nezávislé scéně. Domovem pošklebných prognóz a autorských komentářů k současnosti je také pražské A Studio Rubín. Tamější umělecká vedoucí Dagmar Radová se jako autorka podílela na několika pozoruhodných realizacích. S režisérem Janem Fričem spolupracovala na generačním manifestu o vyčerpání BurnOut aneb Vyhoř! (2019), který s přiznanou ironickou sebelítostí konstatuje, že přepracování neuteče nikam a nikdy.

Sex jako návštěva bistra

Dalším počinem, na němž Dagmar Radová participovala, je zhruba rok stará inscenace Lonely Horny Only režiséra Ondřeje Štefaňáka, laureáta ceny festivalu … příští vlna / next wave… v kategorii objev roku. Komorní duet Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka zastihuje dvě blíže nespecifikované postavy, archetypální obrazy uživatelů aplikace Tinder, v nepřetržité konverzaci, připomínající flow povrchního chatu. Autoři rezignují na jakoukoliv dějovost, oba hlavní aktéři mohou být v daný okamžik kýmkoli. Všechny situace a vstupy ovšem spojuje jejich osamocenost, neschopnost vztahy navazovat či spíše snaha se jim vyhýbat. Náplní existence postav je dosažení maximálního počtu pozitivních „swipů“ profilu – to obnáší úspěšně projít neúprosným sítem krásy, kde rozhodují selfie, vyholené podpaží a ležérně poodhalené bicepsy nebo stehna. Inscenátoři předjímají, že za každým takovým profilem, fotkou či flirtem je vesměs tragikomický příběh zaměstnance korporátů, který se dobrovolně vzdal emocí a sex postavil na úroveň návštěvy kvalitního bistra. Tinder je podle nich výzva, způsob, jak se ztratit a rozpustit, místo, kde se dají frustrace vybušit efektivněji než v posilovně. Text se skládá z nesouvisejících konverzací, tvořících jednotlivé segmenty scénáře. Vojtěch Hrabák se například v rozsáhlejší pasáži coby zkušený, cynický proutník vyzpovídá z loveckých taktik i následného řešení, jak s nechtěnými známostmi nakládá. V jiné části Anita Krausová coby ženská hrdinka pod nicknamem Hermiona předstírá, že je Emma Watson. Realističtější pasáže se postupně rozpadají, jazyk je deformován a tvůrci uzavírají postavy do snových nočních můr.

Kabaretní mix

Ondřej Štefaňák se inspiroval v pornu i popové estetice. Nechybí mikrofon ani třpytky a na špici stojí nafukovací bazének plný vody, který způsobí, že oba performeři končí totálně zmáčení. Vojtěch Hrabák přichází na jeviště coby „opravář“, což je jedno z nejotřepanějších pornografických klišé. Režisér vytváří efektní, kabaretní mix formálně vykloubených obrazů, který precizně budovaným slovním výměnám dodává ten správně perverzní náboj. Divák se nad rozpoložením postav zajíká smíchy bez ohledu na to, zda je uživatelem Tinderu či nějaké podobné platformy. O tom, že se pracuje s živým materiá­lem, svědčí spontánní, ne­-li rovnou nemístné reakce publika.

Dojem, že člověk nesedí v divadle, ale v nějakém úchylném klubu (pominu­-li, že komorní prostor Rubínu k podobným úvahám přímo vybízí), ještě posiluje režisérova náklonnost k německé pop music. V jedné z vrcholných scén herci vystřihnou obludný karaoke duet – hitovku Irgendwie Irgendwo Irgendwann, původně od Neny, v německo­-anglické verzi. Zatímco Krausová zvládá zpívat velmi čistou němčinou, Hrabák záměrně kráká anglický part jako vykleštěný. Na jejich výstupu lze ilustrovat, jak zacházejí tvůrci se vztahy. Neplatí, že by jedno pohlaví mělo převahu nad druhým. Jejich vliv, finesy, jak toho druhého vyšachovat a zničit, se proměňují stejně jako misogynní i misandrické pozice. Jsou si múzami i nočními můrami zároveň. Text i inscenace jsou navíc velmi originální svým jazykovým i obrazovým materiálem. Pocity bezradnosti, jimž propadla celá jedna generace, se v A Studiu Rubín zkrátka daří navodit nejen nad tématem vyhoření.

Neutečeš nikam

Další práce Ondřeje Štefaňáka, Láska v době globálních změn, má s Lonely Horny Only ledacos společného, přestože v dramaturgickém přístupu se liší. Zpracování oceňované prózy Josefa Pánka v divadle MeetFactory by se mohlo klidně jmenovat „Lonely Horny Planet“ – jakási fúze Štefaňákovy inscenace z A Studia Rubín a slavného cestopisu Lonely Planet. I zde má hlavní slovo osamělost, jen lék na ni tentokrát není sex, ale cestování. Dochází se ke konstatování, že před vlastními problémy se člověk neschová ani v té největší díře a že i v době cestopisů, satelitních sítí nebo návodů radících, jakým místům se vyhnout, se stejně jaksi zatoulá. Text je koláží cestovatelských trampot z různých zákoutí světa, kde figury překračují doporučení, trošku riskují a narážejí na hranice vlastních možností.

Více než o osamělosti ale inscenace pojednává o rasismu, pokrytectví západního turistického průmyslu nebo o tom, že v české vědě se českým vědcům daří bídně, a podprahově připomíná i fenomén, který zásadně mění život ve světových metropolích, Prahu nevyjímaje – vylidňování center. Štefaňák tentokrát kromě Vojtěcha Hrabáka obsadil Jana Bártu, herce nebývale komických kvalit, a Petra Jeništu, „veterána“ scén, jako jsou hradecké Klicperovo divadlo, brněnská Husa na provázku či pražské Zábradlí. Jejich specifické naturely využívá k rozehrávání ironických obrazů a vzájemné puzení i odpuzování vede k perfektní souhře. Skvěle to vychází například ve scéně s návštěvou nevěstince. Ačkoli by se režisér mohl soustředit na herce, tentokrát ho oproti formálně ucelenému Lonely Horny Only doslova pronásleduje ohromné množství nápadů, vizuálních vychytávek, které ale zůstávají spíše ornamentálními jednotlivostmi. Přesto si i díky hereckému mistrovství a atmosférické, elektronické hudbě Kryštofa Blably člověk připadá, jako by stál opuštěný uprostřed haly velkého nádraží. Chtěl by odjet, a neví kam. Chtěl by uniknout, ale už neví proč.

Autor je divadelní kritik.