Dva večery, osm evropských performerek a hala bývalého hobby marketu Bauhaus o ploše pět tisíc metrů čtverečních – takový byl rámec čtvrtého ročníku festivalu autorského divadla a současného umění Norma. Čím konkrétně byl naplněn?
Letošní Norma, festival koprodukovaný pražským Studiem Hrdinů a ostravskou galerií současného umění Plato, překvapila konzistentní programovou skladbou i velkorysým mezinárodním zastoupením. Hlavní festivalové téma – „žena, ženskost a s tím spojená angažovanost, společenská kritika, sexualita, poezie, citlivost“ –, akcentované v převážně sólových produkcích, představilo ženy jako umělkyně, vypravěčky, bojovnice, aktivistky, ale také matky a milenky.
Páteční podvečer otevřela kontemplativní adaptace prozaické látky Marguerite Duras Bolest (2018) s excelentní Anitou Krausovou v roli ženy líčící návrat milovaného muže z koncentračního tábora. Inscenace Ladislava Babuščáka, donedávna uváděná ve Studiu Hrdinů, vychází z tradic narativního divadla, nabubřele vystavuje slovo, aniž by zohledňovala sebemenší jednání. Režisér se spoléhá na hereččinu prézentnost a vizualitu scénického prostoru, což představení během pražských repríz zlomilo vaz. Proud slov přerušovaný zámlkami a světelnými změnami se v monumentální architektuře vytrácel a bez zpětné rezonance zanikal. Ostravská, navíc znatelně kratší verze, situovaná do intimnějšího prostoru, který vzdáleně připomínal projekt Gropiova Totálního divadla, byla naopak zcela hypnotizující.
Vstříc vášním a bizarnosti
Současný český tanec reprezentovalo zatím poslední sólo Terezy Hradílkové Nepřestávej (2018). Opakující se, zarputile úsečná dirigentská gesta, jimiž Hradílková uvozuje své vystoupení, nabývají postupně nových kvalit a významů. Z koncertního sálu se autorka přenáší pod povrch své tělesnosti, k vášním a sexualitě. V úsporných, ale velmi konkrétních a strhujících pohybech obnažuje nejzávažnější živočišný pud. Její kreaci lze také číst jako vzájemné potýkání těla a hudby, mužského a ženského elementu. Tanečnici asistuje hudební skladatel a klarinetista Tomáš Dvořák alias Floex. Proměnlivé zvukové stopy, zejména napětí mezi smyčci Antonia Vivaldiho a současnou elektronikou, produkci zásadně dynamizují. Finále – splynutí obou zúčastněných složek – je veskrze očistné.
S bizarností lidského počínání a jistou potřebou potvrdit důležitost své prázdné existence pracoval performativní koncept Giuseppeho Chica a Barbary Matijević Forecasting (2017). Vizuální materiál sestříhaný z amatérských videí z YouTube živě prezentovala pomocí zánovního laptopu performerka Charlotte Le May. Bylo zábavné sledovat, čím vším se mohou lidé vážně zabývat – instruktážní videa, která radí, jak si zavázat kravatu, ale třeba se i zdatně oholit, gradovala čím dál nepochopitelnějšími obsahy. Ironický nadhled vyvrcholil pootočením perspektivy – to když performerka předvádějící různé typy zbraní a jejich smrtící účinky nečekaně otočila obrazovku, která právě ukazovala namířenou pistoli, proti sobě. Všechny následující záběry na domácí mazlíčky bohužel pak jen únavně rozmělňovaly a zbytečně prodlužovaly jinak pozoruhodný koncept na hranici divadla a výtvarného umění.
Tečkou za prvním festivalovým dnem byla pohybová mystifikace katalánské choreografky Núrii Guiu Sagarry Likes (2017). Aktérka ji započala coby performativní přednášku, v níž spojovala studium antropologie a jógy s fenoménem sociálních sítí a virtuální prestiží vycházející z množství získaných zdvižených palců. Z angažovaného entrée se následně vyklubala potměšilá demonstrace cvičebních figur a nových verzí choreografických plagiátů, na kterou performerka navázala sebevědomým tanečním originálem. Vše završila odhozením i poslední části oděvu v gestu absolutního osvobození.
Posedlost pozitivní diskriminací
Položku povinného dojetí zařadili organizátoři na úvod druhého festivalového dne. Je vidět, že tendence pozitivní diskriminace pronásleduje i jinak osvícené dramaturgy. Obecně kolektivnímu pohnutí nad tělesně či mentálně postiženými umělci, jejichž slabina či nedostatečnost jsou často to jediné, co na jevišti zaujme, moc nerozumím – odmítám být lacině manipulována. Právě takový dojem jsem měla ze Seeking Unicorns (2018) italské performerky Chiary Bersani. Alibistická metafora jednorožce jako jiného, výjimečného a zároveň čistého a krásného jedince jen zakrývala obsahovou prázdnotu a banalitu technického provedení. Výsledek nezachránili ani „najatí“ pištci z paralelních sfér, domácí hudebníci rozmístění po celé ploše galerie, kteří se postupně shlukli, aby ohlásili zrození jednorožce. Pozitivní byl snad jen fakt, že šlo o dílo, které otevřeně komunikovalo s prostorem galerie. Bohužel bylo v programu festivalu zároveň posledním tohoto druhu, což je vzhledem k deklarovanému zájmu o vrůstání divadla do výstavního prostoru přinejmenším škoda.
Řetězec sól porušila spolu s dvěma performerkami polská choreografka a nezávislá umělkyně Renata Piotrowska-Auffret. V interdisciplinárním projektu Pure Gold Is Seeping Out of Me (2017) zacílila na téma nesamozřejmosti mateřství, jež je zvláště v Polsku ožehavé. Disproporce mezi tvůrčími snahami (studium kostlivce k tancům smrti) a odhodláním k mateřství byly více než úsměvné, ale jen do chvíle, než se obnažil klíčový motiv nefunkčního systému, v němž je nezávislá umělkyně nucena volit mezi prací a potenciálním potomkem.
Podoby fýzis
Zpět ke kořenům, na ulici, k rituální podstatě pohybu jako prostředku sebeidentifikace se ve svém tanci nazvaném Cellule (2017) vrátila francouzská umělkyně Nach (vlastním jménem Anne Marie Van). Její radikální, bojovná kreace, volně citující soudobý taneční styl krump, jako by zároveň komunikovala s touhami a ideály někdejších streetdancerů. Vystačí si dokonale se svým tělem, zástěny, světelné trubice a další zdroje efektů jen zcela zbytečně rozmělňují pozornost. A tu si Nach plně zaslouží.
Vesmírnou krásu a křehkost zprostředkovala v samotném závěru festivalu svou fýzis autorka Luna Canere v představení Kokoro (2018). Prostřednictvím důmyslně a pozvolna obnažovaného těla – tvář odhalila až na konci – modelovala obrazy zničené přírody i vzniku nového života. Japonské slovo „kokoro“ se ostatně používá pro tu část člověka, která je z větší části skryta před okolním světem – duši. Absolutní koncentrace a zaujetí svou věcí se Canere v mnohém shodovala s úvodní Bolestí Marguerite Duras.
Letošní Norma si na nedostatek diváků nemohla stěžovat, jakkoli je až na výjimky několika ostravských divadelníků a mocného tábora příznivců Studia Hrdinů tvořili zejména příznivci místní výtvarné scény. V kontextu značně nabobtnalého a často rozpačitého festivalového podzimu by si díky letošním programovým kvalitám zasloužila minimálně od odborné divadelní veřejnosti větší pozornost. Má totiž všechny předpoklady k tomu, aby se stala událostí, za níž má cenu do Ostravy přicestovat, stejně jako tomu bylo dříve v případě dnes klopýtajícího festivalu Ostravar.
Autorka je divadelní kritička a teatroložka.
Norma. Plato, Ostrava, 8.–9. 11. 2019.